Úzké jejich kastovnictví, povrchní, mělký jejich názor o živote a věcech, malichernost jejich cílů, to vše mu arci málo lahodilo, avšak našel přece několik roztomilých mladých lidí mezi nimi, kteří se mu aspoň stali snesitelnými jistou švalreskností svého chování a upřímně naivním přiznáním se, že o ničem na světě nepřemýšlejí. Bylo aspoň možno se s nimi občas pobaviti. Chodil s nimi a jezdil na koni za město, když si od studií odpočinouti chtěl, jimž se teď horlivě oddával. Pozval někdy ty mladíky k sobě, aby u něho popili čaje, kouřili, šachy a karty hráli, a při takových příležitostech vytasil se mnohdy znenadání se svými náhledy a pozoroval pak, jak s nelíčeným udivením se na něj dívali jako na člověka, o jehož zdravém rozumu trochu pochybovali. Ani netušil, že se stával pověstným.
„Je to fantasta,“ říkali tolerantnější mezi sebou, „ale roztomilý.“
„Je to blázen,“ tvrdili ti, kteří mu byli méně nakloněni.
„Myslím, že chce být zajímavým,“ tvrdil vždy jakýsi nadporučík Müller, rodem Vídeňák. „Pózuje, ale výběrem své pózy neosvědčil nejlepší vkus.“
Jan Maria a nadporučík Müller cítili hned při prvním setkání se navzájem jakousi antipatii, která stále rostla. Nehledali se, ale náhoda je sváděla, zacházeli spolu s ledovou chladností, za níž se skrývala rozdrážděnost, jež se stala pro Jana Marii konečně osudnou.
Byl asi už měsíc v Praze a začal býti netrpělivým, začal se sám sebe tázati: „Kde je to jádro Prahy, které stále a marně hledám, kde je ta česká Praha, která má býti mojí spásou a zdrojem nového mého života?“
A ta Praha jeho snů a tužeb prchala před ním jako fantóm. Začal býti smutným a někdy rozčileným, nebylo mu volno. Ne, to nebylo možné! Všechny ty různé „besedy“, do kterých byl sem tam uveden, nemohl považovati za reprezentaci té společnosti, po které toužil. Odpuzovaly ho svým triviálně měšťansky obmezeným tónem, tím parfémem vulgárnosti pochybných hospod, který vanul z rozhovorů jejich členů, z tvářnosti jejich místností, ze všeho a všeho. To by měla býti jeho Praha? Uzavíral se raději znova do svého pokoje a konečně se rozhodl: „Pojedu na venek! Vždyť konečně Praha nejsou Čechy a Havranice jsou vlastně zaslíbenou mojí zemí.“
Když se chystal k odjezdu, přijela Rosa Maria do Prahy. Spěchal k ní. Řekla mu, že je nesmírně ráda, že jej vidí, a Leopold zdál se býti zrovna u vytržení nad tím shledáním.
Začali pak o budoucnosti mluviti. „Zdržíš se dlouho zde?“ tázala se sestra. „A kam odsud pojedeš?“
„Zůstanu vůbec v Čechách,“ odpověděl.
„Jak to,“ divil se Leopold, „zakotví tvůj koráb snad teď někde pod Šumavou?“
„Ať můj koráb kotví, kde chce, neb ať pluje, kam ho voda ponese,“ řekl Jan Maria, „učinil jsem již nutné kroky o propuštěnou.“
„Nevěřím svému sluchu,“ zvolala Rosa Maria v nesmírném udivení.
„Kvituji,“ řekl suše její bratr s určitostí.
„Ale to jest čiré bláznovství!“ zvolala. „Co tě k takovému šílenství přimělo?“
„Nechci sloužit. Nesrovnává se to s mým přesvědčením ani s mými náklonnostmi.“
„Prosím tě, vysvětli mi trochu tyto hádanky,“ řekl Leopold. „Jaké to máš přesvědčení, jaké náklonnosti?“
„Ach,“ řekl Jan Maria. „Ty tomu neporozumíš, ač to velmi prosté. Tys zde cizincem. Já cítím se však synem této země, kterou miluji nade vše.“
Leopold pokrčil rameny a Rosa mlčela.
Za chvíli řekla: „Nechápu, co ti vadí býti důstojníkem v armádě, i když se cítíš ‚synem této země‘, jak se dle svého zvyku spíše poeticky než jasně vyjadřuješ. Nevím, jak to vykládat, narodila jsem se též zde, avšak necítím se ani trochu ‚dcerou této země‘.“
Tvář její byla nehezká tvrdou ironií jejího úsměvu.
Nyní pokrčil zas Jan Maria rameny.
„Necítilas se ani dcerou své matky,“ myslil si nemile dotknut, ale mlčel.
„Ty si to rozmyslíš,“ dodal za chvilku Leopold. „Čím bys tedy býti chtěl? V tvém stáří přece se nezahálí.“
„Půjdu do Havranic, budu sedět na svém statku, budu ho spravovat.“
„Budeš sedlákem?“ tázala se uštěpačně jeho sestra a zdála se náhle v podivných rozpacích. Sklopila oči a Leopold mlčel.
„Něco podobného,“ řekl krátce Jan Maria a vzal svou čapku.
„Stůj!“ pravil náhle dychtivě Leopold, „nečiň žádných kroků, anebo není-li už pozdě, odvolej tu svou žádost o propuštěnou. Snad telegrafickou cestou –“
„Úmysl můj je pevný,“ řekl Jan Maria a počal se rozčilovat.
„Ne, není to možné!“ zvolal Leopold. „Tys se přenáhlil! Proč jsi se dříve se mnou neporadil? Ty nevíš, jaké ztráty jsme utrpěli v cukrovaru, ty jsi na to nemyslil, že statek zadlužen, a že vyplatíš-li své sestře podíl –“ Zamlčel se.
„Dále,“ řekl temně Jan Maria. „Domluv.“
„Nuž, myslím, že tak jak tak Havranice – přijdou brzy do prodeje. Účastnil jsem se velkolepého podniku v Německu a jest nám toho podílu tvé sestry nutně zapotřebí.“
„Ale otcovský můj kapitál –“
„Ach, ty tak málo peněžitým záležitostem rozumíš!“ zvolal Leopold. „Říkám ti, že ztráty naše byly značné, a zapomínáš na velké sumy, které jsi spotřeboval a které jsem ti zasílal, kdykoliv jsi o ně psal. Myslím, že jsi se velmi dobře bavil po celý ten čas –,“ a usmál se, mžouraje očima.
Jan Maria se zapálil. Vzpomněl na velké sumy, které byl spotřeboval, aby mohl ve sférách oné ženštiny se pohybovati, na kterou bez uzardění a bez trpkosti ani vzpomínati nemohl. Ach, teď přicházel trest za onu vinu – snad se sesují všechny plány a krásná předsevzetí. Ne, trest ten byl by větší než jeho provinění! Hlava šla mu kolem.
„Zítra předložím ti účty,“ řekl Leopold. „Uvidíš, jak to všechno jasné a prosté.“
„Obral mě, oloupil, jsemť tím jist,“ řekl si Jan Maria temně uvnitř svého trýzněného srdce. „Buď jak buď, zasloužil jsem to a pracoval jsem o své vlastní záhubě.“
Výraz jeho tváře byl tak zoufalý, že Leopold konejšivě řekl: „Nepoddávej se černým myšlenkám, vždyť jsem neřekl, že vše ztraceno, a na mizině nebudeš, ani až se Havranice prodají.“
„Havranice
