pohrozila, že ho své kamarádce pomůže zažalovat. Eliza si místo v týmu zachovala a vyhrála jako mladší tenistka titul konferenční hráčky roku.
Poté, co Eliza po osmnácti měsících snažení o dítě potratila, za ní Penny chodila každý den, dokud nebyla konečně schopná se vyhrabat z postele. A když Pennině nejstaršímu synovi, Coltu Juniorovi, diagnostikovali autismus, byla to naopak Eliza, která strávila celé týdny průzkumem škol, dokud nenašla takovou, jaká by mu konečně umožnila se začít rozvíjet.
Společně si prošly tolika bitvami, že si s oblibou říkaly Zápasnice ze západu, přestože jejich manželé považovali tuto přezdívku za hloupou. Jestli tedy Penny navrhovala, aby znovu zvážila manželskou poradnu, možná by ji měla poslechnout.
Elizu z jejího zamyšlení vytrhlo zazvonění Pennina telefonu. Natáhla se a zvedla ho, aby své kamarádce dala vědět, že se po ní někdo shání, vtom si však všimla jména nad zprávou a otevřela ji. Psal jí Gray Longworth, Elizin manžel. Ve zprávě stálo:
Nemůžu se dočkat, až tě večer uvidím. Chybí mi tvá vůně. Tři dny bez tebe jsou příliš. Řekl jsem Lizzie, že musím na večeři s partnery. Stejný čas a místo?
Eliza telefon položila. V hlavě měla najednou zmatek a cítila, jak ji přemáhá slabost. Šálek jí vyklouzl z rukou, dopadl na zem a roztříštil se na desítky keramických střepů.
Penny vyběhla ven.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se. „Slyšela jsem, jak se něco rozbilo.“
Pohled jí padl nejdřív na hrníček s rozlitou kávou a následně na Elizin šokovaný obličej.
„Co se děje?“ chtěla vědět.
Elizin zrak bezděky zalétl k Penninu telefonu a ona sledovala, jak Penny ten svůj obrací stejným směrem. Viděla, jak se jí v očích zablesklo pochopení, jak si dala dvě a dvě dohromady a došlo jí, co muselo její nejdávnější, nejmilejší kamarádku tak polekat.
„Není to, jak si myslíš,“ vyhrkla Penny úzkostlivě a vzdala se jakéhokoli pokusu zapírat, co obě věděly.
„Jak jsi jen mohla?“ hlesla Eliza, jíž se sotva podařilo ze sebe ta slova dostat. „Věřila jsem ti víc, než komu jinému. A ty uděláš tohle?“
Měla pocit, jako by pod ní někdo otevřel padací dveře a ona se propadala do nicoty. Jako by se jí vše, co ji drželo na zemi, hroutilo před očima. Bála se, že bude zvracet.
„Prosím tě, Elizo,“ žadonila Penny a klekla si vedle své kamarádky na kolena. „Nech mě, abych ti to vysvětlila. Stalo se to, ale byla to chyba—chyba, kterou se od té doby snažím napravit.“
„Chyba?“ zopakovala Eliza a napřímila se ve své lenošce. Znechucení se v ní mísilo se vztekem a z žaludku jí z toho do krku stoupala bublající žluč. „Chyba je, když na chodníku zakopneš a někoho přitom shodíš. Chyba je, když si při odečítání zapomeneš podržet jedničku. Omylem do sebe pustit manžela své nejlepší kamarádky není chyba, Penny!“
„Já vím,“ připustila Penny a zalykala se přitom lítostí. „To jsem neměla říkat. Bylo to ubohé rozhodnutí ve chvilce slabosti a přiživené příliš mnoha skleničkami viognieru. Řekla jsem mu, že je konec.“
„‚Konec‘ naznačuje, že se to stalo víckrát než jednou,“ poznamenala Eliza a škrábala se na nohy. „Jak přesně dlouho už spíš s mým manželem?“
Penny tam v tichosti stála a zjevně usilovně přemítala, zda upřímností nenapáchá víc škody než užitku.
„Zhruba měsíc,“ přiznala nakonec.
Všechen ten čas, co její manžel v poslední době trávil mimo rodinu, dával najednou mnohem větší smysl. Každé další přiznání jí připadalo jako rána do břicha. Eliza byla přesvědčená, že jediné, co jí brání se zhroutit, je pocit oprávněné zuřivosti.
„Zajímavé,“ prohodila Eliza s hořkostí v hlase. „Zhruba v té době začal Gray chodit na ty pozdní firemní schůze, o kterých jsi mi tvrdila, že se kvůli nim určitě cítí mizerně. To je ale náhoda.“
„Myslela jsem, že to dokážu mít pod kontrolou…“ začala Penny.
„S tím na mě nechoď,“ přerušila ji Eliza. „Obě víme, že tě občas chytne neposedná. Takhle ty se s tím ale vypořádáš?“
„Já vím, že to nic nemění,“ trvala na svém Penny. „Ale já se to chystala ukončit. Tři dny jsem s ním nemluvila. Snažila jsem se jen přijít na způsob, jak to skoncovat, aniž bych si to u tebe pokazila.“
„Vypadá to, že budeš muset vymyslet nový plán,“ odsekla Eliza a musela se držet, aby střepy z hrníčku nekopla své kamarádce do tváře. Zabránilo jí v tom pouze to, že byla bosa. Upínala se na svůj hněv s plným vědomím, že je to to jediné, co ji dělí od úplného sesypání.
„Prosím, dej mi šanci najít způsob, jak to napravit. Musí existovat něco, co můžu udělat.“
„To víš, že existuje,“ ujistila ji Eliza. „Okamžitě odejdi.“
Její kamarádka na ni zůstala na okamžik jen zírat. Pak však musela vycítit, jak to Eliza myslí vážně, protože její zaváhání netrvalo dlouho.
„Dobře,“ řekla Penny, posbírala si své věci a spěšně zamířila ke dveřím. „Půjdu. Ale později si promluvíme. Tolik jsme si toho spolu prošly. Přece si to tímhle všechno nepokazíme.“
Eliza se přinutila nezaječet na ni v odpověď žádné přívlastky. Možná to bylo naposled, co svou „kamarádku“ viděla, potřebovala proto, aby pochopila závažnost celé situace.
„Tohle je jiné,“ pronesla pomalu s důrazem na každém slově. „Ve všech ostatních případech jsme stály my dvě proti světu, navzájem jsme se podporovaly. Tentokrát jsi mi ale podkopla nohy. S naším přátelstvím je konec.“
Pak své nejlepší kamarádce přibouchla dveře před nosem.
KAPITOLA DRUHÁ
Jessie Huntová se s trhnutím probudila a na okamžik nechápala, kde je. Teprve po pár vteřinách si vzpomněla, že je ve vzduchu, na pondělním dopoledním letu z Washingtonu, D.C., zpátky do Los Angeles. Podívala se na hodinky a zjistila, že do přistání stále zbývají dvě hodiny.
Jelikož nechtěla znovu usnout, pokusila se probudit hltem z láhve s vodou, která byla nacpaná v kapse na sedadle. Převalovala ho v ústech a snažila se zbavit nepříjemného suchého pocitu na jazyku.
K dřímání
