Betbücher“ – V sametu vázané francouzské, ty tam jistě byly, a starší ještě, v stříbrném kování, české, jež měla matka po paní bábě na památku —
Nebožka matka jako by vedle stála. Viděl ji, důstojnou postavu (byla rodem Malovcova z Kosoře) v napudrovaném, vysokém účesu, v hedvábných šatech dlouhého života, jak sedí v těžkém kočáru ohromných per vedle nebožtíka otce v bílé vlásence s copem a on sám jako chlapec s mladší sestrou proti nim, jak v neděli ráno vyjížděli do kostela z radvanovského zámečku alejí vysokých topolů suchou silnicí vyzářenou ranním sluncem, jak kočár hrčel, skřivani zpívali, jak se kolem osení zelenalo a vlnilo, jak bylo pěkně, volno, veselo.
A jak se s matkou pak loučil, když ho přísný otec vyvážel do Prahy k jezovitům do semenarium svatého Václava v Dominikánské ulici, do oddělení nobilium. V zamyšlení obracel list, zrak utkvěl na poslední stránce, již podepsali ouředně „Petrus Žiwna Magts-Raitoffizier“ a „Johann Kellner Swgedek toho“ a „Wencl Wlach Swiedek“.
Setník už nečetl. Hleděl do minulých let, vzpomínal, jak se s matkou shledal, když se vrátil z turecké vojny, od Bělehradu, kdež byl s Laudonem jako fáhnrich, a jak psávala pak za ním do pole, když bojovali s Francouzi, jak když byl u Limburku raněn —
„Pane barone,“ ozvalo se za ním uctivě, „poslušně hlásím, že je čas, aby ráčili jít —“
Tak hlásil Lukáš Burian, chlapík jako hora, asi čtyřicetiletý, někdy tesař granátnické setniny Jeníkovy, samým kapitánem z vojny vykoupený, nyní jeho sluha, v tmavé kamizole, v tmavých vlněných punčochách a ve střevících.
„Kolik je hodin?“ ptal se Jeník.
„Půl sedmé pryč.“
„Ráno přišly dvě karty —,“ rozpomínal se rytíř.
„Tři, pane barone, od pana hraběte Des Foursa, od pana rady Štěpá-novského a od paní baronky Skronské. Tam dnes ráčejí, donesl jsem oznámení.“
„Já vím.“ Skládal papíry zase do zásuvky. „Jak tam je?“
„Pěkně, tiše mrzne.“
„Plášť, klobouk a vodu uchystej.“
„Je uchystána.“
„A nečekej, dnes přijdu později.“ Zavřel zásuvku. Burian přinesl plášť a klobouk, pak odešel do předsíně —
Za malé půl hodinky odcházel Jeník z Bratříc z bytu. Burian mu svítil svíčkou po schodech dolů. V ten okamžik vyrazilo z jedněch dveří přízemního bytu v průjezdu děcko dobře dvouleté, světlých vlásků, v sukénce, v plstěných bačkorách, do chladného průjezdu osvětleného visutou olejovou lampou. Za dítětem vyběhla matka, vlasů hladce učesaných, s šátkem přes prsa, v červených punčochách, pantoflích, a volala polopřísně, polovesele:
„Jdeš sem, malý lucipere!“
„Tomášku! Tomášku!“ žertem zahrozil Jeník, docházeje ze schodů, „tatík tě požene k raportu!“
„I zasloužil by, milostpane barone,“ přisvědčila vesele Burianová, „nemůžu ho uhlídat; jak se jen dvéře pootevrou, frr – už je venku —“
„Bude do světa,“ a tatík Burian se smál.
„A bude tam plakat jako ty na vojně,“ škádlil Jeník, „ale kloučku, kdepak jsi – aha, v sukni. Copak Mikuláš – už ho brzy bude —“
„Pozejtří už bude chodit, pane barone,“ ohlašovala Burianová vesele. „Copak ti přinese?“ Jeník se shýbl k Tomáškovi. „Jablíčka, vid,“ odpovídala matka za syna, než ten směle opravil: „Koníčka!“
„I ty rejtárku,“ setník se zasmál, „to abych to svatému Mikuláši pověděl!“ Rozveselen šel k domovním dveřím. Burian i žena jeho děkovali, ta zvlášť, a přáli dobrou noc.
Bylo čiperno, ostře vanulo od Dobytčího trhu. Nad jeho rozlehlým, prázdným prostranstvím jiskřilo se plno hvězd z hlubiny temně modrých nebes. Nad řady osvětlených rudých oken, nad zčernalé mansardové střechy trčela jako obrovitý stín věž novoměstské radnice všecka temná, bez jiskry světla. V nárožích ulic mrkaly zarudlé plameny olejových lamp, výše v pustém prostranství zamíhalo se světlo ruční lucerny a neslo se vedle černého stínu vzhůru k Slovanům. Všude ticho a placho; vzdálené hrčení kočáru sotva z temna zalehlo, již umlklo.
V Ječné ulici, kam Jeník došel, ještě větší klid, ještě prázdněji. V mezerách mezi neúpravnými domy řídko stojícími, většinou patrovými, táhly se šeré zahradní zdi, nad něž se černaly holé koruny stromů. Zahrady kolem v mihotavém třpytu hvězd tiché, jako zaklené.
Dům baronky Skronské, patrový, barokový, stál nahoře na konci ulice, nedaleko Slepé brány. Měl mansardovou prejzovou střechu s vikýři a zastiňoval své nečetné sousedstvo výstavností, jakož i rozlehlou zahradou. Zahradní zeď táhla se od průčelí panského domu z obou boků, podél ulice jednou čarou s průčelím. Ostatek domů objímala rozlehlá zahrada plná křovin a stromů. Nejstarší, nejkošatější stály jako strážcové podél zdi. Zář z oken proudila do černého pletiva holých větví a její pruhy tiše v nich ležely jako průsvitná, zardělá mlha. Také okna do ulice svítila celou řadou.
Dům baronky Skronské byl jeden z těch četných domů, kam rytíře Jeníka často zvali. Rád chodil do společnosti a do těchto několika zvlášť, poněvadž v těchto kruzích bylo možná své mínění vysloviti v ten čas, kdy se každý ohlížel volnější slovo veřejně promluvit, kdy je cenzura dusila, kdy ve stínech reakce víc a víc se černajících číhalo protivenství za svobodné smýšlení.
Scházel se v těchto společnostech s muži, kteří jako on nezapomínali, jak bývalo v Českém království, a srovnávali, jak je, kteří lnuli k vlasti a její minulosti, třebaže po německu vychováni a třebaže i ten onen, jako baron Stentsch, byli i Němci rodem.
Prostorný, vysoký salón zelenavých čalounů, jasně osvětlený lustrem a svícemi v pozlacených dvouramenných svícnech do stěn zapuštěných, ozýval se hovorem nevelké společnosti rozdrobené v trojí skupinu.
V pozadí blíže koutu, u tmavého klavíru tenkých noh, za nímž v koutě zlatě se leskla nákladná harfa, seděla neť baronky Skronské, asi pětadvacetiletá, v bledě růžové tunice antického střihu, pod ňadry spjaté, vpředu kratčí, volnými záhyby splývající přes bílé šaty krátkých rukávů lehce vzdutých, v účesu á la Titus. Černými vlasy po celé hlavě zkadeřenými probělávala se růžová, jako dechová stuha. Společník, její bratranec, o dvě, o tři léta mladší, šlechtic Hanold, hubený a jako povadlý, v širokém nákrčníku, s hustým okružím bělostného žabotu ve výkroji tmavě zeleného fraku, ptal se jí (mluvili po německu) s úsměškem v tmavých, pichlavých očích, důvěrně k ní nachýlen, jak příbuzenství mu právo dávalo, slyšela-li, jak se chystají dámy na letošní Gesellschaftsball*.
Slečna,
