O ta musí, ovšem —“ Přimhouřil oči, k nimž se vtom sběhla síť jemných vrásek, pozvedl bradu i mírně pravici se vztyčeným malíkem, a začal tlumeným hlasem, strojeně vážně deklamovat:
Der Königin zur linken Hand
sitzt im weissen, seidenen Fešand
die Gräfin Waldstein Hochgeboren.
Sie leckt die Finger und spitzt die Ohren
stets nach dem Major Wartensleben, – dem sie —
„Dost, Charles, nechci slyšet —,“ poroučela slečna rozhodně.
„Ty to znáš,“ škádlil bratranec.
„Neznám a nechci znát.“
„Jinde mne o ‚Kukátko‘ prosily —“
„A tys jejich prosby jistě neoslyšel. Vyslyš také mou.“
„Ale ty v tom nejsi, ani paní teta, ani tamhle hraběnka Bubnová. Baronka Vojvodová ano, a Šporková, hraběnka Vlčková, a baron Kapoun také, a víla Christalina —“
„Kdo je to —,“ zeptala se slečna maně, zvědavostí stržena.
„Ve flórových šatech kněžna Hohenzollern, víla ve flórových šatech jen tak. Voulez vous savoir devise? Cest une femme sans – Počkej, prosím, neodcházej,“ prosil a smál se, „vždyť je to tak psáno. A tak už mlčím. Tak —“
Slečna povstavši, už na odchodu, přísně hledíc, zase usedla.
„Už nic nepovím, ani o novém skládání. O tom tenoristovi, o Bassim, jak provází jakéhosi lorda Willougby pražským divadlem, o představení, to se ví, a že mu vykládá kdo a co, to se rozumí, že o dámách —“
„Slíbils —“
„Ale vždyť já to ještě ani nečetl. Nemohl jsem si to ještě opatřit. Je to také jen v opisech; snad Jeník má opis nebo doktor Held.“
„Held?!“ Slečna sebou živě hnula. „Ten že by takové nicotné věci sháněl?!“
„I jako lékaři s takovými známostmi dostane se leccos do rukou. A mluví se zas o karuselu,“ obracel, „bude zas na jaře s turnajem, v té boudě v kapucínské zahradě na dobročinný oučel; ten turnaj,“ vzpomínal, směje se, „bude prý mít Kaunic, Micherle, se Stampachem o Sallerovou —“
Sestřenice, zas už roztržitě naslouchajíc, ohlédla se po dveřích, otočila pohled na skupinu u krbu, kde seděla hraběnka Bubnová, rodem Kolovratová, vážná dáma šedých vlasů, svěží však barvy ve tváři. S ní seděl starý rytíř z Eisensteina, ještě s copem, a baron Ehrenburg, sice bez copu, ale rovněž jako rytíř Eisenstein ve střevících, punčochách a v nohavicích po kolena.
O Paříži mluvili, o Napoleonově korunovaci, která právě včerejšího dne byla, o báječné nádheře, jaká se na tyto dni chystá.
„A kdo, kdo to byl korunován!“ povzdechla hraběnka hněvivě. „Vzpomeňte, pánové, a s ním jaká císařovna! Taková císařovna! Paní generálová, dobrodružná panička! A kvůli nim sám Svatý otec musí do Paříže – A on, Napoleon —“
„Vábí teď a láká starou šlechtu,“ vpadl baron Ehrenburg, usmívaje se zlomyslně.
„Chce mít dvůr; takhle by ho nesehnal z těch svých maršálů tovaryšů. Ale stará šlechta —“
„Má mu dodat lesku, ó —,“ hraběnka sebou živě hnula, „doufám, že zůstanou svému králi a své cti věrni —“
Opodál dveří stála paní domu se svým kroužkem, dáma asi padesátiletá, štíhlá, v dlouhých, úzkých šatech přepásaných pod ňadry, s dlouhými rukávy, jejichž ozdobné zakončení krylo až i vrch dlaně po prsty. Na hlavě měla kulatý krajkový čepeček podobný turbanu, zpod něhož dle módy se dobývaly pramínky hnědých vlasů do čela i na spánky. Baronka Skronská byla hubená, uvadlá, v temných však očích dost ohně, živosti a ducha.
Zemský rada Slívka, starší pán, velký, ušlechtilého nosu, v tmavých punčochách a ve střevících, v černém fraku, s bílým šátkem na krku, naslouchal, oči do země, jako baron Stentsch, ani ne pětatřicetiletý, s vlasy nad čelem nakadeřenými, módně vystrojený, v úzkých nohavicích a botách, vášnivý milovník divadla, jemuž obětoval skoro všecko jmění, když před sedmi lety měl najato vlastenecké divadlo U hybernů a je řídil. Jim vykládal asi čtyřicetiletý elegán krátkých vlasů á la Caracalla, bílého čela, zdravě zardělých tváří.
Doktor Blumentritt, jemuž v tmavohnědých, velkých očích hořel lesk živého temperamentu, vypravoval novinu, vlastně její dotvrzení, že profesor Meissner nechá zdejší profesury na universitě, že bude přednášet jenom do vánočních ferií.
„A kam se dostane?“ ptala se baronka.
„Do Fuldy, za ředitele lycea. Nassavsko-oraňská vláda ho povolala, je to velice čestné.“
„Ale nechat universitní profesury, a po tolika letech,“ uvažoval vážně baron Stentsch. „Skoro dvacet let, co tu působí. Konečně já se nedivím. Být sem povolán Josefem a vidět, kam to nyní všecko jde a spěje, dávat si pozor na slovo tam, kde svobodomyslně a bez přetvářky přednášel,“ rozehříval se, slova zněla trpce, ostřeji, „a psát za takové cenzury, jaká tedje, v tom je mnoho pokoření.“
„A nikdo ho nepožádal, aby zůstal?“ zeptala se baronka, jež naslouchala s účastenstvím.
„Leda z Vídně —,“ odvětil baron s úštěpkem a pohnul pravicí, „tam budou rádi. Takové frajgajsty a frajmaury mít na universitní stolici – Kdyby nešel sám, dobrovolně, věřte, ujišťuju vás, že by přes čas musil.“
„Bude to těžká ztráta,“ přisvědčoval vážně doktor Blumentritt. „Nynější studentstvo je politováníhodno. Takové přednášky! Ach, s radostí, s rozkoší na ně vzpomínám!“
„A já na jeho Alcibiada —,“ přidávala se baronka Skronská.
„Byly to opravdu rozkošné chvíle při té knize.“
„Kdo bude mít radost,“ pokračoval baron Stentsch, jenž zasmušile naslouchal těm nadšeným vzpomínkám, „Jistě černí ptáci.“
„To snad,“ přisvědčoval rada Slívka, „no ale, i z nich nejeden bude litovat, že Meissner odchází. A on sám bude na mnohé vzpomínat. Na Vydru jistě; co se mu nadělal, jen co je pravda, co se navtipkoval o něm i v přednáškách, a vidíte, mám to od profesora Mikana, kolikrát po takové přednášce šel rovnou k Vydrovi a bavil se s ním jakoby nic třeba hodinu, dvě.“
„A věděl to Vydra?“ ptala se baronka.
„Věděl. Ale byl shovívavý, a pánové, snášenlivější k nekatolíkům, nežli byste myslili. Sic mluvíval ostře,
