mimovolně si sáhl na prsa.
„Prsa! A zapalujete si cigaretu!“ zvolala s výčitkou a brala mu ji z ruky. Vzdal se.
„Pouhý zvyk,“ usmál se, „ani jsem o tom nevěděl.“
„Pošlu pro Luigiho, je hledaným lékařem, ač ještě mlád.“
„Ne, prosím vás snažně,“ vyrazil ze sebe rychle a ohnivě, divil se sám, proč tak horlil.
„Nemáte důvěru?“ tázala se paní Giovannina.
„K medicíně? Ne příliš velkou. Ostatně jsem zdráv a pan Galli beztoho řekl, že mě dnes navštíví.“
„Jak jste se včera bavili?“ tázala se paní Giovannina. „Jak se vám líbila moje drahá Caterina?“
„Ó, je krásná, zajisté, a zdá se velmi dobrou,“ odvětil klidně.
„Je velice dobrá,“ řekla paní Giovannina. „Má všechny nejlepší vlastnosti. Též malou slabost. Jsme všickni lidé. Je trochu podivínská.“
„Nepozoroval jsem to,“ řekl upřímně. „Nezdála se mi všední.“
Paní Giovannina utírala si šátkem obličej, aby úsměv svůj zakryla. Jak stejným tónem a téměř týmiž slovy ti dva sobě navzájem mluvili!
„Nu,“ řekla, „vždyť ji nechci snad pomlouvat! Je mi na své stáří jen trochu vážná. Pomyslete si, mluví i anglicky. Je to podivné, čemu se děvčata za našich dnů učí. Jinak jest perla. Přeju ji Giggimu.“
„Jsou snoubenci?“ tázal se poněkud pomalu. Nechtělo mu to slovo z hrdla.
„Ne. Matka jeho si to však velice přeje. Giggi na ni hledí trochu příliš bratrsky. Zaopatřila by se s ním. Víte, není bohatá, moje contessina.“
„Contessina?“ opakoval po ní.
„Ano,“ odvětila. „Sonaresi jsou starou hraběcí římskou rodinou. Býti římským hrabětem neznačí sice tolik, slyším, jako být hrabětem tam u vás na severu neb vůbec mimo Romagnu, ale jméno Sonaresi má dobrý zvuk a jsou s nejpřednějšími rodinami, třeba by jen zdaleka, spříbuzněni.
I s takovými, jako jsou Colonna, Orsini, Aldobrandini, a nevím s kým ještě. Následkem své chudoby byli poněkud zapomenuti, ale v klášteře Trinità de’ Monti, kde Caterina několik let trávila, seznámila se zase s některými členy předních římských rodin. Dona Paolina Valmarina ujala se Cateriny po smrti její matky a uvedla ji do společnosti. Dona Paolina požívá prý teď přízně královny Margherity. Nevím, co se královně na ní líbí; je sice krásná, ač už mladá není, mně ale by se nikdy nelíbila. Nadutá loutka!“
Pan Plojhar se usmál, klepy paní Giovanniny ho začaly bavit. Vypravovala tak srdečným, upřímným tónem.
„A kde přišla slečna di Sonaresi k známosti s tou donou Paolinou?“
„Neřekla jsem vám, že v klášteře Trinità? Dona Paolina, která do Kvirinálu ještě dlouho nejezdí, neb patří mezi šlechtu papežskému dvoru fanaticky oddanou, hraje si odedávna na ochránkyni sester svatého srdce Ježíšova, kterým onen klášter náleží. Tam seznámila se s Caterinou a vzpomněla si docela na své příbuzenství, nevím z kterého kolena, s rodinou di Soranesi. To jediné jí vadilo, že matka mé milé Cateriny nebyla šlechtičnou. Pocházela z kupecké nějaké rodiny.“
„A z Prahy, jak mi slečna di Soranesi neb vlastně pan Luigi vypravoval.“
„Ano, někde z daleka, nevím dopodrobna odkud. Hrabě Soranesi měl velký statek v Lombardii a žil tam od svého dětství, byl tam vlastně domovem a sloužil v rakouské armádě. Tam někde seznámil se se svou ženou. Když se stala Itálie svobodnou a sjednocenou, vrátil se hrabě Soranesi do Říma, vlastně do San Catalda, na ten pustý statek, který rodina jeho po staletí držela. Statek v Lombardii byl prostě a krátce řečeno dávno co důstojník v cizí službě – probil. Žili osamotnělí – neb byli chudí a tu cizí službu mu zde také mnozí pamatovali. Ona byla krásná, milá, měkká. Caterina má její oči. Po otci má jen jedno – opovrhuje lehkomyslně penězi a je úplně lhostejná k tomu, ‚co společnost něčemu říká‘. To poslední se mi na ní velmi líbí – neboť mrzí to donu Paolinu smrtelně.“
Pan Plojhar se smál.
„Vidím, že tu donu Paolinu nenávidíte.“
„Je mi protivná. Věřil byste? Má to Caterině za zlé, že se mnou důvěrně zachází, že mi tyká. A víte proč? Protože jsem dcerou malého kramáře, jak říká. Dobrý můj otec byl totiž zlatníkem a měl, pravda, malý krámek zrovna proti Panteonu. Můj nebožtík muž si u něho jednou koupil jehlici, viděl mě tam – nu to ostatní si můžete domyslit. Chudák, seděl u nás celé hodiny v tom temném krámku. Antonio byl andělem.“
Utírala si oči. Pan Plojhar se začínal obávat, že mu bude vypravovat celou svou i nebožtíkovu historii. Tázal se tedy rychle:
„Dnes zdá se, že venku teplo a slunno, den pro procházku jako stvořen.“
„Ano, dobře uděláte, půjdete-li. Ale snězte dříve nějaké sousto!“ A přišoupla mu talíř. „Kotlet vychladl, dám jej ohřát.“
„Ne, děkuji, adoruji vychladlé kotlety. Pokusím se tedy,“ zalhal a sedal za stůl. Pozdravila a odešla. Zavřel za ní dveře, a když ji slyšel v kuchyni, kde na ubohou Teresitu pro neznámou mu příčinu stavidla své výmluvnosti pouštěla, začínajíc patetickými slovy „Ó neblahé ty stvoření –“, zatáhl portiéru, aby dále neslyšel, odstrčil stůl se snídaní a odhrnul stór. Slunce zaplavilo pokoj krásným svitem svým, i otevřel okno, aby teplý, zlatý ten vzduch v sebe vdýchat mohl. Chvilku byl oslněn, pak ale zahleděl se do toho překrásného pohledu, jejž mu vyhlídka z okna poskytovala. Před ním leskl se Tiber jako temný, rozžhavený, z výhně se valící kov a za řekou stály nepohybně tmavozelené stromy v zahradách Farnesiny, skupiny bílých budov loučily je od oranžových hájů vily Corsini, vstoupajících vzhůru na Janiculus, pokrytý zažloutlými lukami, velkými zahradami, kostely, kláštery a končící po délce své u vatikánské čtvrti, korunované kupolí Sv. Petra. Šířkou pak splýval Janiculus daleko s čistým, světlem prosáklým horizontem, do kterého jednotlivé, osamotnělé obrovské stromy a obrysy bílých budov se násilně vrývaly. Jaká tu směs barev, sladce světlem a stínem sladěná! Delikátní žlutavá zeleň polopovadlých trávníků v zahradách a na lukách byla tak měkká, temné skupiny pomerančů a ilexů stály tiše a slavnostně na terasách renesanci pamatujících sadů a korunami jejich leskly a lámaly se paprsky jako v tmavosmaragdových prismech, a duby kolem kláštera svatého Onofria, pod kterými snil a zoufal Tasso, potřásaly zádumčivě ohromné své zvadlé koše a zdály se jako z mědi a bronzu. Nebe bylo bledě modré jako na severu, beze tvrdosti jižního hlubokého azuru a jakoby stříbrem prokvětlé, tím samým stříbrem, které se smykalo vzduchem, po stromech, po zemi, všude a které barvám onu sladkost, onen jas a čar poskytovalo, jimiž ve zvucích působí, přimísí-li se kovu. Směrem, kde pan Plojhar háje vily Doria-Pamfili tušil, vznášelo se drobné stádo bílých a šedých mráčků, byly jako plachty malého loďstva,
