style="font-size:15px;"> „Pane Jamaria,“ pravila představujíc paní Giovannina, „uvádím vás své milé sestřenici mademoiselle de Soranesi.“
Slabý úsměv jevil se na tváři všech, neboť paní Giovannina pronesla tu větu po francouzsku, tak strašným italským přízvukem, že bylo těžko zůstati docela vážným. Nemátlo jí to však. „A toť můj milý bratranec le chevalier Galli,“ pokračovala, a ukazujíc nakloněním hlavy směrem k svému nájemci, končila opakujíc: „Monsieur Jamaria“ – a usmála se.
„Je tak těžko si pamatovat ta cizí jména!“ řekla, vzala vizitku s trymó a podala ji dívce, mezitímco cizinec sám své jméno Plojhar pronesl.
Všickni usedli a dívka pohledla tak mechanicky na tu vizitku, jak ji byla mechanicky vzala.
„Říkám pánovi krátce monsieur Jamaria,“ řekla paní Giovannina, „nenamítá ničeho proti tomu.“
„Ale vždyť se to jméno docela dobře vyslovuje,“ pravila přesvědčivě dívka a pronášela polohlasitě: „Pan Jan Maria Ploj – Plojhar.“
Usmála se, když jí druhá sylaba poněkud v hrdle byla uvázla. Pan Plojhar se ale nehněval, ústa její byla krásná, úsměv její beze vší ironie, klidný, dobrý, beze vší prázdné konvencionelnosti. K tomu byl zvuk toho hlasu tak čistý a lahodný, až kupodivu! Pan Plojhar byl tou měrou do toho podivu a obdivu zabrán, že docela několik jakýchkoli obyčejných slov pronésti zapomněl. Příbuzní mluvili teď lhostejné věci mezi sebou a hleděli občas ze zdvořilosti mezi rozhovorem na hosta, jako by jej oslovovali.
„Kde viděl jsem tu dojímavě krásnou tvář, ty hluboké temnohnědé oči, ty světlé vlasy, ten výraz, který zapomenouti nelze –, “rozjímal v hloubi své paměti pan Plojhar … „Ach ano! V palazzo Barberini podobizna Beatrice Cenci –“ Byl kvůli přehledu hned první dni v Římě několik galerií spěšně prošel.
Paní Giovannina se ho teď něco ptala, aby mu dala příležitost vmísiti se ve všeobecný rozhovor. Neslyšel co a odpověděl nějak proti jejímu očekávání; soudil tak po výrazu překvapení na tváři dobré paní. To jej přivádělo v nesnáz. Vstal.
„Nebudu vás rušiti,“ pravil s úklonem.
„Ó, vy nerušíte! Prosím, zůstaňte! Víte, příbuzní! V čem byste nás rušil?“ nutila dobrosrdečně paní domu. Usedl tedy poslušně na své křeslo.
„Kam, kam, Suntarello!“ zvolala paní Giovannina na obstárlou paní, která se byla mezi představováním stranou držela, která po celý čas poněkud stranou seděla a nyní z pokoje odcházela.
„Och, Suntarella vždy na tebe pamatuje, Nino,“ řekla dívka a ukazovala na balík, jejž Suntarella v rukou měla.
„Koroptve,“ řekla Suntarella, „včera je Francesco střelil, odevzdám je v kuchyni.“
„Roztomilá!“ usmála se paní Giovannina, „děkuji! Avšak zůstaňte! Nemůžete si ani představit, jak výtečná to osoba, pane Jamaria.“ A hodila hlavou za Suntarellou, která už byla vyšla. „Není to osoba obyčejná, ač pouze žena z lidu. Vychovala naši Catinu, a jak! A nyní je jí společnicí, rádkyní a hospodyní, ba správcem řekla bych. Vinice, zahrada, dům, vše bralo by bez ní škodu. Catina tak málo dbá –“
„Nino, Nino!“ napomínala Catina, „což to může někoho jiného mimo tebe zajímat?“
„Proč ne?“ protestovala Nina a obrátila se k panu Plojharovi, jako by od něho potvrzení svého výroku čekala.
„Hádej, Nino, proč jsme přijely do města,“ řekla trochu rychle Catina, patrně aby rozhovoru jiný dala obrat.
„Kvůli Befaně!“ hádala paní Giovannina.
„Uhodlas!“ smála se Catina. „Chystáme se se Suntarellou už tři měsíce do Říma a vždy v rozhodném okamžiku se vyskytuje překážka. Tu přijel dnes ráno Giggi na návštěvu s pozváním od své matky –“
„– a podařilo se mi po dlouhém přemlouvání,“ vmísil se Giggi do rozmluvy, „překonati Catinu a vytáhnouti ji aspoň na několik dní z toho trapistského kláštera, v kterém dny své tráví k zármutku, k zármutku –“
„– celého města a světa, ne?“ smála se Catina. „K zármutku všech, kteří tě znají!“ řekl Giggi. „Těch není mnoho,“ usmála se, „a zármutek je proto celkem skrovný. Víš, Nino, neviděla jsem ještě nikdy Befanu, a když teta mě tak roztomile a naléhavě zve! A pak, máme zde se Suntarellou ještě záležitost, vážné dílo –“
„Ach, jaképak?“ tázala se Nina zvědavě. „Na to času dost,“ řekla krátce Catina. „Proč?“ ozvala se Suntarella, která byla před chvilkou tiše vešla. „Jaké okolky. Jedná se o vaši radu, paní Giovannino. Víte, že zahradní křídlo u nás stojí prázdné, tak pěkný byt, i dílna pro malíře se tam nachází. Chci, aby to Caterina pronajala. Řeknete ovšem: Co, u vás je poušť, leda blázen se tam postěhuje! Dobře, souhlasím, ale ti cizinci, co sem přicházejí, jsou všickni víceméně, víte, tak trochu –,“ ukázala na čelo.
„Suntarello!“ napomínala paní Giovannina polekaně. „Svatá prostoto,“ řekl Giggi francouzsky a uklonil se s milým úsměvem cizinci, jako by svou starou prostořekou krajanku omlouvati chtěl. Pan Plojhar usmál se navzájem, a Caterina sklopila oči a dlouhé, hedbávné, temné řasy víček clonily jí zraky a dávaly panu Plojharovi podnět k novému obdivu.
„Och,“ vymlouvala se Suntarella beze všech rozpaků, vidouc účinek svých slov, „myslila jsem pouze na Inglesi se zrzavými licousy a koňskými zuby. Nuže, paní Giovannino, kdybyste náhodou někoho věděla, než to dáme do novin –“
„Dost už o tom,“ řekla Caterina, „prosím tě!“ Suntarella jako kdyby neslyšela.
„Dáme to lacino,“ vysvětlovala Nině dále, „časy jsou špatné –“
„Giggi, kolik hodin, snad už čas –,“ tázala se dívka poněkud nervózně.
„Och, musíte popít trochu čaje,“ řekla paní Giovannina. „Bože, což ho ta zdlouhavá Teresita ještě nenese?“ Zalomila rukama nad neschopností toho sloužícího tvora. Pak dodala: „Musíte si odpočinout, po takové cestě z ulice Sistina! Zajeli jste přece přímo k tetě?“
„Ovšem,“ řekla Caterina, „a na Korzu vzali jsme si fiakra a jeli sem, nejsme tedy unaveni a můžeme jíti.“
Paní Giovannina ale už nalévala, neboť Teresita byla čaj konečně přinesla.
„Jaká náhoda,“ řekla podávajíc Caterině šálek, „před chvilkou, než jste přišli, pravil mi pan Jamaria, že by rád na nějaký čas bydlel mimo Řím, v Campagni –“
Dívka klopila zase zraky, zdála se nemile dotknuta tím vyjednáváním o bytě.
„Vždyť to vše jen fantazie Suntarellina,“ pravila krčíc rameny, „ty pokoje jsou nepříjemné, beze slunce, zdá
