ale také ne přítelem. Slovem, byl pravým, celým úředníkem, oddaným milostivé vrchnosti, jenž dbal na starý, obvyklý pořádek a novot z duše nenáviděl. Než podle některých výpovědí jeho bylo možná souditi, že se povznesl k mnohým opravným náhledům dějepisným, které od běžných valně se odchylovaly. Tak neměl Žižku za loupežníka a krutého vraha, jak onoho času namnoze ještě mínili. Říkávalť: „Žižka a císař Josef, to byli Čechové!“ A když listovní přikývl hlavou, dodal: „A ten kostel náš, ten je po nich na památku!“ Z dějepisu jenom toto podotýkal, takže se zdálo, jako by jiných osobností dějepisných neznal, anebo znáti nechtěl.
Žižka a císař Josef, nad ně pak Herodes král, byli zamilovanými, ačkoliv jakživ šíře se o nich nerozpustil, než jak uvedeno.
Tak dnes již napsal nadpis a dokončoval první periodu svého listu, když Lottynka rychle vběhla do pokoje a u matinky se zastavila. Nečekajíc ani na její vyzvání, jala se vypravovati svým způsobem a jazykem, čeho se u přítelkyně dověděla. Podobných zpráv, domněnek a různých úsudků bylo plné město.
Nezatajiloť se, že páni filozofové udělali dnešního jitra v koleji takovou revoluci, že profesor ani exhortu nezačav, musil odejíti ze sálu.
Paní a dívky a větší část měšťanstva byly na straně studentů, jen vznešenější a starší povážlivě kroutily hlavou; mínily, že to hrubé uražení a že nikterak nelze takového jednání schvalovati.
„Z toho bude výslechů a trestů,“ mínila paní Roubínková.
„To pan Vavřena je také v tom!“ povzdychla Lotty.
„Ale proč jim takovou nevinnou radost kazí.“
„Ó, to už letos opět majáles nebudou. A já jsem se tak těšila!“ povzdychla slečinka a pěkné oči její smutně obrátily se po nových jarních šatech, které již hotové a zvláště na majáles chystané v koutě na posteli roztomile se rozkládaly. Zatím v předním pokoji byla čtoucí Lenka vyrušena. Když dveře tiše se otevřely, sklopila knihu a mile, jako minule, byla překvapena.
Vavřena mlčky pozdraviv, přistoupil k ní a pravil tichým hlasem:
„Jsou tam?“ a ukázal na zadní pokoj.
„Všichni.“
Rozepjav kabát hbitě vytáhl z náprsní kapsy knížku a podal jí Lence:
„Něco vážného. Na prvního máje vám přinesu lahodnější a zábavnější,“ usmál se.
Lenka zatím se podívala na titul.
„Chcete býti filozofkou?“ tiše ptal se Vavřena.
Dívka se zarděla.
„Jen s vaší pomocí.“
Stiskl jí kvapně ruku, a zaklepav, vstoupil do druhého pokoje. Lenka byla v blahém vzrušení. Sice zaslechla lehounký, radostný výkřik Lottynčin, který jindy by ji mrzel, ale dnes! Hleděla dosud na titul knížky:
MOSTEK
ANEB
SESTAVENÍ MYŠLÉNEK O TOM,
NA ČEM KAŽDÉMU ZÁLEŽETI MÁ.
Z MLADÉHO VĚKU A PRO MLADÝ VĚK VYDAL
M. F. KLÁCEL
Co Lenka list za listem v nové knize zvolna převracela a nevědomky hlubokému zadumání se oddávala, byl Vavřena v ohni. Matka i dcera ptaly se o překot pana instruktora, jak se osudná ona věc dnešního rána zběhla.
Filozof odpovídal, jak mohl a směl, a úsměv zjevil se na jeho rtech, když Lottynka jakoby smutně klonila hlavu a v koketném soucitu a v obavách prohodila, že pan Vavřena snad také bude přísně potrestán.
„Jeden za všechny a všichni za jednoho.“
„A majáles?“
„Nebudou,“ odtušila matka, a instruktor mlčel. Tím stvrzoval Lottynce tak nemilou a smutnou pravdu. Vtom však stalo se cos neobyčejného.
Pan aktuár, který na druhém konci pokoje hluboce jsa zamyšlen, novou periodu puléroval, nevšímaje sobě toho, co opodál se hovořilo, položil brk na stůl, a upřev chladné oči na Herodesa krále, promluvil suchým, jednotvárným hlasem.
„Pane instruktor, co to má být? Jaké neslýchané novoty zavádějí se do té češtiny?“
„Čím mohu sloužit, pane aktuáre?“
„Jdu dnes na hrubou a potkám jakéhos pana studenta a ten docela uctivě a slušně, jen co pravda, smekne a pozdraví. Ale jak! ,Dobré jitro přeji!‘ – Co je to?“
„Zcela správné, pane aktuáre. ‚Vinšuju‘ jak se říká, je německé a ‚dobrýtro‘ není podle gramatiky.“
Přísný pohled svezl se z obrazu na smělého filozofa.
Hned však nato upíral Roubínek opět své oči na Herodesa krále a mluvil k Vavřenovi:
„Mluvilo se tak odjakživa a bylo dobře. Říkali to staří a vysoce postavení mužové a ti tomu snad také tak rozuměli. Taky víme, co je gramatika; Žižka a císař Josef, to byli ti nejlepší Čechové —,“ a umlkl. To mluvilo. Instruktor neodpověděl.
Paní Roubínková zaváděla novou řeč a Vavřena v duchu se smál a doplňuje: „a ten kostel náš je po nich na památku,“ vyšel vyhledat Fricka.
Aktuár skloniv hlavu k brku, kterého se byl opět chopil, nemohl dlouho přijíti do psaní.
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.
