doma a jen tak sedět na pohovce a koukat na film. Předtím se bavili o tom, jaký měl Martin den. I když, vzhledem k tomu, že byl asistent manažera v copy centru, nebylo zas tak moc o čem se bavit. Bylo to jako poslouchat někoho, jak vypráví, jak usychá barva. A Danielle, ta se nerada bavila o tom, jaký měla den. Pracovala za barem v místní restaurace a většina jejích dní byla dost nudná. Přes den tam jen seděla a něco si četla. Když šla na noční, bylo to zajímavější, ale než se po noční prospala, tak se jí to nechtělo už řešit.
Po krátkém zdvořilostním rozhovoru na přivítanou se chvíli líbali, ale nebylo to bůhvíjak vášnivé. Ostatně, jako vždy. Ale Danielle to dnes ani nevadilo. Od chvíle, kdy se tu zastavila Chloe, se cítila rozmrzele. A prášky, které si vzala na uklidnění, ještě nezačaly pořádně působit.
Díky návštěvě Chloe teď Danielle přemýšlela o mámě a o tátovi a jejich dětství, které pak uteklo jako voda. Ve skutečnosti jediné, o co teď stála bylo, aby ji Martin obejmul – i když si to nerada přiznávala.
Rozhodli se sledovat jedno z jejích DVD, vybrali nakonec Útěk z věznice Shawshank a přitulili se k sobě na pohovce, jako pár nervózních a nezkušených školáků. Při několika příležitostech jeho ruka sjela o něco níže, než bylo její rameno, a ona přemýšlela, jestli na ni něco zkouší. Ale on si stále udržoval odstup, což bylo pro ni u chlapa něco nového, ale zároveň to bylo trochu otravné.
Všimla si také, že mu párkrát zapípal mobil. Ležel na stolku před nimi, ale on se rozhodl se na něj nepodívat. Prvně si myslela, že se jen snaží být zdvořilý, že nechce být na telefonu během jejich rande. Ale po chvilce – když si Danielle všimla, že telefon zapípal už asi sedmkrát nebo osmkrát – to začalo být divné.
Ve chvíli, kdy se Tim Robbins zrovna zamkl v kanceláři ředitele věznice a pustil do reproduktorů operu pro ostatní spoluvězně v Shawshank, tak Martinův telefon zapípal ještě jednou. Danielle se podívala prvně na telefon, a pak na Martina.
„Nechceš si to zkontrolovat?“ zeptala se. „Někdo s tebou asi fakt potřebuje mluvit nebo něco.“
„Ne, to je v pohodě,“ řekl. Přitáhl ji blíž k sobě a natáhl se na pohovce. Leželi teď vedle sebe. Kdyby chtěla, mohla by ho začít líbat na krku. Dívala se na to odhalené místo a chvíli o tom přemýšlela. Přemýšlela, jak by na to reagoval, kdyby ho tam políbila nebo kdyby mu jazykem pomalu přejela po krku.
Telefon zase zapípal. Danielle se zahihňala a bez dalšího varování se natáhla za Martina. Chytla jeho telefon a přitáhla si ho k hrudi. Podívala se na uzamčenou obrazovku a řekla, „Jaké máš heslo…“
Martin jí celkem drsně vytrhl mobil z ruky. Vypadal spíš překvapeně než naštvaně. „Co to mělo jako znamenat?“ zeptal se.
„Nic,“ řekla. „Jenom tak blbnu. Klidně se můžeš podívat na svůj telefon, když jsme spolu. Mně to nevadí. Ale pokud ti píše nějaká další tvoje přítelkyni, možná se trochu naštvu.“
„Nestarej se o to, co dělám se svým telefonem,“ řekl podrážděně.
„Ježiš, neblbni. Nemusíš se kvůli tomu hned vztekat. Však jsem si jenom dělala srandu.“
Zašklebil se na ni a dal si mobil do kapsy. Povzdechl si a posadil se, evidentně už neměl zájem se k ní tulit.
„Aha, ty seš jeden z těhle týpků,“ řekla, snažila se přitom najít hranici mezi vtipkováním a tím, že chtěla vědět, proč je tak odměřený. „Chráníš si mobil, jak kdyby to byl tvůj čurák nebo co.“
„Nech to být,“ řekl. „Nedělej z toho takovou vědu.“
„Já? Martine, myslela jsem, že mi zlomíš ruku, jen abys mi ho sebral.“
„Tak, není to tvůj telefon, že? Nebo mi snad nevěříš?“
„Já nevím,“ řekla zvýšeným hlasem. „Zas tak dlouho spolu nejsme. Nemusíš se hned kurva urážet kvůli tomu.“
Zatvářil se otráveně a sledoval pak raději televizi. Dával najevo, co si o tom myslím, a ji to pěkně naštvalo. Potřásla hlavou, snažila se přitom pořád tvářit, že jen vtipkuje a sedla si na něj. Rukou sjela dolů, jak kdyby se mu chtěla dostat do kalhot, ale pak zamířila ke kapse, kde měl telefon. Druhou rukou ho začala na boku lechtat.
Překvapilo ho to, evidentně nevěděl, jak na to reagovat. Ale jakmile se dotkla jeho mobilu, úplně se změnil. Chytil ji za ruku a zkroutil ji dozadu. Shodil ji dolů na pohovku, a přitom stále držel její paži. Opravdu to bolelo, ale nechtěla, aby ji slyšel vykřiknout bolestí. Rychlost a síla, jakou přitom použil jí připomnělo, že byl trénovaný v amatérském boxu.
„Doprdele, pusť mně to zkurvený rameno!“
Pustil ho a pak na ni chvíli překvapeně hleděl. Pohled na jeho tváři naznačoval, že neměl v úmyslu na ni být tak drsný. Překvapil tím i sám sebe. Ale zároveň byl pořád naštvaný, bylo to vidět ze zamračeného obočí a třesoucích se ramen.
„Myslím, že radši půjdu,“ řekl.
„Jo, to je dobrej nápad,“ řekla Danielle. „A nemusíš se ani obtěžovat mi volat, pokud se mi přitom nehodláš zrovna omluvit.“
Potřásl hlavou – ať už nad tím, jak se choval anebo kvůli ní, Danielle si nebyla jistá. Pozorovala ho, jak rychle vstal a šel ke dveřím, které pak za sebou zabouchl. Danielle seděla na pohovce a nějakou chvíli na ty dveře ještě zírala, přemýšlela přitom, co se to vlastně právě stalo.
Nemá zájem se mnou šukat a má dost výbušnou povahu, pomyslela si. S tímhle týpkem bude asi víc problémů, a nevím, jestli mi to za to stojí.
Ale přitom ji přesně podobné typy vždycky přitahovaly.
Podívala se na svou paži a všimla si červených fleků v místech, kde ji chytl a držel. Bylo jasné, že z toho bude mít modřiny. Nebylo by to poprvé, co jí nějaký chlap způsobil pár modřin, ale od Martina něco takového nečekala.
Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že by se za ním vydala, aby zjistila, co ho to popadlo. Ale místo toho zůstala na pohovce a dál sledovala film. Jestli se v minulosti něčemu naučila, tak tomu, že za muži se nemá smysl honit. Ani za těmi, co se zdáli být fajn.
Chvíli se dívala sama na film a pak rozhodla se, že to zabalí. Když vypínala všechna světla, tak dostala najednou pocit, že ji někdo sleduje – že tu není úplně sama. Věděla, že to je samozřejmě hloupost, ale nemohla si pomoct a podívala se k předním dveřím, kde se den předtím objevil ten vzkaz – tak jako už mnohokrát předtím – jako by se tam dostal sám od sebe.
Zůstala na pohovce a pozorovala dveře, téměř čekala, že se pod nimi objeví další vzkaz. A o dvacet minut později, když vstala, aby se nachystala do práce, tak raději rozsvítila všechna světla v bytě.
Měla pocit, že se jí pomalu zmocňuje paranoia. Byl to známý pocit, za ty roky si už na něj zvykla, jako na blízkého
