ve zdech karlštejnských, ale dovede i přitom rozehřáti srdce a vyjasniti zrak. (Rozhlíží se kolem) Však zde, kde nic, tu nic – ostatky a zas jen ostatky!
Štěpán Dovol jen, králi, jak mohla zmocniti se tebe taková myšlenka! Císař pár měsíců po svatbě, muž starší a usedlý, v státnickém umění, jež jest duší jeho života, skorem zešedivělý – a děvčata – a harém docela! Ne ne, jsi příliš obrazností svou na východě, králi jerusalemský.
Petr Možná, vévodo – ale nevzdám se tak snadno. Já viděl, a to rozhoduje. Na vlastní oči jsem viděl…
Štěpán Snad ne ženu na Karlštejně? – Jsi na omylu; přísný zákaz vydán jest a znám v tom ohledu po celé zemi, že nesmí žena přenocovati v těchto zdech. A nyní se chýlí k večeru – musil by vědět o tom purkrabí.
Petr Ani královna není vyňata z tohoto zákazu?
Štěpán Ani královna; tak posvátné je místo, kde uloženy jsou zemské klenoty. Pak nechce císař v pobožnostech svých býti vyrušován – ani vlastní ženou svou. Jsem cizinec, ale tolik již přece vím.
Petr Divné to máte mravy na severu.
Štěpán Je to ovšem trochu podivínské, ale my dva to sotva změníme.
Petr Když jsem však viděl…
Štěpán Co – zde?
Petr (vede ho doprostřed jeviště, tajemně) Zde právě ne. Pod hradem. Škoda, že byl arcibiskup se mnou a nehnul se ani na krok ode mne. Viděl jsem právě v lese pod hradem dámu na bílém komoni. Mihla se jako paprsek tmavou zelení – ale přece viděl jsem v mžiku tom, jak spanilá byla. Nebýt arcibiskupa, ďábel by mne nebyl zdržel, pustit se za ní nazpět do lesa.
Štěpán A viděl ji též arcibiskup?
Petr O to jsem se nestaral; jen když já jsem ji viděl. – Ó, pane vévodo!
Štěpán Však nevjela s vámi nebo za vámi přes most?
Petr Zmizela v šeru lesním – ale ne její obraz v srdci mém! Prosím tě, co by tu soudil každý rozumný smrtelník? Šla se jen zdaleka podívat na Karlštejn? – Víla přece to nebyla…
Štěpán Snad někdo z družiny královniny – Karlík není tak daleko.
Petr Buď kdo buď. Tvrdím směle, dívka jest na hradě, aneb není-li posud, přijde co nejdřív. Na to chci vzíti hostii anebo vzdáti se trůnu.
Štěpán Myslím, že bys nehodně přijímal a zbytečně se o korunu oloupil.
Petr Co tedy chtěla ta dívka na bílém koní pod hradem v zeleni stromů? Čeká, až se setmí, a přijde. – Za několik hodin přijde též císař. – Na hlavu by musel být padlý, kdy by tu nechápal. Jak pravím, pane vévodo, dívka je buď zde, nebo přijde co nevidět.
Štěpán Zatím nezbývá, než vyčkat…
Petr A pozor dát a hledat. – Pane vévodo, mohu se spolehnouti na tvou pomoc?
Štěpán Přijel jsem v záležitostech politických – však nikdy jsem neprchal před dobrodružstvím sladké milosti, kde se samo naskytlo.
Petr To se mi líbí jsi celý muž, pane vévodo! -
Štěpán Je to, upřímně řečeno, zbytečná práce – ale nějak čas zabíti musíme do příchodu císařova. A poněvadž již missálů a obrazů máš dost…
Petr Až po krk, milý příteli a spojenče, až po krk!
Štěpán Inu, uvidíme. Však buďme opatrni! (Odejdou napravo)
6. výstup
Přestávka. Poté vystoupí branou královna Alžběta.
Alžběta Konečně jsem tady! – Jak se chvěji! Svědomí praví mi, že nedělám dobře, ale hlas srdce je překřikuje a volá: Musíš! Musíš! (Rozhlíží se kol) To tedy Karlštejn! (Venku slyšeti rachot mostních řetězů) Nyní nemohu ani odtud, kdybych i chtěla. – Jest pozdě. – Co podnikám, jest šílenství, vím to. Měla jsem času dost na rozmyšlenou, když číhala jsem dole, nepozorována, v stínu lesním, až budu moci se pustit přes most. – Ted je třeba zmužilosti. (Přechází) Co teď! Jednám nerozvážně, bez plánu. Každou chvíli mne někdo uvidí, potká a vše jest ztraceno. – Co si počnu, co jen řeknu? – Ale co mi zbývalo činit, když jej tak šíleně miluji? (Zastaví se) A jaké mám vlastně důvody, nevěřiti jemu – zdá se mi, že i stín podezření je tu hříchem; ale cítím zároveň, že klid mé duše žádá této zkoušky. Tak dlouho jsem ho neviděla! – Stále ty dvorní ohledy, a panovnické starosti a práce! – Čím jsem já v tom? (Hledí vlevo ke vchodu) Ó, běda, tam přichází arcibiskup Arnošt, skrýti se jest nemožno – půjdu mu vstříc a svěřím se mu. Jeť dobrý a snad mi porozumí. (Jde mu vstříc)
7. výstup
Arnošt a Alžběta
Arnošt (vejde) Co vidím? – Tvoje Milost zde?
Alžběta Nedivím se podivení tvému, důstojný otče…
Arnošt A v této chvíli?
Alžběta Vím, že na Karlštejn večer vkročiti ženě nedovoleno, leč manželka a královna snad.
Arnošt Obávám se věru, že ani ta nebude výjimkou. Císař je neúprosný u vykonávání svých předpisů, a pak…
Alžběta Pak?…
Arnošt Odpusť zvědavosti mé, královská paní, ale nedovedu si vysvětliti, co vedlo kroky tvé v tuto chvíli na hrad?
Alžběta Co vedlo kroky mé? – A to díš tak chladně, důstojný otče! Ach, vidím to zřejmě, žena vždy trpí, a nejvíc, když miluje.
Arnošt Láska tedy vede tě na Karlštejn! Tou vedena přestupuješ tak chladně rozkaz císařův…
Alžběta Divíš se, ctihodný otče, ovšem tys kněz, ale tys též velký člověk, Arnošte – a přece se pozastavuješ nad slovem tím, přece je ti láska pohnutkou k mému kroku malou a nedostatečnou!
Arnošt Mně nikoli, paní má! Vím, čím jest láska člověčenstvu, třeba sám nepoznal jsem rosu její oblažující milosti! Ale nechápu dobře, jak může býti láska příčinou pozdní tvé návštěvy?
Alžběta
