el Čapek
PRVNÍ PARTA
I.
Je to bída, bože, je to bída: pět let studovat na reálce, a najednou konec; umře ti teta, která tě krmila aspoň tou šedivou culifindou, a ty se jdi živit sám. Teď si můžeš dát za čepici ty své logaritmy, deskriptivní geometrii a kdeco; už jsi byl zpitomělý strachem a dřením, a ještě to nebylo kantorům dost; prý takový chudý chlapec jako vy, Půlpáne, si má víc vážit vzdělání, kterého se mu poskytuje, a snažit se, aby to někam přivedl – – Snažit se, snažit se, snažit se; a pak prásk, teta si zamane umřít, a je dosnaženo s deskriptivní geometrií. Neměli by chudé kluky dávat na studie. Teď tady sedíš se svou geometrií a francouzskými slovíčky a loupeš si na dlaních mozoly. Jak že to je? Nejdřív je pšouk od havíře, pak dlouho nic, a teprve potom přijde vozač. A pak se řekne snažit se!
Pravda, byla tu ještě ta dvě léta. Dvě léta ve stavitelské kanceláři. Říká se tomu kreslič a má to pět nebo šest stovek měsíčně, ale člověk ještě může věřit, že po večerech dostuduje a jednou udělá zkoušky, nu, a dotáhne to třeba i na nezaměstnaného inženýra, ne? Ale ty večery, to snad bylo to nejhorší: sedět nad školními knihami a brejlit na vzorce a rovnice – propánakrále, jak to vlastně je? Kdyby tu byl ten nejhorší pes z profesorského sboru, řekl by na vysvětlenou jen pár slov, a už bys věděl, co je a jak se na ten vzorec přijde; ale takhle na to koukáš hodiny a hodiny, a pořád je ti z toho tíž a vrtohlavěji. Kriste, to byla dvě léta! Ať někdo řekne, že jsem se dost nesnažil! Dvě léta, prosím pěkně: každý večer až do noci dřepět nad knížkami a tlouci se pěstí do hlavy, musíš to pochopit, musíš se tomu naučit – to není žádná maličkost, pane. Divné, co člověk vydrží; měl by vlastně dávno chcípat na souchotiny z hladu a beznaděje. A pak se stal firmě ten malér, poroučela se novostavba; inu, okrádalo se na betonu a železech, že už se na to pánbůh nemohl dívat; zasypalo to sedm zedníků, a stavitel se raději zastřelil, když ho chtěli sbalit ve jménu zákona. Co dělat, stavitelský kreslič Půlpán Stanislav měl zase dosnaženo; kampak by se hrabal o místo, kdyby se zmínil, že pracoval u té nešťastné stavební firmy? Co vás nemá, mladíku, s tím se moc neohánějte; nikdo nedá práci lidem, kteří byli zaměstnáni při takové lumpárně.
A tož, ve jménu božím, staň se, co bylo souzeno. Nebožtík táta pracoval v koksárně; i bude syn rubat uhlí. S pěti ročníky reálky a po dvou letech nad stavitelskými modráky bude Standa kopat na Kristýně. Něčím se člověk musí živit, když mu je pomalu osmnáct let. Asi je to u Půlpánů v rodě: děda byl důlním tesařem a tatíka dali na koksárnu, když mu to v dole zlomilo nohu. Vy Půlpáni jste tu jen proto, abyste dělali černou práci. Žádné rýsovací prkno, žádná deskriptivní geometrie; s uhlím budeš pracovat, jakože jsi Půlpán. Tak je to, holenku, a z toho se už nevysnažíš. Ne, nevysnažím; ale aspoň nebýt dlouho vozačem, hergot, aspoň ty vozíky nemuset pořád strkat! Nikdy se tomu nenaučím, myslí si Standa zoufale; to už je jedno, že od toho bolí kříž a ruce; ale jen kdyby se mi každou chvíli nezasekl hunt na výhybce! A pak jím strkej a lomcuj, až hekáš námahou; ještě tu mrchu vykolejíš, a máš ostudu. ,Koukej, ty vole, to musíš takhle,‘ ucákne potom Baďura nebo Grygar a jen tak jednou rukou ti ten vozík postrčí, a už to jede, jako když namaže. Takový jednoduchý fortel je to. Koukej, ty vole, už to jede. Tak nač má člověk pět tříd reálky, nač se mořil s francouzskými slovíčky, nač bylo všechno to kreslení a rýsování! Nač, povídáš? Asi na to, člověče, abys ještě víc cítil svou bídu a samotu.
Ano, samota: to je to slovo. Jako by jí nebylo dost už na reálce! Takový chudý kluk to na škole nemá lehké: musí se víc učit, musí být snaživější a hodnější než ti druzí; pořád se mu dává najevo, že jí jenom z milosti chléb vzdělání, a že si jej tedy musí zvlášť zasloužit vzorným chováním, pílí a vděčností. Kdybyste raději dával pozor, Stanislave Půlpáne! Já vám to vyložím ještě jednou, žáku Půlpáne, abyste byl lépe připraven pro postup do vyšších tříd a vůbec pro život; máte toho zapotřebí. – Malý Půlpán si uvědomuje už ve škamnech, že se s ním zachází nějak krutěji a soucitněji než s těmi druhými kluky, jako by byl kdovíjak slabší, jako by byl zrovna nemocný či co; cítí se tím jaksi vyřazen a pokořen, až se mu tlačí do očí slzy vzteku a lítosti, – kde jen se v člověku nabere té citlivosti a zatvrzelosti! – Nač zase myslíte, žáku Půlpáne? Kdybyste raději sledoval vyučování, abyste byl náležitě vyzbrojen pro praktický život!
Praktický život: tohle je, pane, praktický život. Tlačit po kolejkách vozík s uhlím nebo hlušinou a dávat pozor, aby se ti nezasekl ve špičkách. ,Pusť, já ti to vytlačím,‘ zahučí Grygar nebo Baďura a jednou rukou, jen tak mimochodem a pohrdavě, postrčí vozík, že běží sám, stěží jej stačíš bremzovat. Tak se to dělá. Pravda, mají zlost, zdržuje je to; ale když jim dají na porub takového nedomrlého spratka, takovou pápěru ze škol, – kdo se má na to dívat, jak zápolí s huntem, až mu oči z hlavy lezou? ,Jdi od toho, ty poseroutko jeden,‘ utrousí koutkem huby mladolamač Baďura a vezme mu z rukou lopatu. ,Takhle se nakládá na vozejk, ty prezente.‘ A Standovi je pokořeně a bídně, jako by stál před školní tabulí. Jste slabý v počtech, žáku Půlpáne, musíte se víc učit. A zatínaje zuby opře se vozač Standa o vozík. Já vám ukážu, jsem-li slabý! Já už toho mám dost, aby se se mnou zacházelo jako s onucí! Kdyby to byl Grygar, – Grygar je lamač a silák, hnáty má jako pivovarský valach; ale Baďura, takový mizerný scvrklý človíček, vyschlý jako došek – Vozač Půlpán se kradmo porovnává s druhými, když se všichni po šichtě myjí pod sprchami. Pravda, nemá ještě tak naběhlé žíly a uzlovité klouby jako ti ostatní; ale nemyslete si, lidičky, že vy jste nějací krasavci, co se toho těla týče; čertví kde se v těch kostrounech nabere tolik síly a šikovnosti! Kostrouni, pravda; ale ty jsi hadr proti nim a se svými osmnácti lety – nejlepší věk, říká se; ani vozík nestačíš nazvednout, když se vsunuje na točnici. ,Pusť, já ti to tam šoupnu,‘ vycedí mezi zuby malý Baďura a odplivne si do toho mouru. ,Pozdravbůh, z tohohle kluka že má být havíř? Kdybys raději šel do kantýny nosit pořádným mužským pivo!‘
Nemají mě rádi, myslí si Standa zraněně a uraženě. Nemyslete si, já se vám nebudu vnucovat; beztoho nemám s vámi o čem mluvit. Jako ten Baďura – leda o své králikárně dovede žvanit. Mají na mne vztek, že jsem chodil do škol, to je to celé. Chtějí mi ukázat, že nepatřím mezi ně. Nu, nepatřím. Ve škole jsem nepatřil mezi ty druhé, protože jsem byl syn dělníka. A tady – protože jsem vzdělanější než vy všichni. Ledacos bych vám mohl povídat, takových knížek jsem četl; ale když něco řeknu – třeba o našich dělnických věcech, utrhne se na mne takový Grygar jako pes. ,Kdybys nekecal,‘ řekne; ,ještě by bez nás netrefil domů, a už nám chce tady kázat!‘ Tak dobře, pane Grygare, vám nic povídat nebudu; ale jsem dělník jako vy, i když jsem jenom vozač, a mám právo na své názory jako vy; jenomže vy nejste dost vzdělaný, abyste si se mnou mohl rozumět. Ale jen počkejte, jednou budu já mluvit a vy budete poslouchat; budu mluvit za všechny vozače a havíře, za strojníky a lidi z koksáren, za vás horníky z Kristýny, z Murnau, z Berchtolda i z Rudolfovy šachty. Budu mluvit o vaší černé práci a vaší černé bídě; s pány u zeleného stolu budu jednat za vás. Pánové, my havíři se hlásíme o své právo. Kde by bez nás byl váš průmysl, vaše elektrárny, vaše vyhřáté vily a zářící paláce? Bez tohohle černého uhlí by byl konec s celou vaší nádhernou civilizací. Ale jděte se, pánové, jednou podívat šest set metrů dolů na ort; jděte se podívat na takového lamače Grygara, nahého po pás, zalitého potem a mourem, jak vrtačkou razí novou přerážku; jděte se podívat na mladolamače Baďuru, jak vyrubává sbíjecím kladivem uhelný pilíř a zastaví se jen, aby vykašlal chrchel uhelného prachu; nebo na toho chudáka vozače, jak krvavými dlaněmi tlačí vozík naložený tímhle drahocenným uhlím; honem, člověče, honem, abys udělal svůj denní počet huntů! Tady vidíte, pánové, jak se dělá uhlí; ale pozor, aby vám nespadl na hlavu kus z nadložních vrstev, abyste se nenadýchali křenu, aby vás nepřimáčkl utržený hunt; my havíři jsme už zvyklí se ohlížet, kde na nás čeká zubatá. U nás i smrt dělá černou práci. A teď nám řekněte, pánové, co by vám museli dát, abyste dělali tuhle robotu! Nemyslete si, my ji milujeme a nechtěli bychom ji měnit za žádnou jinou; my jenom žádáme, aby se horníkově práci dostalo tak
