šeptal si, „jak bych ji byl polekal, kdyby to byla viděla!“
„Dobrou noc, pane!“ pozdravil dělník odcházeje.
„Dobrou noc a díky!“ odpověděl Jan Maria a naslouchal krokům na schodech a hvízdání árie z Rigoletta, kterou si dělník cestu krátil.
„Půjdu domů,“ myslil si, ale nehnul sebou. Bylo mu nějak úzko, zdálo se mu, jako by ty schody vedly do propasti.
„Můj ty bože,“ zašeptal opět a zraky jeho hledaly po obzoru linii kupole Sv. Petra, cudnou jako obrys květiny, lahodnou jako hudba. Zdála se mu jako modlitba. Ztrácela se nyní v hustnoucí perleťové mlze.
Vtom letěl někdo Španělskými schody vzhůru a zastavil se udýchaně tři kroky od něho.
„Sangue della Madonnina!“ vzkřikl Giggi překvapen, neb byl to on, „pane Jamaria, to jste vy!“
„Tělem a duší,“ odvětil se slabým úsměvem mladík a myslil přitom: „Málem, a byl bych tu už pouze tělem.“
„Co jsem se vás nahledal!“ zvolal Luigi Galli, „ale teď je vše v pořádku. Vy dovedl jste laskavě sestřenici domů, že?“
„Zajisté –“
„Per Cristo!“ zvolal Giggi, „vy jste ale bledý jako umrlec! Co je vám?“
„Nic,“ zapíral Jan Maria. Nevěděl proč, ale nechtěl, aby Caterina se dověděla, že byl churavým.
„Cizinci musí zvykat na římské klima,“ řekl Luigi. „Skoro každý to tak trochu odstonává.“
„Tak jest,“ řekl pan Plojhar, „a já to už odstonal. Bylo mi už po několik dní nevolno.“
Sebral všechny síly.
„Dobrou noc!“ pravil a začal sestupovati. „Doprovodím vás!“ zvolal Luigi.
„Jaká pošetilost!“ vzpíral se pan Plojhar, „najdu kočár na piazza di Spagna.“ A schoval pokrvácené ruce do kapes kabátu.
„Ano, to najdete, u sochy Immaculaty. Sejdu s vámi aspoň až tam!“
Pan Plojhar se podrobil. Zavěsil se do Luigiho a byl mu v duchu vděčen. Natáhl cestou nepozorovaně rukavici na pravou ruku, kterou Luigimu při loučení podával, když do kočáru vstoupl. Děkovali si navzájem, volali asi pětkráte na sebe „addio“ a pak hrčel kočár po dlažbě.
Doma umyl se Jan Maria čerstvou vodou a cítil velké ulehčení. Pak se vrhl na postel a usnul hlubokým spánkem.
II
Ještě před jedenáctou ráno druhého dne přijela Caterina do ulice Giulia. Nevystoupila ani z kočáru, poslala nahoru pro paní Giovanninu, která se brzy objevila, vázajíc si klobouk ještě v průjezde domu.
„Přišla jsi časně,“ řekla, když se byly pozdravily a když vsedala do kočáru.
„Jsem zvyklá brzy vstávat,“ odvětila dívka.
„Na konec ulice Nazionale, k magazínu Old England,“ zvolala paní Giovannina na kočího. „Myslím aspoň?“ tázala se dívky. Ta kývla hlavou a jely.
„Jak se ti líbí pan Jamaria?“ tázala se Nina.
„Dobře,“ odvětila Caterina klidně.
„Viď, jest to krásný muž!“ horovala Nina. „Krásný!
Skvělý! Graciózní! Víš, Catino, něco jako kolibřík nebo jiný tropický pták. Taková zář jde z něho.“
„Jak jsi nadšena, Nino,“ usmála se prostě Caterina. „Kolibřík téměř sáh dlouhý!“
„Je trochu podivínem, ale to se snad právě tobě zase na něm líbí,“ řekla Nina nedbajíc poznámky.
„Nepozorovala jsem to,“ odvětila Caterina. „Ale nezdá se mi banálním.“
„Caterino,“ hrozila jí Giovannina prstem, „nezamiluj se mi do něho, bude-li u vás v té poušti bydlet! Ti cizinci jsou jako tažní ptáci – pojednou zmizí, a ubohá dívka zůstane opuštěná se srdcem –“
„Poslyš, Nino,“ řekla dívka, jako by to vše nebyla ani slyšela, „není mi to milé, že Suntarella před tím pánem o pronajetí bytu v San Cataldě mluvila. Jest to vše její výmysl, ona vlastně pronajímá svůj byt, neb jak víš, byly jí ty tři pokoje ponechány odedávna –“
„Nuž, co ti tedy do toho?“ tázala se Nina.
„Snad nic, ale není mi to milé, zapáchá to obchodem –“
„Och, ty aristokratko!“
„Nemohla bys to tomu pánovi nějak vymluvit? Pomlouvej naši krajinu. Řekni, že tam zuří malaria. Pomlouvej Suntarellu. Řekni, že je nesnášenlivá –“
„Nekřivdila bych jí příliš, upřímně řečeno,“ řekla Nina trochu ostře. „Ale je mi to podezřelé, proč nechceš, aby pan Jamaria pod tvou střechou bydlel?“
„Je mi to lhostejné,“ řekla Caterina, „ale teta Galli je proti tomu. Říká, že se jí to nezdá, – já nevím už co, ale je proti tomu. Luigi při ranní kávě jí vypravoval o Suntareliině úmyslu.“
„Signora Galli byla vždy přepjata, jí se nic na světě nezdálo dost slušné, ona a dona Paolina –“
„Ach, chtěla jsem se tě ptát,“ přerušila jí dívka řeč, „jestli se myješ Pear’s soapem; dona Paolina tvrdí, že to nejlepší mýdlo, ba jediné možné. A hle, jsme už u cíle. Old England stojí před námi v celé své slávě.“
Trvalo to téměř hodinu, než pomocí paní Giovanniny Caterina všechno to vyhledala, ujednala, zaobalit a do kočáru vynésti dala, co vyčetla z dlouhého záznamu nutných a potřebných věcí, jejž po dva měsíce v odlehlém od města domu byla sestavovala. Paní Giovannina klesala už umdlením, tolik byla se namluvila, než na všech „pevných cenách“ nějakou maličkost smluvila, a oči její byly plny výčitek pro Caterinu, která tak lhostejně na její boj s prodavači hleděla a někdy zrádně i jim svědčila. Konečně jely zpět do ulice Giulia. „Půjdeš přece nahoru, doufám?“ tázala se Nina. „Nemohu, teta čeká se snídaní na mne a je už tak pozdě!“
„Kdy tě tedy uvidím?“ ptala se Nina. „Och, drahá, až zase do Říma přijedu nebo ty do San Catalda. Zítra dopoledne musím k doně Paolině a odpůldne pak jedu domů.“
„To aspoň brzy zase přijeď!“ a začala ji líbat. „Nezapomněly jsme ničeho tam u těch nesvědomitých vyděračů v Old England?“
„Ničeho. Děkuji ti za tvé namáhání.“ A objímaly se znova. Konečně odjela Caterina a paní Giovannina stoupala pomalu vzhůru do svého bytu. Když přišla do předsíně,
