a tam slovíčko na výklad prohazuje, až se rozhovořil.
A ona naslouchá hledíc na starce, jako dnes jemu naslouchala, hledíc naň zářícím, vlhkým okem. List se převrátil a zakryl desku.
PINDAR A KORINA
Probuzen ze svého snění, jal se Vavřena čisti povídku v čele almanachu uměstěnou:
„Jako se denice na východu a zvířetnice na západu leskne, tak se tyto dvě hvězdy jedenkráte stkvěly na obloze řecké.
Korinu zplodila Tanagra, Pindara Théby.“
Ale již v tomto úvodu sladkobolné, neobyčejnou láskou plné povídky byl vyrušen Frybortem, který notuje sobě veselou písničku, vstoupil do tichého pokojíku.
„Četls, Vavřeno?“
„Ano, něco jsem opravil a něco zkrátil.“
„Dobře. A ty si nevšimneš? Vidíš tu krásnou kytičku?“
„Hezká.“
„Ó, vzácný dar! Přivoň si!“
„Chci čisti.“
„Zelenko, podívej se ty!“
„Prosím tě, studuju.“
„Tak ty, Špíno, přivoň si a uzdravíš se ze svého mrzoutství. Podívej se, jak krásná, jest od Márinky.“
Špína se byl již obrátil a se nadzdvihl, ale hned zase klesl do peřin, a obrátiv hlavu, zabručel něco, čemu nebylo rozumět.
„I aby vás, vy dříči, vy knihožrouti!“ a dav kytičku do malé skleničky, kterou s sebou přinesl, vyskočil na kufr a strhl kytaru ze zdi.
Zelenka uslyšev zvuky laděných strun, zacpal si oběma rukama uši a sklonil se níže ke knize.
Plné akordy zazvučely a hned nato zapěl Frybort, sedě na posteli, zvučným barytonem:
Když jsem svou Márinku
vyprovázel domů —
Zelenka vzhlédl zoufale i prosebně k zpívajícímu druhovi a jal se partii svou polonahlas odříkávat.
Ale Frybort nedbal, a maje kytaru na zelené pentli zavěšenou, drnkal dál a zpíval o tom, jak Márinku svou domů vyprovázel.
III
V neděli časně ráno, kdy Špína ještě spal a Zelenka již pilně v posteli studoval, zasedl Vavřena s Frybortem k malému stolku, kdež listinu, kterou minule Hanák sepsal a Vavřena opravil, znovu četli a o ni rokovali. Hovořili potichounku, šeptem, takže jim nebylo nic rozuměti; nadto byl Zelenka do svého studia tak zabrán, že kolegů tajemně rokujících ani nedbal.
„Musí to být, smáli by se nám!“ dokládal Frybort.
„Fyzikové jsou s námi zajedno.“
Proud zlatého světla vnikal do pokoje ohlašuje krásnou neděli a jako na oslavu zazvučely z děkanského chrámu zvony, jejichž vážný, příjemný hlas čistým vzduchem jasně se rozléhal. Zanedlouho na to ozval se také pronikavější zvonek z budovy gymnazijní. Sotvaže zazněl, chopil se Vavřena, již úplně přistrojený, klobouku a holi, která byla privilegiem všech filozofů, a chvátal z domu.
„Copak je to?“ ptala se slečna Elis, když ostatní přišli do jejího pokoje posnídat; „pan Vavřena tak kvapně odešel a nečekal ani na snídaní.“
„Snad šel procházkou užít tak krásného jitra,“ odtušil Frybort.
Zanedlouho i oni odešli.
Bylo okolo deváté hodiny. Ve velkém sále koleje sešli se filozofové obou ročníků na exhortu.
Bylo jich přes tři sta. V rozlehlé síni hučelo to a šumělo tolikerým, tu tišším, tam hlasitějším hovorem. Mluvili německy, česky. Dnes bylo nadobyčej živo, a skoro všichni promlouvali o témže předmětu. Kdož ví, kdo začal, kdo tu jiskru mezi ně hodil; ale zapálila. Ostatně to bylo dosti přirozeno. Duben byl u konce a nastával první den měsíce máje, který jindy býval tak hlučný a veselý.
Toho dne odjakživa slavívali filozofové podle starodávného obyčeje a jaksi již svého privilegia „majáles“, slavnost májovou, na kterou se nejen oni a děvčata, ale i všecko město po celý rok těšilo.
Před dvěma léty zakázal však biskupský komisař ve jménu biskupa hradeckého tuto slavnost. Letos mělo to býti potřetí, co den prvního máje bez hluku, hudby a šumného veselí měl minout. O tom synové múz živě rokovali.
Kolem Fryborta, u okna proti dveřím stojícího, skupilo se jich nejvíce a tam také nejživěji hovořili. Dveře se otevřely a do sálu vstoupil Vavřena. Zahlednuv svého přítele, zamířil ihned k němu. Aby se nemusil tlačiti, dal se přímo přes výstupek profesorské katedry, u které náhle stanul. Skloniv se, vzal, jako překvapený, arch papíru tam ležící, a jal se jej potichu čisti.
„Hleďme, co tam Vavřena našel!“
„Co to máš?“ ozývaly se hlasy.
„Svědčí to vám.“
Přemnozí hrnuli se ke katedře.
„Ukaž, ukaž!“ volali hlasitě.
„Přečti to!“ křičeli jiní.
„Ticho!“ zvolal Frybort. „Vavřena to přečte.“
Filozofové umlkli a Vavřena stoje za katedrou, jal se jasným, zvučným hlasem čisti provolání ku všem posluchačům učení filozofického, jímž neznámý pisatel připomínal starodávný obyčej a privilegium slavnosti májové. Vylíčil ji znova živými barvami, aby krásu její živě na paměť uvedl, dovolával se cti a reputace studentské a nakonec vyzýval je, aby jednomyslně a svorně, ničím zastrašiti se nedadouce, „majáles“ jako jindy slavně slavili, staré privilegium tak obnovili a čest starodávné filozofie zachránili.
Hlučný pokřik pochvaly a souhlasu rozlehl se prostornou síní. Sotvaže Vavřena z katedry mezi kolegy sestoupil, vkročil do síně profesor náboženství, dlouhý, suchý piarista. Tvář jeho byla vážná, přísná; malé pronikavé oči jeho zpozorovaly ihned neobyčejný ruch a pohnutí.
Usednuv vyňal ze svých explik listinu, kterou když rozevřel, oznámil svým jednotvárným, tenkým hlasem, že prve než exhortu začne, pánům přečte přípiš biskupské kanceláře.
Temný hukot ozval se vzadu jako hlas blížící se bouře. Profesor jal se čisti listinu a suma všeho bylo, že biskup opětně zakazuje všeliké hlučné slavení prvního dne měsíce května, a znovu že se připomíná zápověď, která již dříve byla vydána.
Prve než profesor dočetl, strhla se neočekávaná bouře. Hučení, sykot, šoupání podešví,
