Standa; ale Andresovo světýlko běží pořád stejně rychle dál, nejde už rovně, nýbrž kličkuje nějak a skáče, blíká tuhle a tamhle; Adamova ohnutá záda a široká ramena tesařova běží teď rychleji, těžký dech zedníka Matuly supí Standovi do zad pořád blíž; Standa už běží poklusem, přendávaje těžký kahan z ruky do ruky, chtěl by si šátkem utřít pot, který mu teče do očí, ale teď na to není kdy; honem, honem, abychom tu chodbu měli už za sebou! Krucifix, tady to už vylomilo taky stojky, vyhřezly ze stěn jako zpřelámané třísky, celý strop se naklonil a leží jenom na těch rozvalených podpěrách, – kam nás to ten Andres vede! Standa by plakal strachem, ale musí dál, musí klopýtat po hromadách kamení, aby do něho nevrazil svou chundelatou palicí Matula, co za ním funí, sehnutý jako beran. A najednou narazil sám Standa nosem do širokých plecí tesaře Martínka. “Dál už to nejde?” vyhrkl. “Ale jo,” povídá Martínek pokojně a souká se rameny a zadnicí mezi vzpříčenými dřevy. “Bude se to muset spravit.” Standa si nedovede představit, jak se tohle může dát někdy do pořádku: z obou stran vyborcené dřevení a kopny vedví, rozdrcené závalem nadloží, jež celou tíhou leží na praskajících pažinách. Vždyť už se odtud nedostaneme ven, cítí s hrůzou Standa, tohle na nás musí spadnout každou chvíli! I vtahuje hlavu mezi ramena, po zádech mu čůrkem běží pot, nohy mu divně slábnou a váznou každým krokem víc; a vpředu se pořád čile komíhá tančící světélko Andresovo. Ježíši Kriste, kdy bude konec téhle cesty!
Teď se to světélko zastavuje a dává znamení; pes Andres čeká na ty druhé. “Tak co? Jste tu všichni?” Nu, co bude? Tamhle sedí na převrženém huntu inženýr Hansen a drží si hlavu v dlaních. Andres počítá očima své muže a suše káže: “Za mnou!” A mašíruje k inženýru Hansenovi, srazí paty, v levé ruce kahan, pravou vojensky připaženou. “Zdař bůh,” hlásí služebně.
Hans zvedl hlavu, ušmouraný nos se mu leskne drobným potem, a na čele pod koženou přílbičkou má bouli, jako by se byl popral.
“Hlásí se palní dozorce Andres a jeho mužstvo. Lamač Adam, lamač Suchánek, tesař Martínek, mladolamač Falta, zedník Matula a běhač Půlpán.” – Takový fórek, cítí Standa zahanbeně.
Hans povstal a pozvedá ruku k čepici. “Gut. Gut.” Standa se napřimuje jako vojáček, děda Suchánek ani nemrká, obr Martínek rozpačitě skládá tlapy ke švům kalhot, i Pepek vypíná prsa a šklebí se; jen Adam kouká někam do kouta a Matula žere krvavýma očima štramáka Andrese. Pan Hansen by chtěl něco říci, ale neumí chudák česky; tak se jen bezradně usmívá umouněnou kušničkou, kývá hlavou a opakuje gut. “No jo, gut,” povídá děda Suchánek, a všichni kývají hlavou; Hans je pašák, mají ho rádi. Teď jim něco povídá, nejspíše je to po švédsku, a ukazuje dlouhou rukou do toho zabořeného kouta, před kterým seděl.
“A jej,” vyjelo Pepkovi.
“Těbůh,” řekl znalecky Suchánek a sedl k tomu na bobek. Vždyť je to, kouká Standa, jenom hromada trosek: přelámaná dřeva vražená do sebe a zahrnutá zříceným kamením, tuhle z toho trčí něco jako roztříštěná stojka, ze stropu visí zával na dvou zalomených stropnicích –
Děda Suchánek vstal a utahoval si řemen u kalhot. “Já se tam podívám, pane inženýr,” řekl. “Já už se v Kristýně vyznám.”
Pan Hansen mu sice nerozumí, ale ví asi, oč jde; povídá něco a ťuká mu prstem na rameno. “Nojo,” kasá se Suchánek, “vždyť já dám pozor. Kladívko, kluci; já tam na ty tři zaťukám.”
Standovi začíná svítat, že tohle snad má být ta zalámaná chodba. Může prý se tamtudy prolézt až na konec, říkal starý pán nahoře; ale teď už se to asi zmačklo nadobro, a nedá se nic dělat. Zatím děda Suchánek klečí na všech čtyřech a strká holou hlavičku do mezery pod dvěma zaklíněnými kuláči. “Ale jo,” brumlá, “půjde to.” Už je v té škvíře až po zadek, zamrskal sebou, a před užaslým Standou zmizely dědovy škorně v té změti zpřerážených dřev.
Falta Pepek si svléká kabát a košili a skládá je na ten převržený hunt; začpělo to ostře a skoro divoce jeho potem. Standa si nemůže představit, co a jak tu vlastně budou dělat; zatím jen bezradně obhlížejí tu spoušť, a už jich tu je nacpáno, že se hnout nemohou. Tesař Martínek se modře dívá na ušmudlaného Hanse. “Pane inžinýr,” povídá pomalu a ukazuje za sebe tlustým palcem, “my bysme s Matulou zatím mohli podrazit tamtu štreku, že jo.” Pan Hansen kývá hlavou, tak vida, rozumí všemu. Martínek si svléká kabát a rozepíná si pod bradou knoflíček košile, nějak mu to těmi silnými prsty nejde; a mžourá přitom nahoru na ty zalomené kopny. “Koukej, jaká síla,” diví se chlapecky a uznale a musí si na ten strop sáhnout dlaní. “To je síla, lidi,” žasne a zazáří šťastným úsměvem. “Tak pojď, Matulo, budeme stavět.” Matula se těžce odtrhl od pozorování psa Andrese, zachrčel a supě vrávoral za tesařem; je asi na maděru, myslí si Standa. Zatím prachař Andres stojí pořád v pozoru vedle pana Hansena a čeká nejspíš na rozkazy; Adam si přetahuje košili přes hlavu, Pepek už si plivl do dlaní a vytahuje kameny z té hromady trosek. – “Počkej,” hučí Adam a zkouší tam pohnout nějakým vzpříčeným dřevem.
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.
