rádců vyrazilo králi na pomoc, podívat se zda je v pořádku, ale on je všechny hrubě odstrčil a sám se v nejhlubším ponížení škrábal zpátky na nohy.
Potom se rozhlédl po shromážděných poddaných, aby zjistil, jak se na něj dívají teď.
Někteří se od něj už odvrátili a odcházeli pryč. Gareth dobře viděl zklamání ve tvářích všech. Teď všichni do jednoho věděli, že není skutečným králem. Nebyl osudem určeným šampionem rodu MacGilů. Neznamenal vůbec nic. Byl jenom další princ, který si uzurpoval trůn.
Hořel neskutečnou hanbou. Ještě nikdy se ve svém životě necítil tak sám jako v tento moment. Všechno, co si kdy představoval od okamžiku, kdy byl malým dítětem, to všechno byly jenom lži. Lži sobě samému. A on svým vlastním fantaziím bláznovsky uvěřil.
A teď na to doplatil.
KAPITOLA ŠESTÁ
Gareth přecházel nervózně komnatou sem a tam. Jeho mysl bouřila vztekem i studem nad neúspěchem s pozvedáváním meče. Snažil se představit si, jaké to asi bude mít důsledky. Dělalo se mu z toho zle. Nemohl uvěřit, že byl tak hloupý a pokusil se pozvednout Meč Osudu, který nedokázal zvednout žádný z MacGilů po celých sedm generací před ním. Proč si myslel, že by mohl dopadnout lépe než jeho předkové? Co ho přivedlo k tomu, že měl pocit, že je něco lepšího než byli oni?
Měl si to uvědomit předtím. Měl být opatrný a v žádném případě neměl přeceňovat vlastní možnosti. Měl se prostě spokojit s faktem, že získal otcův trůn. Proč se proboha snažil mít ještě víc?
Teď všichni jeho poddaní věděli, že není Vyvoleným. Jeho vláda tím bude už navždycky poznamenána a dost možná to roznítí nové pochybnosti o jeho účasti na otcově smrti. Už teď viděl, že se na něj každý dívá jinak než předtím. Jako kdyby byl duchem. Jako kdyby se už připravovali, že po něm brzy přijde někdo další.
A co bylo ještě horší, poprvé ve svém životě se Gareth sám před sebou cítil nejistý. Celý svůj předchozí život viděl svou stezku jasně narýsovanou. Žil v domnění, že jednoho dne nastoupí na otcův trůn, že bude vládnout a že pozvedne ten slavný meč. Teď byla jeho sebedůvěra otřesena v samotných základech. Teď si najednou nemohl být jistý vůbec ničím.
Úplně nejhorší ze všeho ale bylo, že nedokázal z mysli vypudit obraz otcovy zamračené tváře, která se mu zjevila těsně předtím, než se pokusil meč zvednout. Měl to být snad nějaký způsob jeho odplaty?
„Bravo,“ ozval se zatrpklý hlas.
Gareth se šokovaně otočil, neboť netušil, že není v místnosti sám. Podle hlasu okamžitě poznal, o koho se jedná. Znal ho už dlouhá léta a po stejnou dobu jej doslova nenáviděl. Byla to jeho manželka.
Helena.
Stála ve vzdáleném koutě komnaty, dívala se na něj a jemně pokuřovala ze své opiové dýmky. Zhluboka vydechla kouř, podržela jej na moment v plicích a potom jej pomalu a s rozkoší zase vydechla. Její oči byly zarudlé jemnými krvavými žilkami a Garethovi bylo jasné, že kouří bez přestání už notně dlouho.
„Co tady děláš?“ zeptal se.
„Tohle je vlastně moje svatební komnata,“ odpověděla. „Můžu tu dělat cokoliv se mi zamane. Jsem tvá manželka a královna. Nezapomínej na to. Vládnu tomuhle království stejně jako ty. Po tom tvém dnešním debaklu vezmu slovo vládnout mnohem vážněji.“
Garethova tvář potemněla. Helena mu vždycky dokázala zasadit ten nejtvrdší direkt do toho nejbolavějšího místa a v nejméně vhodnou dobu. Opovrhoval jí více než kteroukoliv jinou ženou, která kdy chodila po světě. Nechápal, jak mohl tehdy souhlasit, že se s ní ožení.
„To myslíš vážně?“ vyštěkl, otočil a rychle rázoval k ní. „Nezapomínej, že já jsem tu král, holčičko, a můžu tě nechat zavřít jako kohokoliv jiného v tomhle království. Jestli jsi nebo nejsi moje manželka v tom nehraje vůbec žádnou roli.“
Posměšně se ušklíbla.
„A co potom?“ vyštěkla. „Zajímají se tvoji noví poddaní o tvou orientaci? Ne, předpokládám, že ani trošku. Ani maličko v tom vymyšleném světě, ve kterém král Gareth teď žije. Ne v představách někoho, kdo se absolutně nezajímá o to, jak jeho činy vnímají ostatní lidé.“
Zastavil se přímo před ní. Zjištění, jak snadno jej dokáže prokouknout, jej popuzovalo až do morku kostí. Dobře rozuměl její výhrůžce a uvědomil si, že hádat se s ní mu nemůže přinést nic dobrého. Takže před ní jenom stál se zaťatými pěstmi a čekal.
„Takže co ode mne chceš?“ řekl potom pomalu a snažil se ovládnout, aby neudělal něco neuváženého. „Nepřišla jsi ke mně jenom tak. Něco chceš.“
Suše a posměšně se rozesmála.
„Cokoliv, co budu chtít, si prostě vezmu. Nepřišla jsem tě žádat o nic. Chci ti ale něco říct: celé království právě vidělo, jak ses zesměšnil při pokusu o zvednutí meče. Kam nás to přivádí?“
„Co myslíš tím nás?“ zeptal se a přemýšlel, kam tím může Helena mířit.
„Tvoji lidé teď vědí to, co já věděla vždycky: že jsi k ničemu. Že nejsi žádný Vyvolený. Blahopřeji. Aspoň je to konečně oficiální a můžeme se přestat přetvařovat.“
Zamračil se na ní.
„Můj otec meč taky nedokázal zvednout. A stejně potom dokázal efektivně a dobře vládnout.“
„Ale i tak to jeho vládu poznamenalo,“ vyštěkla. „Každou její vteřinu.“
„Pokud nejsi spokojená s mými schopnostmi,“ soptil Gareth, „proč se prostě nesebereš a neodejdeš odsud? Proč mě neopustíš? Mě a celé tohle směšné manželství. Já jsem teď králem. Už tě stejně nepotřebuju.“
„Jsem ráda, že jsi to zmínil,“ řekla, „protože to je přesně důvod, kvůli kterému jsem přišla. Chci abys naše manželství oficiálně ukončil. Chci se rozvést. Je tu jeden muž, kterého miluji. Skutečný muž. Vlastně je to jeden z tvých rytířů. Chrabrý válečník. Milujeme se, doopravdy. Nikdy jsem takovou lásku nepoznala. A chci se za něj provdat.“
Gareth na ni zůstal šokovaně zírat. Bylo to jako kdyby mu někdo do zad vrazil nůž. Proč s tím Helena musela přijít teď? Proč ze všech možných okamžiků právě teď? Bylo toho na něj už příliš. Měl pocit, že si do něj okolní svět potřebuje ještě i kopnout, zatímco už leží na zemi a snaží se popadnout dech.
S vlastním sebezapřením si navíc musel přiznat, že pro Helenu přece
