nad policejními spisy. Jiné upíraly zrak na osoby na opačné straně stolu, ve vetšině případů svědky nebo podezřelé v želízkách.
Připadala si trochu zklamaná. Ještě víc se ale cítila hloupě.
Co jsem čekala—průvod?
Nevyhrála přece žádnou bájnou Nobelovu cenu za řešení případů. Odjela na dva a půl měsíce na výcvikovou akademii FBI. Bylo to sice bezva. Ale nikdo jí za to nebude tleskat.
Tiše prošla bludištěm stolů a míjela přitom detektivy, s nimiž v minulosti spolupracovala. Zhruba pětačtyřicetiletý Callum Reid vzhlédl od spisu, který si právě četl. Kývl na ni a brýle mu přitom málem spadly z čela, kde je měl posazené.
Alan Trembley, jemuž bylo něco přes dvacet a jemuž blonďaté kadeře jako vždy trčely do všech stran, měl na hlavě také brýle, ty jeho mu však spočívaly na nose, zatímco soustředěně vyslýchal postaršího muže, který vypadal, že si pořádně přihnul. Ani si Jessie nevšiml, když kolem něj procházela.
Došla ke svému až trapně uklizenému stolu, hodila na něj svou bundu a batůžek a posadila se. Sotva dosedla, uviděla z přestávkové místnosti vycházet Garlanda Mosese, jak si to s kávou v ruce šine po schodech nahoru do své kanceláře ve druhém patře. Vlastně to byl spíš přístěnek na smetáky.
Na nejvěhlasnějšího policejního profilistu celého LAPD se to zdálo jako poněkud nedůstojné pracoviště, Mosese to ale zjevně netrápilo. Popravdě to vypadalo, že ho toho celkově moc nezajímá. Bylo mu přes sedmdesát a pro oddělení pracoval jako konzultant především proto, aby se nenudil. Jako legendární profilista si mohl dělat víceméně, co se mu zlíbí. Dřív pracoval jako agent pro FBI, pak se ale přestěhoval na západní pobřeží, kde chtěl odejít do důchodu. Místo toho se ovšem nechal přesvědčit, aby konzultoval na oddělení. Souhlasil pod podmínkou, že si bude moci vybírat případy a určovat si vlastní pracovní hodiny. Vzhledem k jeho profesní historii k tomu nikdo nic nenamítal ani tehdy, ani dnes.
S chomáčem neupravených bílých vlasů, hrubou kůží a šatníkem někdy z roku 1981 měl pověst přinejlepším nevrlého bručouna a přinejhorším hotového protivy. Jessie nicméně během jejich jediné větší komunikace přišel hovorný, ne-li přímo přívětivý. Ráda by mu do hlavy nahlédla víc, stále se však trochu bála ho přímo oslovit.
Když se jí nad schody šouravě ztratil z dohledu, rozhlédla se kolem, zda neuvidí Ryana Hernandeze, detektiva, se kterým pracovala nejčastěji a kterého by s poměrnou jistotou označila za přítele. Nedávno dokonce začali používat svá křestní jména, což v policejních kruzích znamenalo vážnou věc.
Poprvé se ve skutečnosti setkali za neprofesionálních okolností v jejím posledním semestru na UC-Irvine minulý podzim, když ho její profesor pozval, aby přednášel před její třídou magisterské kriminální psychologie. Hernandez jim předložil případovou studii, již z celé třídy dokázala vyřešit jen Jessie. Později se také dozvěděla, že byla teprve druhou studentkou, která kdy případu přišla na kloub.
Od té doby zůstali v kontaktu. Jessie mu zavolala, aby jí poradil, když v ní začalo růst podezření ohledně motivů jejího manžela, ovšem předtím, než se ji pokusil zabít. A poté, co se přestěhovala zpět do DTLA, nastoupila do práce na centrální stanici, kde pracoval i Hernandez.
Pracovali spolu na několika případech, včetně vraždy Victorie Missingerové, filantropky z vyšší společnosti. Právě Jessiino odhalení vraha jí vydobylo respekt, jenž se z velké části podílel na její účasti na výcviku FBI. Nikdy by to ovšem nedokázala bez Ryana Hernandeze a jeho zkušeností a instinktů.
Byl dokonce tak uznávaný, že ho přidělili ke speciální jednotce u loupežných vražd, nazývané Speciální sekce vražd neboli zkráceně HSS. Zaměřovali se na vysokoprofilové případy, které vzbuzovaly nadměrný zájem médií nebo zvýšenou pozornost veřejnosti. K takovým případům zpravidla patřilo žhářství, vícenásobné vraždy, vraždy významných osob a samozřejmě sérioví vrahové.
Kromě jeho vyšetřovatelských talentů musela Jessie také uznat, že není nepříjemné trávit s ním čas. Měli mezi sebou uvolněný vztah, jako by se znali mnohem déle než jen šest měsíců. Když se nehlídala, prolétla jí v Quanticu hlavou několikrát myšlenka, zda by se věci vyvinuly jinak, kdyby se seznámili za jiných okolností. Jessie však tehdy ještě byla vdaná a Hernandez a jeho žena byli svoji už déle než šest let.
V tu chvíli otevřel dveře své kanceláře kapitán Roy Decker a vyšel ven. Decker měl vysokou a hubenou postavu a s výjimkou pár osamělých pramínků téměř žádné vlasy. Ještě mu nebylo ani šedesát, vypadal ale mnohem starší a jeho nažloutlý, vrásčitý obličej naznačoval, že je pod neustálým stresem. Nos mu končil v ostré špičce a malé oči měl vždy ve střehu, jako by byl nepřetržitě na lovu, což, připomněla si Jessie, svým způsobem taky byl.
Vkročil do hlavní místnosti a hned za ním i někdo další. Byl to Ryan. Vypadal přesně tak, jak si ho pamatovala. Něco přes sto osmdesát centimetrů, devadesát kilo, krátké černé vlasy a hnědé oči. Na sobě měl kabát a kravatu, které zakrývaly, jak svalnatou má postavu.
Měl třicet let, což bylo na úplného detektiva málo. Vystoupal však po profesním žebříčku rychle, zvlášť potom, co jako pochůzkový policista pomohl dopadnout neblaze proslulého sériového vraha jménem Bolton Crutchfield.
Zatímco s kapitánem Deckerem vycházeli, řekl mu šéf něco, co ho přimělo roztáhnout obličej do svého hřejivého, pohodového úsměvu, který působil tak odzbrojujícím dojmem, že mu ani vyslýchaní podezřelí nedokázali odolat. Ten pohled v Jessie k jejímu vlastnímu ohromení vzbudil nečekanou reakci. Někde v břiše zaznamenala podivný pocit, jaký už nezažila celá léta: motýly.
Hernandez ji zahlédl a zamával na ni. Oba muži k ní zamířili. Rozmrzelá z onoho nečekaného pocitu se postavila v naději, že se ho pohybem zbaví. Přinutila mozek, aby se přepnul do profesionálního režimu a pokoušela se na základě jejich výrazů odhadnout, o čem se ti dva spolu bavili. Oba však měli na tváři masky, což naznačovalo, že se snaží udržet obsah své konverzace mezi sebou. Jedné věci si Jessie ovšem všimla: Ryan vypadal unaveně.
„Vítejte zpátky, Huntová,“ pronesl Decker obřadně. „Věřím, že váš pobyt ve Virginii byl poučný?“
„Ano, velice, pane,“ odpověděla.
„Výborně. Přestože bych si moc rád poslechl podrobnosti, budeme to prozatím muset odložit na jindy. Místo toho si své nové dovednosti můžete rovnou vyzkoušet naostro. Máte případ.“
„Pane?“ řekla s lehkým překvapením. Předpokládala, že bude chtít, aby se do toho znovu pomalu dostala, a že nejdřív proberou její nové povinnosti v roli plnohodnotné, nikoli prozatímní, profilistky.
„Hernandez vám podrobnosti vysvětlí po cestě,“ oznámil jí Decker. „Jedná se o poněkud choulostivý případ a vyžádali si na něj speciálně vaše služby.“
„Opravdu?“
