a dokola, poschodí za poschodím, znovu a znovu. Ani netušil, kam že to utíká, usoudil ale, že bude nejlepší začít seshora.
Royce konečně dorazil na konec schodiště v nejvyšším podlaží a stěží popadal dech.
„Genevieve!“ zakřičel a doufal — modlil se — aby odpověděla.
Nedostalo se mu však žádné odezvy. Zaplavovala ho čím dál tím větší hrůza.
Namátkou si vybral jednu z chodeb, rozběhl se jí a v duchu žadonil, aby to byla ta správná. Uháněl dál, když tu se na jedné straně znenadání otevřely dveře a zpoza nich vykoukla něčí hlava. Patřila muži, urozenému, s malou, zavalitou postavou, rozpláclým nosem a řídnoucími vlasy.
Mračil se na Royce, zjevně si z jeho nuzného oděvu dokázal vyvodit, že se jedná o prostého venkovana, a nakrčil nos, jako by se díval na něco nechutného.
„Hej!“ zařval na něj. „Co děláš v našem—“
Royce nemeškal. Sotva se po něm pohoršený šlechtic vrhl, praštil ho pěstí do obličeje a poslal ho po zádech na zem.
Rychle nahlédl do místnosti, z níž muž vyšel, kdyby tam náhodou našel svou milou. Byla však prázdná.
Dal se znovu do běhu.
„GENEVIEVE!“ rozkřikl se Royce.
Vtom najednou odněkud z dálky uslyšel v odpověď tlumený výkřik.
Srdce se mu zastavilo a on se zarazil na místě jako přibitý ve snaze určit, odkud výkřik přišel. Velice dobře si uvědomoval, že nemá mnoho času, že po něm co nevidět půjde celá armáda. Se zrychleným dechem proto utíkal dál a nepřestával volat její jméno.
A pak to uslyšel znovu — další přidušený výkřik. Royce věděl, že je to ona. Srdce se mu divoce rozbušilo. Je tady nahoře. A on je k ní blíž a blíž.
Konečně doběhl na konec chodby a v tom okamžiku se zpoza posledních dveří nalevo ozval jekot. Na nic nečekal, svěsil rameno a vrazil jím přímo do starobylých dubových dveří.
Rozletěly se dokořán a Royce vrávoravě vpadl dovnitř. Ocitl se v přepychem oplývající komnatě, deset krát deset metrů, s vysokým, klenutým stropem, okny vytesanými v kamenných zdech a obrovským krbem. Uprostřed stála veliká, luxusní postel s nebesy. Royce dosud nikdy nic podobného neviděl. V tu chvíli ho ovšem mnohem více zaujalo, co spatřil na ní. Zalila ho nesmírná úleva. Na hromadě kožešin tam ležela jeho milovaná Genevieve.
S uspokojením shledal, že má na sobě stále všechno oblečení a svíjí se a kope kolem sebe, zatímco s ní Manfor zezadu zápasí. Royce byl vzteky bez sebe. Ten zmetek si tam klidně osahává jeho nevěstu a snaží se z ní strhnout šaty. Ještě že to Royce stihl včas.
Genevieve se kroutila a bránila jako lvice, Manfor měl na ni ale příliš mnoho síly.
Royce ani na okamžik nezahálel a dal se do práce. Přiskočil k posteli a vrhl se na Manfora přesně v okamžiku, kdy se šlechtic otočil, aby se podíval, co se to děje. Vytřeštil oči překvapením, to už ho ale Royce popadl za košili a vší silou odhodil.
Manfor přeletěl ložnici a s heknutím tvrdě přistál na dlážděné podlaze.
„Royci!“ zvolala Genevieve a otočila se, aby mu pohlédla do tváře. V hlase jí zaznívala nezměrná úleva.
Royce však věděl, že Manforovi nesmí dát šanci se vzpamatovat. Šlechtic se právě pokoušel znovu postavit na nohy, Royce po něm ale skočil a přitlačil ho k zemi. Celý rozzuřený za to, co Manfor provedl jeho nastávající, se rozpřáhl pěstí a uštědřil mu pořádnou ránu do čelisti.
Manfor se ale nehodlal nechat jen tak dát. Posadil se a sáhl po dýce. Royce mu ji pohotově sebral a neúnavně do protivníka bušil, dokud neskončil zpátky na zádech. Pak poslal dýku po podlaze daleko z jeho dosahu.
Chytil Manfora za zkřížená zápěstí. Urozený se na něj šklebil svým typickým vzdorovitým a nadřazeným úsměškem.
„Právo je na mé straně,“ zasyčel. „Můžu si vzít, koho chci. Ta holka je moje.“
Royce se zamračil.
„Moji nevěstu si vzít nemůžeš.“
„Jsi blázen,“ zavrčel Manfor. „Blázen. Do západu slunce budeš viset. Nemáš se kam schovat. Copak to nechápeš? Celý tenhle kraj patří nám.“
Royce zavrtěl hlavou.
„Co ty nechápeš,“ odpověděl, „je, že mně je to úplně jedno.“
Manfor zkřivil obličej.
„Tohle ti neprojde,“ varoval ho. „Já na to dohlédnu.“
Royce zpevnil svůj stisk na jeho zápěstích.
„Nic takového neuděláš. Genevieve a já odsud dnes svobodně odejdeme. Pokud se pro ni ještě někdy pokusíš přijít, zabiju tě.“
K Roycově překvapení se Manforův obličej zkroutil do zlomyslného úsměvu. Z koutku úst mu vytékala krev.
„Nikdy ji nenechám na pokoji,“ prohlásil. „Nikdy. Budu ji mučit po zbytek jejího života. A tebe uštvu s muži svého otce jako podsvinče. Odvedu si ji a bude moje. A ty budeš viset na šibenici. Takže si klidně utíkej a hlavně si koukej dobře zapamatovat tu její tvářičku, protože bude už brzy patřit jenom mně.“
Royce cítil, jak mu tělem prostupuje neovladatelný hněv. Nejhorší na těch krutých slovech bylo to, že věděl, že jsou naprosto pravdivá. Neměl kam utéct; venkov patřil urozeným. Nemohl měřit síly s armádou. A o tom, že se Manfor nikdy nevzdá, také nepochyboval. Samozřejmě jen pro vlastní zvrácenou zábavu, z žádného jiného důvodu. Měl vše, na co si vzpomněl, a stejně mu to nedalo; dál okrádal lidi, kteří neměli nic.
Royce se očima zabodl do očí bezcitného šlechtice a bylo mu jasné, že mu Genevieve dřív nebo později nevyhnutelně padne svárů. Stejně tak mu bylo jasné, že to nemůže dovolit. Opravdu s ní chtěl jen odejít, vážně ano. Jenže nemohl. Kdyby tak udělal, odsoudil by Genevieve k smrti.
Zničehonic Manfora hrubě popadl za límec a vytáhl ho na nohy. Postavil se k němu čelem a tasil svůj meč.
„Tas!“ nařídil mu. Rozhodl se dát mu šanci na čestný souboj.
Manfor na něj zůstal nevěřícně zírat. Zjevně ho zaskočilo, že má možnost se bránit. Pak uposlechl a tasil meč.
Vyřítil se kupředu a prudce máchl mečem. Royce pozvedl vlastní čepel a jeho úder odrazil. Vzduchem se rozlétly jiskry. Royce vycítil, že je silnější, zvedl
