Rosa Maria vyšla tiše z pokoje, aby zavolala svého muže a jeptišku, která matku ošetřovala. Letěla dlouhou chodbou, netroufala si hlasitě volati, cítila blízkost smrti a majestát její plnil ji strachem a mimovolnou úctou.
„Jene,“ šeptala matka, „žehnám ti. Dítě, budeš šťastným! Bůh ti požehná – tys mě nikdy nezarmoutil.“
Slzy tekly jí z očí, rty její ševelily, klesala unavena do polštářů zpět.
Když vešli Rosa Maria, muž její a jeptiška, byla paní Plojharová mrtva a syn její ležel bez vědomí na zemi. Mladá paní zakryla si tvář a vzlykala.
„Buď silnou,“ řekl Leopold, „vždyť tě to překvapit nemůže.“
Jeptiška zatlačila nebožce oči.
„Pomáhejte mému bratrovi,“ řekla Rosa Maria.
Jeptiška, bledá, velká a klidná, upřela výrazné své oči na ni a pravila tiše a dojmutě:
„Modleme se za tu, která odešla. Bratru svému přejte ještě chvilku mrákoty. Ubohý! Je úplně osiřen. Nemá nikoho.“
Rosa Maria vzhledla ostře na ni, chtěla něco říci, ale mlčela, začervenala se a sklopila oči.
Jeptiška pomodlila se nahlas otčenáš, pokoj byl už plný služebnictva, celý dům se sběhl, a pláč, hlasitý a upřímný, ozýval se ze všech stran. Mezitímco jeptiška Jana Marii křísila, vyšla Rosa s mužem svým.
„Jest příliš dojata,“ pravil Leopold všem přítomným nepohlížeje na nikoho.
„Telegrafuj do Prahy stran smutku,“ řekla Rosa Maria, když byli sami v jejím pokoji, a utírala si suché své oči.
„Psal jsem už včera,“ odvětil, „věděl jsem, že katastrofa blízká, neodvratná –“
Byl ve všem tak praktický, ten Leopold!
Den po pohřbu měl s Janem Marií krátkou, jak řekl, velmi však důležitou rozmluvu. Jednalo se o pozůstalost.
„Nevíš nejspíše,“ řekl, „že zvěčnělá tvoje matka se trochu zadlužila. Byla tak dobrá, tak všem lidem věřila! Krátce okrádali ji, správce, šafáři, služebnictvo, každý. Musila posledně dost značné sumy si vypůjčovati, dílem v banku, dílem jsem jí pomáhal sám –“Zamlčel se a upíral oči nehybně na svůj doutník, jako by od něho nějaký div očekával.
„Peníze ty jsou na statek zaznamenány, vše je řádně v knihách a poručník tvůj přesvědčí se o všem sám, jemu to všechno dopodrobna vysvětlím, chtěl jsem tobě jen také zpráv podati… Zde jsou výtahy z knih, abys věděl, kolik –“
Vytáhl pomalu nějaké papíry a položil je na stůl.
Jan Maria je odstrčil. Leopold se mu hnusil. Měl srdce jako v kleštích. Začal, ač nejasně, všechny ty machinace, všechnu tu hrabivost tušiti.
„Jak ji mučili, jak ji asi mučili, než svolila, tu ubohou matku!“ zněl výkřik v jeho srdci a vzal se za hlavu, zdálo se mu, že tu bolest nepřežije. Vtom vešla jeho sestra. Srdce jeho se zachvělo.
Ona byla jedinou bytostí na světě, kterou by teď milovati mohl, u které mohl nalézti když ne útěchy, aspoň ulehčení.
„Můj milý,“ řekla Leopoldovi, „je mi zde příliš smutno. Všude ji vidím, tu ubohou. Roznemohla bych se zde, myslím, že by bylo nejlépe někam na čas odejet, kde nám nic tu naši ztrátu nepřipomíná. Myslila jsem dnes celou noc na to. Jeďme do Vídně.“
A začala nalévat kávu k snídaní.
„Mnoho cukru?“ tázala se bratra. „Už jsem docela zapomněla, jestli sladíš –“ Za chvilku řekla:
„Směl bys snad s námi se trochu ve Vídni zdržet, Leopold by mohl psát o dovolení do Pulje –“
„Ne,“ řekl Jan Maria suše a krátce. Vyrazil to slovo tak prudce ze sebe, že oba manželé trochu udiveně na něj pohlédli.
„Vykládal jsem Janovi právě ty záležitosti peněžní,“ řekl Leopold a podával mu znova papíry.
„Ach, to je nudné,“ řekla mladá paní.
Jan Maria sebral všechnu sílu svou.
„Rosa ví o všech těch věcech, všech těch záležitostech?“ tázal se zdánlivě klidně, ale srdce mu bilo jako před popravou.
„Ovšem,“ odvětil Leopold. „Bez porady s ní se ničeho nedělo. Jest o mnoho praktičnější než ty, můj milý. Myslím, že jest po otci, mohla by býti advokátem,“ žertoval.
„Ještě abych já ztrácela hlavu jako matinka, ubohá!“ řekla Rosa Maria.
„Pak je vše v pořádku, vše,“ řekl Jan Maria a vrátil švagrovi papíry, aniž byl na ně jediný pohled vrhl. „Vše v pořádku,“ řekl a vstal. „Vše u konce,“ šeptal sám sobě na cestě k dveřím a bylo mu, jako by slyšel velké zvony hlubokého, k smrti smutného zvuku hrana zvonit.
„Tys nepil,“ volala Rosa Maria za ním.
„Nemám sestry,“ šeptal si na chodbě. „Ach, i ona ji mučila!“
Klesl ve svém pokoji na pohovku. Beze slz, bez myšlenky, tup svým zoufalstvím ležel takto nějakou chvilku. Pak vstal náhle a skládal rychle své věci do kufříku.
„Pryč odsud,“ pravil nahlas. „Jde z nich hrůza – z těch lidí.“
Z těch lidí! Byla mu cizí Rosa Maria jako ten praktický Leopold. Vzlyk mu stoupal ze samého srdce do hrdla a hrozil, že jej udusí. Někdo zaklepal dvakráte na dveře.
„Dále,“ vyrazil ze sebe pracně. Vešla jeptiška. Pozdravila jej kloníc lehce hlavu, pak stále nehnuté tisknouc velkou svou modlitební knihu k srdci.
„Odjíždím,“ řekla konečně tichým hlasem, v kterém bylo cosi dřímavého.
Mladík vzal ji náhle za ruku.
„Vy zatlačila jste jí oči,“ řekl pohnut, „vy uložila jste ji v rakev, vy hladila jste polštář, na kterém spala! Já viděl, že hleděla s láskou za vámi, kdykoli jste šla pokojem! Vy bděla jste u ní, vy jste ji těšila! Sestro, já vám děkuji!“
A vtiskl ruku její prudce ke rtům. Vyrvala mu ji polekaně a přes tvář její přelétl slabý ruměnec. Byla hluboce dojata. Zápasila chvilku se svým dojmutím, než dovedla promluviti.
„V noci, než jste přijel,“ pravila, „myslila nebožka, že to její poslední. Pravila mi tenkráte: ‚Neuvidím-li více svého syna, pak řekněte mu, sestro, že jest moje láska celá jeho. On že jest mi nejdražší, co na světě mám. Řekněte mu, že jsem snad nedělila spravedlivě. Ale vím, že on na statku vezdejším nevisí tak jako sestra jeho. Dělila-li jsem jmění svoje v hodině slabé
