případ, kdy vrah své oběti zabíjel tím, že je celé omotal ostnatým drátem.
Nebylo snadné dohnat poté zameškané hodiny. Záviděla ostatním studentům, že na tuto tvrdou dřinu měli více času než ona. Riley si ale uvědomovala, že rozhodně ne všichni z původně přijatých 200 studentů dnes dokončili své studium. Někteří neuspěli a jiní to zase vzdali.
Byla na sebe hrdá, že se jí navzdory všem okolnostem podařilo uspět.
Riley obrátila svou pozornost zpět na proslov ředitele Cormacka.
„Na cestu, kterou jsme já i ostatní agenti podstoupili, se zpětně ohlížím s údivem. Na tuto cestu se dnes vydáváte i vy. Z osobní zkušenosti vám můžu potvrdit, že tato cesta přináší naplnění – ale občas je také nevděčná. Vaše obětavé činy se ne vždy setkají s vděkem veřejnosti.“
Na chvíli se odmlčel, jako by přemítal nad vlastní osobní zkušeností.
Poté pokračoval: „Myslete na to, že jen pár lidí mimo úřad bude mít ponětí o tom, jaké jsou vaše povinnosti. Za svou práci budete kritizováni, každá vaše chyba bude podléhat pečlivému zkoumání, často za dohledu médií a veřejnosti. Pokud se vám nepodaří vyřešit případ, budete mít pocit, že o tom ví celý svět. Když uspějete, budete mít často pocit, že je to opomíjeno a nedoceněno.“
Naklonil se lehce dopředu a téměř šeptem dodal: „Pamatujte si ale toto – nebudete sami. Nyní jste součástí rodiny – té nejhrdější a nejoddanější a nejvíc pečující rodiny, jakou si vůbec umíte představit. Vždy tu bude někdo, kdo vás utěší, pokud prohrajete. A vždy tu bude někdo, s kým budete moci oslavit svůj úspěch.“
Při zmínce toho slova se Riley sevřelo hrdlo.
Rodina.
Za svůj život v podstatě nepoznala, co je to rodina. Její matka byla zavražděna přímo před jejíma očima, když byla ještě malá holka. Její otec byl naživu – zahořklý samotář a bývalý mariňák, který žil v Apalačských horách. Neviděla ho od té doby, co…
Od kdy vlastně?
Riley došla k tomu, že to muselo být, předtím, než dokončila studium na univerzitě loni na podzim. A jejich setkání bylo všelijaké, jen ne příjemné. Pokud bylo Riley známo, tak její otec měl jen mlhavé ponětí o tom, co v posledních měsících zažila. Pokud o tom tedy měl vůbec nějaké ponětí. Přemýšlela, jestli mu to někdy řekne. A v návaznosti na to ji i napadalo, jestli se s ním vůbec někdy uvidí.
A nyní jí ředitel Cormack nabízel příslib něčeho, o čem Riley vždycky snila, ale nikdy neměla.
Rodina!
Bylo to vážně možné?
Vážně se v následujících dnech bude cítit jako by byla součástí velké rodiny?
Rozhlédla se kolem sebe a zadívala se na tváře ostatních absolventů. Mnozí se na sebe usmívali a jiní si něco během řeči ředitele Cormacka šeptali. Riley věděla, že spousta z nich si zde na Akademii vybudovala s ostatními blízká přátelství.
Zadusila v sobě povzdech, když jí došlo, že ona zde svou „rodinu“ nenašla. Tím, že pomáhala pracovat na případu, neměla tolik času se seznamovat a trávit čas s přáteli. Udělala si zde jen dva opravdu blízké kamarády – svou spolubydlící Frankie Dowovou a Johna Welche, pohledného mladého muže plného ideálů, se kterým se znala už z letního programu FBI pro stážisty.
Frankie a John zde dnes také nechyběli. Absolventi seděli seřazení abecedně podle jmen, takže Frankie s Johnem neseděli s Riley pohromadě. Namísto toho vedle ní seděli spolužáci, které ani neznala.
Riley si musela připomenout, že spolu se svým snoubencem Ryanem Paigem už – nebo alespoň téměř už – tvoří také rodinu. Přestěhuje se za ním zpět do jejich společného bytu v DC a plánují svatbu. Riley prodělala jeden raný potrat, nicméně jednou určitě budou mít děti.
Riley přemítala, jestli sem Ryan dorazil. Byla sobota, což byl často pro právníka na absolventské pozici pracovní den. A kromě toho měl Ryan ohledně Rileyiny kariéry, kterou si vybrala, smíšené pocity.
Ředitel Cormack dokončil svůj proslov a nadešel čas, aby všichni noví agenti byli uvedeni do úřadu. To probíhá tak, že jednoho po druhém vyvolá jménem, aby přišel na pódium a složil slib FBI. Poté, co dotyčný odříká slib, obdrží odznak a vrátí se na své místo.
Cormack vyvolával absolventy podle abecedního seznamu jménem a jeden po druhém chodili odříkat slib. Riley si začala přát, aby její jméno nezačínalo až devatenáctým písmenem abecedy. Čekání, než přijde na řadu, bylo dlouhé. Před ní se na pódiu samozřejmě objevila Frankie a cestou zpět na své místo zamávala na Riley a věnovala jí široký úsměv od ucha k uchu.
Když ředitel konečně vyvolal Rileyino jméno, postavila se a prošla okolo ostatních absolventů v řadě směrem k uličce. Nohy jí náhle v kolenou zeslábly. Když se dostala až k pódiu a stoupala nahoru, měla pocit, jako by ani nebyla ve svém těle.
Konečně se dostala na pódium, pozvedla ruku a opakovala po řediteli Cormackovi: „Já, Riley Sweeneyová, slavnostně slibuji, že budu ochraňovat a bránit Ústavu Spojených států proti všem nepřátelům, doma i v zahraničí…“
Jak pokračovala dál, musela víc mrkat, aby nebyly vidět slzy, které se jí vháněly do očí.
Tohle je skutečné, říkala si v duchu. Vážně se to děje.
Slib nebyl dlouhý, ale Riley měla pocit, že jí hlas selhává ještě před jeho dokončením.
Konečně se dostala k závěrečné větě: „…a že budu svědomitě a oddaně vykonávat povinnosti, které mi svěří úřad, do něhož hodlám vstoupit. K tomu mi dopomáhej Bůh.“
Riley natáhla ruku v očekávání, že jí ředitel Cormack předá odznak. Místo toho se ale urostlý muž poněkud rozpustile zazubil a položil odznak na pultík.
„Ještě chvilku vydržte, slečno. Ještě musíme něco vyřídit.“
Riley zalapala po dechu. Že by se jí přeci jen nepodařilo úspěšně výcvik absolvovat?
Ředitel vyndal z kapsy svého saka malou černou krabičku.
„Riley Sweeneyová, je mou ctěnou povinností udělit vám Vyznamenání ředitele za vůdčí schopnosti.“
Riley byla jak omráčená.
Ředitel otevřel malou černou krabičku a vytáhl medaili na stužce. Když ji Cormack pověsil Riley kolem krku, v posluchárně se rozlehl obrovský potlesk. Cormack pochválil Riley za iniciativu a vůdčí schopnosti v průběhu jejího výcviku na Akademii.
Snažila se pozorně poslouchat, co říká, ale točila se jí hlava.
