smutná, ponížená, krásná ve svém žalu krásou tragickou. Jako Banquo zjevila se při hodech, které nadšení jeho slavilo, a potřásala svou krvavou kšticí a ukazovala na svůj blátem potřísněný, roztrhaný královský plášť. Koruna byla jí s hlavy spadla a Roma, vznášející se vždy jako fénix z plamenů svého utrpení, hle, krášlila si nesmrtelné čelo opět novým věncem. Štěstí a naděje kráčely posud světem, na všechny klepaly dvéře, jen tam ne, v té zemi slz a ponížení, kde on se byl zrodil … Praha … Čechy … Palčivá bolest mu svírala prsa. Neviděl už Řím, viděl jen to nebe, tvrdé, třpytné, s nelítostným úsměvem zlatých hvězd, tak dalekých, že žádný výkřik zoufalosti až k nim doletěti nemůže… A mezitím myslila ona, ta krásná dívka vedle něho, tichá a skromná, na léta, která byla v klášteře Trinità trávila, v tom samém klášteře, který teď za ní mlčenlivě k nebi čněl, v tom klášteře, z jehož oken byla tak často téhož pohledu až dosyta požívala, který se nyní před ní rozprostíral. A pak vzpomněla na svou matku, na den, kdy pro ni byla přijela, aby si ji domů odvezla po skončených letech školského vychování, na den, když s ní byla s těch několika schodů sestupovala, které od dveří kostela sem na tu terasu vedou, s těch schodů, na které byla s úsměvem dívce ukázala, pravíc: „Hleď, dítě, vedou tě ze sna do života…,“ a byla ji políbila a křížem na čele znamenala. Dívce začaly slzy do očí vstupovati. Chtěla to pohnutí ze sebe střásti, chtěla cokoli promluviti – vtom zdálo se jí, že nocí zaslechla tichý, sladký jakýs pláč, a zatřásla se, ale hned byla zase klidná poznavši svůj omyl. Byl to fontán pod věčně zelenými, věkovitými stromy avenue vedoucí kolem kláštera do veřejných zahrad na Pinciu. Nebo to snad byl fontán dole na piazza di Spagna. Nebylo zřejmé, odkud vítr ozvěnu toho šplounání nesl. Celý Řím je pln zvuků a šumu stříbrných vod, běžících pustou Campagní drobícími se antickými vodovody z Albánských a Sabínských hor.
Pláč toho fontánu nezasmušoval ji, byla to harmonie, a ta konejší. Obrátila se k mladému muži, pohlédla na něho vláhou svých potlačených slz a podivila se, vidouc, že i jeho zraky nebyly suché. Zdály se jí neskonale smutné.
„Jste dojat,“ pravila poněkud nejistým hlasem, o tón hlubším než obyčejně. „A není divu. Pohled ten musí každým zachvěti. Kolikráte viděla jsem jej z oken zde toho kláštera, a přece mě vždy zas uchvacuje. A slyšte ten pláč skrytých vod! Výstřední jedna přítelkyně v klášteře mi jednou svěřila, že to pláč starých bohů. Za lunné noci chodí prý posud Římem řetězy svázaní – a pláčou.“
Mladý muž mlčel, bojoval posud se svými city, se svým bolem.
Byla překvapena, zamlčela se, a vzpomínajíc opět na svou matku, řekla za malou chvilku: „Jest Praha také tak krásná?“
„Snad,“ odvětil s povzdechem, „aspoň svým způsobem.“
„Ale bozi svázaní nechodí tam s pláčem?“ řekla žertovně, naslouchajíc šplounání vod.
„Bozi jsou tam povrženi v bláto,“ řekl zasmušile, „a ti, kteří je svrhli a zašlapali, sedí na jejich místech a smějí se.“
Dívka se zasmušila jeho pochmurností, slovům jeho nerozuměla určitě.
„To zní k smrti smutně,“ řekla za chvilku. „Ale nad těmi, co svrhli bohy, nad těmi, kteří se smějí, – stojí Bůh a jeho spravedlnost a jeho pomsta.“
Zasmál se tiše, ale trpce a zvuk toho smíchu vmísil se podivně v sladký pláč vodotrysku.
„Víra v spravedlnost je útěchou, když ale ta boží pomsta nepřichází, – přestáváme v ni doufat,“ řekl tichým a tvrdým hlasem. „Pokolení přichází za pokolením, hanba a pouta se dědí mezi otroky, ale spása nepřichází… A děti povražděných, pokořených, vidouce, že marně čekají, přidávají se pomalu k dětem vrahů a smějí se též – a to je dno pekel, zoufalost a smrt pro ty, kteří se nikdy podle podrobiti nemohou!“
„Ach,“ řekla a oči její obracely se k hvězdám. „Slova vaše chápu jen napolo – ale zcela vaši bolest!“
„Odpusťte, co to s vámi mluvím!“ vzpamatoval se.
A divil se, proč a jak se to stalo, že s tou cizí mladou, krásnou dívkou zde, v té tiché, slavné noci takové vedl řeči. Styděl se téměř. Ale proč byly zraky její tak hluboké a vážné? Proč byla noc tak slavná, Řím tak pln velikosti a vidina Prahy tak smutná a tragická?
Suntarella změnila náhle situaci a naladění.
„Což, máme dnes zde na scalone snad nocovat?“ ptala se.
Oba mladí lidé se usmáli a probudili se jako ze sna. „Pravda,“ řekla Caterina, „ubohá Suntarello, jsi unavena!“
„A jaksepatří ještě k tomu,“ řekla stařena, „a mám docela znova hlad. Jen jestli u signory Galli nám něco k snědku nechali!“
„Neboj se,“ chlácholila ji dívka a obrátila se k odchodu. Dům, kde zůstávala matka Giggiho, byl hned na začátku ulice, dosáhli ho za několik minut.
Dívka děkovala, mezitímco Suntarella ohromným zrezavělým klíčem dveře domu otvírala.
Jan Maria Plojhar spěchal, když byly zmizely, zpět, aby se dostal na Španělské náměstí. Doufal pevně, že tam najde kočár. Cítil se velmi unaveným. Teprve teď, když byl sám, začal to pozorovat.
Když přišel zpět ku kostelu Trinità, začal se pojednou celý Řím s ním točit, všechny předměty braly na se tak cizí vzezření, hvězdy skákaly po nebi, země se houpala, nevýslovná úzkost se ho zmocnila, studený pot lil se mu s čela a v uších hřměly mu vodopády. Bled jako zmírající padl na ty schody vedoucí ode dveří kláštera a kostela, na tytéž schody, po kterých byla tenkráte Caterina kráčela, když jí matka její byla řekla: „Hleď, dítě, vedou tě ze sna do života.“
Zdálo se mu, že se mu srdce zastavuje, pak že mu chce rozpoltiti prsa. Zavřel oči, které kryla beztoho hustá tma.
„Umírám?“ tázal se spíše myšlenkou než slovy a šla na něj jakási dřímota. V ústech cítil podivnou sladkost, nepříjemnou, odpornou. Utíral si rty šátkem. Pak zdálo se mu, jako by se topil, a ztratil vědomí.
Za dlouhou chvilku se probudil. Neupamatoval se hned na to, kde byl a co se s ním bylo událo. Pomalu však vracelo se mu všechno v paměť. Bylo mu zase dosti volno. Divil se jen, co se to s ním děje. Viděl, že klobouk jeho leží o několik kroků dále. Chtěl vstát, avšak nohy se mu příliš třásly. Viděl svůj šátek na klíně – byl krvavý. „Co to?“ řekl si tupě.
Vtom ozvalo se hvízdání, kroky. Dělník jakýs vracel se vesele ze společnosti svých soudruhů nejspíše z nějaké vinárny.
„Oho, pane,“ řekl dobrosrdečně, zdvihaje klobouk a podávaje jej majetníkovi, „víno, zdá se, stouplo vám poněkud do hlavy.“
„Poněkud,“ řekl Jan Maria a vzal klobouk „Děkuji.“
„Prosím, rádo se stalo,“ řekl dělník a pomáhal mu
