na tento hrad, to jest ovšem hříšnou slabostí vůči hrdinským skutkům sebezapírání a křesťanské pokory, které zde vykonává. Cítím to, jak jsem dětinská a pošetilá! Půjdu, nevím, čeho bych zde více pohledávala. (Chce odejít)
Arnošt Ty neodejdeš, dcero má! Ty stůněš, tvá duše je rozjitřena do hlubin. Přede mnou nestojí více královna, ale pouze trpící žena. Ty zůstaneš, ty se vyznáš ze všeho.
Alžběta (s bolným úsměvem) Ty však nepochopíš, otče…
Arnošt Pochopil jsem dřív, než jsem viděl slzy tvé. Tobě se stýská, není-li pravda? – Ba více, ty žárlíš!
Alžběta A je to – hříchem, otče?
Arnošt Hříchem to není, máme-li důvodů, ale slabostí je to vždycky. – Máš příčiny k tomu, dcero?
Alžběta Což nebyl můj sňatek pouhým výsledkem státnické smlouvy?
Arnošt A není to lásce šťastné znamení stát se andělem míru mezi rozvaděnými národy?
Alžběta Ach, otče, což se ptá srdce milující ženy po národech, což po jejich válkách a smíru jejich? Samo v nejkrutější válku postaveno, zmítá se, dokud v odvetě lásky nenajde pravý a jediný svůj mír!
Arnošt A myslíš, že by muž takový, jako je císař, mohl bez lásky vzíti choť?…
Alžběta To nemyslím. Ale on je spolu státníkem, a těm je všecko dovoleno.
Arnošt V očích lidí snad, ale nikdy ne před vlastním jejich svědomím. Domněnky tvé jsou liché, královno, a cesta, kterou jsi volila, je …
Alžběta Ó, vyslov jen, co cítím sama v duše hlubinách! Cesta, kterou jsem volila, jest nedůstojná, královny nehodná! Ale milující žena má jiná práva, než jaká uznává dvorní mrav. – A pak, co dělat nyní? Jest pozdě. – Měla jsem mluvit dříve s tebou, důstojný otče!
Arnošt A nebyla bys v hloubi duše své více přesvědčena než právě nyní. Kde jednou ujme se símě nedůvěry, tam rychle bují v strom, jimž nezatřese více vánek moudré rozvahy, neřku-li by jej z kořene vyvrátil. Jsem starý přítel Jeho Milosti krále, provázím každý jeho krok a nemám té smělosti, bych si namluvil, že slovo mé může tebe přesvědčiti. Tys raněna, třeba léku na ránu tvou. Ty musíš býti sama přesvědčena, jak liché jsou tvoje domněnky, ty musíš na vlastní oči viděti, jak oddaný je ti císař, jak tě zbožňuje…
Alžběta (snivě) Jak mne zbožňuje… (S výčitkou) A kolik dnů mi věnoval od sňatku našeho?
Arnošt Nezapomeň, dcero, že jest prvním vladařem Evropy…
Alžběta (trpce) Při čemž srdce jeho ženy musí choditi almužnou. – Zprvu ty ohlušující slavnosti v Krakově; poté slavný příjezd sem, uvítání, představování duchovenstva a panstva, a mezi tím ani chvíle oddechu. Císař zabrán ve své vladařské práce nebo své stavby – ostatní pohltí návštěva kostelů a klášterů…
Arnošt I na ty žárlíš?
Alžběta (vášnivě) Kdo opravdu miluje, žárlí na všecko! Ó, jak jsem se těšila jako dítě na venkovský svůj hrádek, myslila jsem, že odjedu z Prahy po jeho boku – ó, běda, jaké zklamání! Vypravili mě napřed s hofmistryní mou, tou vyzáblou na těle i duchu paní Ofkou, na Karlík – a císař jel ve svém voze, ve kterém prý celou cestu pracuje, sem na Karlštejn. Zde zavře se jako poustevník a žena nesmí překročiti jeho práh. A potom pravíš, že mě zbožňuje. – Ach, kdy jej zase uvidím?
Arnošt (po chvíli) Ještě dnes, má dcero – ještě dnes.
Alžběta (živě) A zde, otče, není-li pravda? Ty pomůžeš mi k tomu? Ty přemluvíš ho, aby zrušil ten nesmyslný příkaz, že nesmí žena býti přes noc na Karlštejně! O, díky tobě, díky!
Arnošt Ne, toho učiniti nelze. – Císař jest důsledný a zákony jež dal, sám nejpřísněji zachovává. – Ale rána v srdci tvém, královno, je povahy takové, že třeba přiložit na ni ostrého nože ihned, okamžitě. Jsem nepřítelem klamu i lsti – ale zde není pomoci.
Alžběta Ty zamýšlíš?
Arnošt Jsi odhodlána podrobiti se všemu, svěřiti se úplně mému vedení?
Alžběta S vděčností půjdu za tebou. Dělej, co chceš, jen vrať mi císaře!
Arnošt První podmínka je těžká, královno. Nikdo nesmí zvědět, že jsi zde. Císař by nesnesl tak zřejmé a okázalé přestoupení svého předpisu. Nikdo tě nesmí zde vidět.
Alžběta Což se mohu udělati neviditelnou?
Arnošt Skoro – aspoň pro oči dvořanů. Pojď, jsou hosti na hradě, a Jeho Milost může zde býti každou chvíli. Pojď v jizbu mou, kde ti povím ostatní. Bůh bude s námi. Je to první klam, jehož se v životě dopouštím, ale konám jej klidně; vždyť chci vrátit tobě mír srdce a vrátit tebe srdci svého přítele.
Alžběta Jak ti žehnám, otče!
Arnošt Až později, dcero… Snad budeme litovati oba. Ale čas kvapí a dílo naše jest dobré.
Alžběta (odcházejíc s Arnoštem) Jak láska sama!
8. výstup
Petr a Štěpán
(S druhé strany vejdou král Petr a vévoda Štěpán)
Štěpán Chodíme zde stále dokola, jako bychom byli bludný kořen překročili – a chodíme nadarmo.
Petr Když nechceš ničeho vidět, ani pochopit…
Štěpán Když Tvoje Milost zase příliš mnoho vidí a chápe.
Petr Přece mi nenamluvíš, pane vévodo, že onen panoš, jenž před chvílí vešel přes most do hradu, je skutečný panoš. Je jím asi tak, jako já jsem králem jerusalemským – vypadá jako panoš, dá si třeba říkat panoš – ale panošem není.
Štěpán A myslíš, že je dívkou! Tvoje Milost vidí ve všem a všady dcery Eviny, snad konečně i starý purkrabí karlštejnský neb arcibiskup Arnošt jsou jen zakuklené dívky!
Petr Mluv co mluv, mé podezření nevyvrátíš.
Štěpán A kde ti zmizela
