se kradmo a nejistě dívá na ty druhé; ale nikdo si ho zrovna nevšímá. Děda Suchánek leze vyschlýma nohama do pracovních kalhot, zastrkuje si košili a potěšeně brebentí o tom, jak to bylo tehdy před patnácti lety. Jo, tehdy jich tam zůstalo sto sedm, to byl jinačí mazec; však jsme je tahali nahoru po kusech – – Adam sedí s jedním střevícem v ruce, dívá se někam do prázdna a na dlouhém krku mu přebíhá ohryzek; teď si nad něčím mávnul rukou a obouvá si tu těžkou, zkornatělou škorni. Pepek je ještě nahý, drbe se na zádech a vykládá mladému tesaři něco o té zlodějně tady, o důvěrnické lumpárně a vůbec; svaly mu vyskakují na pažích a bedrech jako uzly, chlupatý jako černý pes, a čpí to z něho – jen co je pravda, Pepek je pořízek; tesař Martínek se na něho blankytně dívá shora a škrabe se pomalu ve zlatých rousech na klenuté hrudi – bože, to je krásný člověk, kouká Standa skoro se zatajeným dechem; takové mohutné a klidné tělo, široká ramena a hnáty jako břevna – Standa se najednou hrozně stydí za své vytáhlé a bledé tělo, dívá se na své plihé paže a úzký hrudník, – jakýpak je tohle mužský, myslí si malomyslně a honem si přetahuje přes hlavu svou pracovní košili; ale jak z ní vystrčí hlavu, vidí, že se na něho tesař Martínek dětsky usmál svou kulatou tváří. Standa se potěšil. S Martínkem budu kamarád, cítí s jistotou. Jak může být starý? Asi třicet let – Důlní zedník Matula funí potýkaje se se svou košilí; panděro na něm visí jako žok, visí mu ňadra jako ženské, těžká a mocná záda zalitá sádlem – Standa vraští nos odporem. Jako hroch, jen chrochtat. Konečně dostal ty tlusté, jakoby naduřelé paže do rukávů a přetahuje si špinavou košili přes ježatou a odulou palici; teď tu sedí a supí, vyčerpán tou námahou. Pomoz bůh, soudí Standa znechuceně, tohle ožralé prase půjde s námi! A vůbec, nevypadáme zrovna jako hrdinové; jen si čuchnout, jak to z nás smrdí potem a zatuchlinou; tohle tedy je, čemu se říká záchranné mužstvo! Taková nepatrná hrstička horníků – vždyť nás v té veliké umývárně není skoro vidět! Potom se řekne záchrana životů! Proč nás nepošlou víc – všech čtyři sta padesát kopáčů z Kristýny by mělo sfárat, aby se rvali s podzemím o své kamarády! Co tam budeme platni, cítí Standa s klesajícím srdcem, Kriste, takový žalostný hlouček nás je!
Už je tu palní dozorce Andres, řečený pes; má na sobě stejně pomačkané šaty jako ti druzí a stejně okoralý klobouk, ale naparuje se a počítá očima své mužstvo. První parta přestala hovořit, jako když utne. Zedník Matula zachrčel a obrátil krvavé oči na psa Andrese, svírá a rozvírá napuchlé pracky, jako by ho chtěl zaškrtit. Prachař Andres po něm mžikl, ale dělá dál štramáka. “Hotovi?”
“No jo,” řekl za všechny děda Suchánek a ze zdvořilosti vycenil bezzubé dásně.
“Tak kahany a jdeme.”
Řádka mužů jde rychle ke klecím a komíhá těžkými kahany. Tamhle nad lesy za haldami a ploty stojí zlaté odpolední slunce; Standa by se chtěl zastavit, vždyť je to snad naposledy, u srdce je mu krásně teskno; ale musí skoro běžet, aby dohonil ty druhé. Vyjde tlustý umaštěný strojník a dívá se za nimi. “Zdař bůh, hoši,” volá.
“Zdař bůh!”
Už čeká klec, namačkali se do ní, a už to může jet. Někdo jim ještě podává ruku. “Zdař bůh, mládenci, a vraťte se!” Klec se propadá, ale ještě je vidět, jak se tam nahoře několik modrých blůz u lan obrací a zvedá ruku k čepici. “Zdař bůh!”
“Zdař bůh!”
Psu Andresovi tvrdne obličej, děda Suchánek hýbe rty, jako by se modlil; a klec sjíždí dolů černou šachtou. Standovi se tlačí do očí slzy; je to všechno nějak slavné a smutné jako loučení. Sám Pepek se mračí a drží hubu; Adam někam upírá zapadlé oči, ale nevidí asi nic; Matula těžce supí, jenom tesařova široká, jasná tvář pokojně a trochu ospale září. Klec se rychle propadá, a Standovi je, jako by mu padalo srdce hlouběji a hlouběji. A pořád ubíhají nahoru ty černé stěny, pořád je tíž a dusněji; hrstička lidí s blíkajícími kahany se bez konce sváží dolů, – to není možné, děsí se Standa, tak hluboká ta šachta nikdy nebyla; vždyť už padáme takovou dobu! Snad se mi to všechno jenom zdá, napadá Standu; štípe se potají do ruky a zavře na chvíli oči; ale pořád ubíhají nahoru ty potící se stěny a matně se lesknou v mihotavém světle kahanů, pořád má Andres tak sevřené čelisti, děda Suchánek mele bezzubou hubou a Adam nevidomě vejří bůhví kam; jenom tesař Martínek na Standu mrkl jako starší kamarád a přátelsky rozpačitě se usmál, no vidíš, už tam budeme, nebo tak něco. Standa si oddychl. Klec zpomaluje a zastavuje se nárazem; někdo ji zvenčí otvírá a říká “Zdař bůh”; stojí tam dvě nosítka a hlouček lidí – “Zdař bůh, mládenci!”
“Zdař bůh!”
Tady to zní ještě nějak vážněji než nahoře, Standovi to zrovna vázne v krku; a ta nosítka tady, a ti lidé s bílou páskou a červeným křížem na rukávě – Jeden dozorce se připojuje k Andresovi a už jdou klátíce svými kahany; stojí tu řady prázdných huntů, je tu mrtvo a divně, takhle to Standa ještě nikdy neviděl. Copak tady: tady ještě svítí ze stropu žárovky a běží dopředu jako šňůra; parta vyrovnává krok a jde, jde tou nekonečnou klenutou chodbou mezi kolejkami; děda Suchánek se rozpovídal a Falta Pepek si mezi zuby hvízdá. Někdy je potká člověk s kahanem a zastaví se – “Zdař bůh!”
“Zdař bůh!”
Tady je rozcestí. Dozorce s kahanem se zastavuje. “Tak já musím zpátky. Zdař bůh, mládenci!”
“Zdař bůh!”
Pes Andres vykročil jako malý šikovatel, který vede svou četu do zákopů. Ještě by měl mít šavli v ruce, potvora. Tady už není vyzděná chodba ani šňůra žárovek; Standa nejistě šilhá po výdřevě, – strop jako hrom a stojky jako varhany; koneckonců to snad nebude tak zlé, dodává si Standa odvahy. Zase odbočka, zapažená větrními dveřmi. Nějaký bledý, dlouhý člověk otvírá vrátka. “Zdař bůh!”
“Zdař bůh!”
“Tak tohle už je osmnáctka,” vyhrkává děda Suchánek. “Tu jsme razili před dvaceti lety. Mrcha třída to byla, každou chvíli nám vyrazila počva – – A pořád tam roste spodek.” Je tu dusno a zalehle, Standu zalévá pot; taky Matulovi stékají po čele těžké kapky, Pepek si utírá nos hřbetem ruky a široká tvář tesaře Martínka se počíná bohatě lesknout jako lívanec. “Horko, že?” povídá Standovi usměvavě, jako by šli spolu polní cestou, polední slunce žhne, z obou stran vysoké žito voní suchem a chlebem; ale tam by bylo cítit na čele aspoň lehýnký vánek, kdežto tady – taková nehybná tíha. Standa si utírá čelo drsným rukávem, je mu k padnutí; zatím děda Suchánek si to šlape a pořád něco vesele brebentí, suchý a svrasklý v tvářičkách jako pytlík z měchuřiny; Adamova schýlená tvář se suše leskne jako vydělaná useň a pes Andres vypadá ještě zlostněji a vyprahleji nežli jindy. Jeho světélko se kmitá pořád víc napřed, jako by zapadal do nekonečné tmy; ale dál a dál se před ním rýsuje šikmé pažení párů, z rozpěr a stropnic visí bílé krápníky, bulvy a třásně důlních hub, a je to zase zavřená chodba, jako by to na tebe padalo; musíš jen šlapat a klopýtat dopředu za tím neklidným světýlkem.
Najednou
