co?“ zeptala se Anka. „Pak nás bude dost? Pokud by to bylo takhle snadné, svrhli bychom Impérium už dávno.“
„Teď máme díky Berinovi lepší zbraně,“ podotkl Edrin. „A díky Sartovi známe plány nepřítele. Máme výhodu! Řekni jí to, Berine. Řekni jí o čepelích, které jsi vyrobil.“
Sartes pohlédl na otce a ten pokrčil rameny.
„Je pravda, že jsem vyrobil dobré meče. A ostatní vyrobili spoustu docela použitelných. Je pravda, že někteří z vás teď budou mít brnění a nebude tak snadné vás zranit nebo zabít. Ale musím vám říct tohle: není to jen o mečích. Je to o rukách, které je drží. Každá ruka je jako čepel. Můžete být silní, jak chcete, ale pokud nejste zocelení uvnitř, při první příležitosti se zlomíte.“
Možná, že kdyby se ostatní nějakou dobu věnovali výrobě zbraní, pochopili by, jak vážně Berin svá slova myslel. Teď ale Sartes viděl, že je nepřesvědčil.
„Co jiného můžeme dělat?“ zeptal se Edrin. „Nemůžeme svoji příležitost jen tak zahodit a čekat. Já říkám, že musíme začít sepisovat seznam vesnic k osvobození. Pokud nemáš lepší nápad, Anko.“
„Já mám,“ ozval se Sartes.
Mluvil tišeji, než by si přál. S bušícím srdcem vykročil kupředu, překvapil sám sebe, že se odvážil promluvit. Až moc dobře si uvědomoval, že byl mnohem mladší než všichni ostatní v místnosti. Sehrál svoji úlohu během bitvy, dokonce už zabíjel, ale jedna jeho část stále měla pocit, že by tu neměl mluvit.
„Takže vyřízeno,“ prohlásila Hannah. „Teď—“
„Řekl jsem, že mám lepší nápad,“ pronesl Sartes, tentokrát již hlasitěji.
Ostatní se na něj podívali.
„Nechte mého syna promluvit,“ ozval se Berin. „Sami jste prohlásili, že vám pomohl k jednomu vítězství. Možná, že vám teď pomůže zachránit si život.“
„Jaký je tvůj nápad, Sarte?“ zeptala se Anka.
Všichni na něj upřeli pohledy a Sartes se přinutil mluvit hlasitěji. Říkal si, jak by asi promluvila Ceres. Také si vzpomněl na důvěru, kterou v něj Anka vložila už dřív.
„Nemůžeme vyrazit do vesnic,“ pronesl Sartes. „Přesně to od nás čekají. Nemůžeme jen tak spoléhat na mapy, které jsem přinesl. Pokud si ještě neuvědomili, že známe jejich plány, uvědomí si to velmi brzy. Budou se nás snažit vylákat ven.“
„Tohle všechno už víme,“ řekl Yeralt. „Říkal jsi, že máš nějaký plán.“
Sartes se nenechal odradit.
„Co kdyby tu byl způsob, jak zasáhnout Impérium na místě, na kterém to nečekají, a získat přitom nejlepší bojovníky? Co kdybychom dokázali lid přimět k povstání symbolickým vítězstvím, které by bylo mnohem větší než ochrana jedné vesnice?“
„Co máš na mysli?“ zeptala se Anka.
„Musíme osvobodit bojepány z Arény,“ odpověděl Sartes.
Následovalo dlouhé ticho. Všichni kolem na něj zírali, jeho nápad jim vyrazil dech. Sartes v jejich očích viděl pochybnosti a věděl, že musí mluvit dál.
„Přemýšlejte nad tím,“ řekl. „Téměř všichni bojepáni jsou otroci. Šlechta je nechává umírat, jako by o nic nešlo. Většina z nich bude vděčná za možnost dostat se pryč. A navíc umí bojovat lépe než jakýkoli voják.“
„To je šílenost,“ odporovala Hannah. „Zaútočit jen tak uprostřed města… Všude budou stráže.“
„Mně se to líbí,“ prohlásila Anka.
Ostatní se na ni zadívali a Sartes cítil příval vděčnosti za její podporu.
„Nebudou to čekat,“ dodala.
V místnosti znovu zavládlo ticho.
„A pak bychom nepotřebovali žoldáky,“ ozval se po chvíli Yeralt a zamnul si bradu.
„Lidé povstanou,“ dodal Edrin.
„Budeme to muset udělat v době Jatek,“ podotkl Oreth. „Jen v tu dobu jsou všichni bojepáni na jednom místě a uvidí to tak nejvíc lidí.“
„Před Měsíčním festivalem žádná Jatka nebudou,“ pronesl Berin. „To je za šest týdnů. A během šesti týdnů dokážu vyrobit spoustu zbraní.“
Tentokrát Hannah zůstala zticha. Pravděpodobně cítila, že ostatní mění názor.
„Takže domluveno?“ zeptala se Anka. „Osvobodíme bojepány během Měsíčního festivalu?“
Sartes sledoval, jak jeden po druhém přikyvují. Nakonec přikývla i Hannah. Ucítil otcovu ruku na rameni. V jeho očích viděl záblesk souhlasu. To bylo vše, co potřeboval.
Jen se modlil, aby je jeho plán všechny nezavedl do záhuby.
KAPITOLA TŘETÍ
Ceres snila a ve svých snech viděla střetnutí ohromných armád. Viděla sebe samu, jak bojuje v jejich čele oděná do zbroje zářící ve slunečním světle. Viděla sebe samu, jak vede ohromný národ ve válce, která rozhodne o osudu celého lidstva.
Při tom všem ale také viděla sebe samu, jak se rozhlíží a hledá svoji matku. Sáhla po meči a uvědomila si, že žádný nemá.
S trhnutím se probudila. Byla noc, nekonečné moře, které se před ní rozprostíralo, bylo krásně ozářené měsícem. Zatímco se i s loďkou houpala na vlnách, neviděla nikde žádnou pevnou zemi. Jen hvězdy na nebi jí prozrazovaly, že pluje stále ve správném kurzu.
Nad hlavou jí zářila známá souhvězdí. Viděla Dračí ocas přímo pod měsícem nízko nad obzorem. Pak také Prastaré oko, v jehož středu zářila jedna z nejjasnějších hvězd celé černé oblohy. Zdálo se, že loď, kterou jí lesní lidé napůl postavili a napůl nechali vyrůst, se nikdy neodchýlila od kurzu, dokonce ani když se Ceres zrovna nemohla věnovat kormidlu a odpočívala nebo jedla.
Ceres si všimla podivných světel ve vodě na pravoboku. Vedle lodi se vodou vznášely světélkující medúzy jako nějaké podvodní mraky. Ceres spatřila rychle se pohybující obrys nějaké šípovitě tvarované ryby, která proplouvala hejnem a pokaždé chňapla po medúze a zmizela v hlubinách dřív, než se jí stihly ostatní dotknout svými žahavými úponky. Ceres je sledovala, dokud hejno nezmizelo v dálce.
Snědla
