mohla spoléhat. Zdálo se, že v jeho drsném světě přece jen zůstalo jedno měkké místečko a to patřilo jí. Udělala by cokoliv, aby ho ochránila od všeho zlého.
„Caitlin?“
Nadskočila.
S podnosem v jedné ruce a pouzdrem na housle v druhé, před ní stál Jonah.
„Nevadí ti, když se přidám?“
„Ano…teda ne,“ řekla zaskočeně.
Idiote, pomyslela si. Přestaň se chovat tak vyjukaně.
Jonah po ní střelil tím svým úsměvem a potom si sedl naproti. Seděl vzpřímeně s perfektně rovnými zády. Opatrně položil pouzdro s houslemi vedle sebe. Potom se spořádaně pustil do jídla. Bylo na něm něco zvláštního, něco, co nedokázala tak úplně pojmenovat. Byl jiný než kdokoliv, koho předtím potkala. Působil, jako by byl z jiného století. A ani trošičku se na tohle místo nehodil.
„Jak to jde v tvůj první den?“ zeptal se.
„Ne tak, jak bych si přála.“
„Myslím, že vím, co myslíš,“ řekl.
„To jsou housle?“
Hlavou kývla směrem k jeho pouzdru. Držel si jej neustále blízko u těla, jednu ruku téměř pořád položenou na na něm, jakoby se bál, že by mu ho někdo mohl ukrást.
„Vlastně je to viola. Je jenom o trochu větší než housle, ale má úplně jiný zvuk. Mnohem měkčí.“
Violu nikdy předtím neviděla a přála si, aby ji vyndal z pouzdra a ukázal jí, jak vypadá. Ale on se k tomu evidentně nechystal a Caitlin nechtěla být dotěrná. Neustále měl na pouzdře položenou ruku a chránil jej, jakoby to byla nějaká velice osobní věc.
„Cvičíš často?“
Jonah pokrčil rameny. „Pár hodin denně,“ řekl, jako by se nechumelilo.
„Pár hodin!? Musíš být skvělý!“
Znovu jenom pokrčil rameny. „Myslím, že jsem OK. Spousta hráčů je lepších než já. Ale přesto doufám, že je to moje jízdenka pryč z tohohle místa.“
„Vždycky jsem chtěla hrát na piáno,“ řekla Caitlin.
„A proč nehraješ?“
Už už chtěla říct, nikdy jsem žádné neměla, ale potom se zarazila. Namísto toho jenom pokrčila rameny a sklonila zrak k jídlu na stole.
„Nepotřebuješ na to vlastní piáno,“ řekl Jonah.
Udiveně se na něj podívala, protože to bylo jak kdyby jí četl myšlenky.
„Máme tady ve škole zkušebnu. Ze všeho špatnýho, co tu je, je alespoň takhle jedna věc dobrá. Dají ti tam lekce zadarmo. Jediné, co pro to musíš udělat, je zapsat se na hodinu.“
Caitlininy oči se rozšířily.
„Vážně?“
„Před vchodem do hudební zkušebny je papír, kde se můžeš přihlásit. Ptej se po paní Lennoxové. A řekni jí, že jsi moje kamarádka.“
Kamarádka. Caitlin se líbilo jak to slovo zní. Líbilo se jí, že to řekl.
Široce se usmála. Pohledy se opět na moment setkaly.
Když se dívala do jeho zářivých, zelených očí, měla pocit, že se ho musí zeptat na milion dalších otázek: Máš přítelkyni? Proč jsi tak milý? To se ti vážně líbím?
Namísto toho se ale kousla do jazyka a neřekla nic.
V obavě, že jejich společný čas uteče příliš rychle, teď horečně přemýšlela, na co se ho ještě zeptat, aby prodloužila jejich konverzaci. Chtěla přijít na něco, čím by se ujistila, že se spolu zase znovu uvidí příště a že o to oba stojí. Jenže byla nervózní a nic jí nenapadalo.
Nakonec se konečně nadechla a otevřela pusu, ale přesně v ten moment začalo zvonit.
Místnost vybuchla novým ruchem odsunovaných židlí a i Jonah se postavil a vzal do ruky své pouzdro s violou.
„Jdu pozdě,“ řekl a sbíral ze stolu podnos.
Potom se podíval na ten její. „Můžu ho vzít taky?“
Podívala se na stůl a uvědomila si, že na podnos úplně zapomněla. Potom zakroutila hlavou.
„OK,“ odpověděl.
Chvíli stál a najednou působil nesměle. Zdálo se, že neví co říct.
„No…tak zase příště.“
„Uvidíme se,“ odpověděla hloupě téměř šeptem.
*
Když měla Caitlin svůj první den v nové škole konečně za sebou, čekalo na ní slunečné březnové odpoledne. I když foukal poměrně silný vítr, už jí nebyla vůbec zima. I když všichni kolem křičeli, když si razili cestu ze školy ven, ji už ten hluk nijak neobtěžoval. Byla spokojená a cítila se lehká jako pírko. Zbytek vyučování měla tak rozmazaný, že si ani nezapamatovala jméno jediného nového učitele.
A nemohla přestat myslet na Jonaha.
Přemýšlela jestli se v jídelně nechovala jako idiot. Přišlo jí, že jenom neustále zakopávala o vlastní jazyk a skoro na nic se ho ve výsledku nezeptala. Jediné, na co se ho dokázala zeptat, byla ta pitomá viola. Mohla se přece zeptal kde bydlí, odkud pochází a kam by se rád dostal na vysokou.
A ze všeho nejvíc přece měla zjistit, jestli má přítelkyni. Někdo jako on určitě musí s někým randit.
Přímo v tom momentě prošla kolem Caitlin hezká, krásně oblečená hispánská dívka. Caitlin si jí prohlédla od hlavy až k patě a na vteřinu si říkala, jestli by to třeba nemohla být přímo ona.
Caitlin zahnula na 134. ulici a na vteřinu zapomněla, kam se má vydat. Ze školy šla domů poprvé a na okamžik nevěděla, kde přesně jejich nový byt je. Stála na rohu a snažila se zorientovat. Slunce mezitím zakryla rychle plynoucí oblačnost a společně s větrem způsobila, že jí zase začala být zima.
„Hej, amiga!“
Caitlin se otočila a uvědomila si, že stojí přímo před zaplivanou rohovou vinárnou. Čtyři ošuntělí chlapíci seděli na plastikových židlích na chodníku a chladného počasí si evidentně naprosto nevšímali.
