se tísní kolem Arény, aby oslavily letní slunovrat. Nebude se to podobat ničemu, co zatím viděla. Ale pokud si ona a bratři nepospíší, nezbydou na ně už žádná volná místa.
Zatímco Ceres nabírala rychlost, přejela si dlaní po zpoceném čele a pak se otřela do rozedrané tuniky slonovinové barvy, kterou zdědila po svojí matce. Nikdy nedostávala nové oblečení. Podle matky, která lpěla na jejích bratrech a pro ni měla vždy jen zášť a nenávist, si ho nezasloužila.
„Počkej!“ vykřikl Sartes a v chraptivém hlase mu zazníval podtón podráždění.
Ceres se usmála.
„To tě tam mám odnést?“ zavolala na něj přes rameno.
Věděla, že Sartes nemá rád, když ho provokuje, ale také jí bylo jasné, že ho její jedovatá poznámka povzbudí, aby zrychlil. Ceres jejich pošťuchování nevadilo. Bavilo ji, jak se Sartes ve svých třinácti letech snaží, aby ho považovali za jejich vrstevníka. A i když by to Ceres nikdy otevřeně nepřiznala, jedna její část potřebovala, aby ji potřeboval.
Sartes si hlasitě odfrknul.
„Matka tě zabije, až zjistí, že jsi ji zase neposlechla!“ zahulákal.
Měl pravdu. Opravdu by to udělala – nebo by ji alespoň pořádně seřezala.
Poprvé ji matka opravdu zbila, když bylo Ceres pět let. V tom okamžiku Ceres přišla o veškeré iluze. Předtím pro ni byl svět zábavné, příjemné, jednoduše dobré místo. Po výprasku už pro ni nebyl bezpečný a všechno, v co mohla doufat, byla budoucnost, ve které by se dokázala od matky dostat co nejdál. Teď byla starší, uzavřená a dokonce i tenhle její sen se pomalu začal rozplývat v marnosti.
Naštěstí Ceres věděla, že ji její bratři nezradí. Byli k ní stejně loajální, jako byla ona k nim.
„Tak to je dobře, že se to matka nikdy nedozví!“ odpověděla bratrovi.
„Otec se to ale dozví!“ vyštěkl Sartes.
Ceres se uchechtla. Otec o tom dávno věděl. Domluvili se spolu: když Ceres zůstane do noci vzhůru a nabrousí meče pro další dodávku do paláce, bude moct jít a sledovat Jatka. A přesně to Ceres udělala.
Doběhla ke zdi na konci slepé uličky a bez jakéhokoli zaváhání strčila prsty obou rukou do dvou puklin a začala šplhat. Postupovala rychle, ruce i nohy nacházely jistou oporu v puklinách a výstupcích, a během chvilky vyšplhala dobrých dvacet stop vysoko, až na vrchol zdi.
Tam se zastavila a těžce oddechovala. Slunce ji zdravilo svými jasnými paprsky tak prudce, až si musela zaclonit oči rukou.
Zalapala po dechu. Starým městem se obvykle pohybovalo jen pár občanů, tu a tam nějaká toulavá kočka nebo pes. Dnes ale město rozhodně žilo. Doslova se hemžilo lidmi. Ceres skrz zástupy dokonce ani neviděla dlažební kostky pokrývající povrch ulic. Moře lidí se tlačilo na Fontánové náměstí.
V dálce se uklidňující zelenkavou modří třpytil oceán, zatímco Aréna se tyčila jako bílá hora uprostřed spletitých uliček a natěsnaných dvou a tří poschoďových domů. Kolem vnějšího okraje náměstí rozestavěli obchodníci svoje stánky a všichni se těšili, až prodají své zásoby šperků, jídla a nejrůznějšího oblečení.
Závan větru pohladil Ceres po tváři a přinesl vůni čerstvě upečeného křupavého pečiva. Co by dala za jídlo, které by zahnalo ten trýznivý pocit… Objala se rukama kolem břicha a snažila se nemyslet na hlad, který cítila. Dnešní snídaně se skládala z několika lžic mazlavé kaše, kvůli které se ale z nějakého důvodu cítila ještě hladovější než předtím. Vzhledem k tomu, že dnešek byl dnem jejích osmnáctých narozenin, doufala alespoň v trochu více jídla v misce – nebo v objetí. Nebo v něco.
Nikdo se o nich ale ani slovem nezmínil. Ceres pochybovala, že si její narozeniny vůbec pamatovali.
Na okamžik ji oslepil záblesk světla, a když se podívala, odkud přišel, uviděla zlatý kočár, který se proplétal skrz davy lidí jako pomalá lesklá bublina stoupající hustým medem. Odfrkla si. Ve svém nadšeném očekávání úplně zapomněla, že se oslavy bude účastnit i královská rodina. Ceres pohrdala vrchností a urozenými lidmi. Pohrdala jejich domýšlivostí a tím, že zvířata patřící královské rodině byla krmena lépe než většina lidí v Delosu. Její bratři doufali, že se jednoho dne dostanou na vyšší úroveň. Ceres ale jejich naděje nesdílela: pokud by někdy v Impériu měla nastat rovnost, určitě by to bylo jedině zásluhou revoluce.
„Vidíš ho?“ zafuněl Nesos, když se vyškrábal k Ceres na zeď.
Srdce se jí rozbušilo, když na něj pomyslela. Rexus. I ona uvažovala nad tím, jestli tam je, ale zatím si ho nikde v davu nevšimla.
„Tamhle,“ ukázal Nesos.
Ceres s přimhouřenýma očima sledovala, kam ukazuje.
Náhle ho uviděla a téměř nedokázala potlačit nadšení, které se jí zmocnilo. Bylo to stejné, jako vždy, když ho viděla. Byl sám, seděl na okraji fontány a svíral v ruce svůj luk. Dokonce i na takovou dálku Ceres viděla, jak se mu pod tunikou napínají svaly na ramenou i na hrudi. Byl stěží o pár let starší než ona, měl blond vlasy, které zářily mezi hlavami pokrytými hnědými a černými porosty. Opálená kůže se mu na slunci leskla.
„Počkejte!“ ozvalo se zdola.
Ceres se ohlédla a viděla, jak Sartes stoupá po zdi vzhůru jen s obtížemi.
„Pospěš si, nebo tě tu necháme!“ provokoval Nesos.
Samozřejmě by je ani ve snu nenapadlo, že by svého mladšího bratra opustili. Musel se ale naučit držet krok. V Delosu mohlo i malé zaváhání znamenat smrt.
Nesos si rukou pročísl vlasy, konečně popadl dech a také se rozhlédl po davu.
„Takže, na čí vítězství sázíš?“ zeptal se.
Ceres na něj pohlédla a rozesmála se.
„Sázím? Když nemám peníze?“ zeptala se.
Nesos se usmál.
„Tak pokud bys nějaké měla,“ odpověděl.
„Brennius,“ odpověděla okamžitě.
Nesos překvapeně zvedl obočí.
„Vážně?“ zeptal se. „Proč?“
„Nevím,“ pokrčila rameny. „Jen taková předtucha.“
Ale věděla. Věděla velmi dobře, věděla víc, než její bratři. Věděla víc než všichni ostatní chlapci z města. Ceres totiž měla tajemství: nikomu to neřekla, ale příležitostně
