očima a rty natřenými na černo a rudo.
Janetin dech jí zamrzl v plicích.
Muž se usmál a vycenil zuby temně žluté v kontrastu se zbytkem zářivě vybarvené tváře.
Řekl jí...
“Oni tě tu nechají.”
Janet se chtěla zeptat...
Kdo?
O kom to mluvíte?
A kdo jste?
Proč mi to děláte?
Ale teď už nemohla ani dýchat.
Před obličejem se jí znovu zableskl nůž. Pak si muž začal pohrávat s ostrou špičkou nože na její tváři, hladil s ní jednu stranu obličeje a pak zamířil napříč přes hrdlo. Stačilo by jen trochu přitlačit a Janet si byla jistá, že by jí tekla krev.
Začala znovu rychle dýchat, nejprve mělce a potom hlubokými lapavými nádechy.
Věděla, že začíná hyperventilovat, ale nemohla dostat svůj dech pod kontrolu. Cítila, jak jí v hrudi buší srdce a svůj rozdivočelý puls se jí mezi ušima zrychloval a byl stále hlasitější.
Přemýšlela...
Co to bylo v té jehle?
Ať už to bylo cokoliv, s každou minutou účinnost látky sílila. Nemohla uprchnout před tím, co se jí odehrávalo v těle.
Zatímco jí špičkou nože hladil tvář, mumlal si...
“Oni tě tu nechají.”
Podařilo se jí vydechnout...
“Kdo? Kdo mě tu nechá?”
“Ty víš, kdo,” řekl.
Janet si uvědomila, že nad svými myšlenkami ztrácí kontrolu. Zaplavila ji bezduchá nejistota a panika, šílené pocity persekuce a rozpoložení oběti.
Koho má na mysli?
Hlavou jí proletěly myšlenky na její přátele, rodinu a spolupracovníky.
Ale jejich známé, přátelské úsměvy se změnily na posměšné úšklebky opovržení a nenávisti.
Všichni, pomyslela si.
To mi dělají všichni.
Každičká osoba, kterou jsem kdy znala.
Znovu ji zaplavila vlna zlosti.
Měla jsem vědět, že nemám nikdy věřit jediné živé duši.
Co bylo ještě horší, cítila, jako by se jí kůže začala doslova pohybovat.
Ne, něco se jí na kůži začalo pohybovat.
Hmyz!, pomyslela si.
Byly jich tisíce!
Bránila se poutům.
“Dejte je ze mě pryč!” prosila muže. “Zabijte je!”
Muž se zasmál, zatímco na ni zíral skrze svůj groteskní makeup.
Pomoc jí ale nenabídl.
On něco ví, pomyslela si Janet.
On ví něco, co já ne.
Poté, zatímco pohyb neustával, jí to došlo...
Ten hmyz...
Nepohybuje se mi na kůži.
Pohybuje se mi pod ní!
Dýchalo se jí ztěžka a dech byl rychlejší, plíce ji pálily, jako by běžela pořádnou dálku. Srdce jí bušilo ještě bolestivěji.
Hlava jí téměř explodovala změtí divokých emocí - rozčilením, strachem, znechucením, panikou a nefalšovaným zmatkem.
Vpravil jí ten muž do krevního řečiště tisícovku nebo snad i několikanásobně víc hmyzu?
Jak se mu to vůbec mohlo podařit?
Hlasem, kterým cloumal vztek a sebelítost, se zeptala...
“Proč mě nenávidíte?”
Muž se tentokrát zasmál hlasitěji.
Řekl, “Všichni tě nenávidí.“
Janet měla teď problém se zrakem. Neměla rozostřený zrak. Místo toho se jí obraz cukal, pohupoval a poskakoval. Zdálo se jí, že slyší, jak jí v očních jamkách poskakují oči.
Takže když uviděla další tvář klauna, myslela si, že vidí dvakrát.
Ale rychle si uvědomila, že...
Tato tvář je jiná.
Byla pomalována stejnými barvami, ale trochu jinými tvary.
To není on.
Pod nánosem barvy byly známé rysy.
Došlo jí to...
Já. To jsem já.
Muž jí držel u tváře zrcadlo. Ten šeredně nápadný obličej byl její vlastní.
Pohled na onen pokřivený, uplakaný, přesto posměšný výjev ji zalil útěchou, jakou nikdy předtím nepocítila.
Má pravdu, pomyslela si.
Všichni mě nenávidí.
A já jsem svůj vlastní největší nepřítel.
Jako by její znechucení sdílely, kreatury pod kůží se začaly hemžit jako šváby, náhle osvíceni sluncem, bez možnosti utéct a schovat se.
Muž zrcadlo odložil a začal jí znovu hladit tvář špičkou nože.
Znovu zopakoval...
“Oni tě tu nechají.”
Jak jí nůž přejel přes hrdlo, napadlo ji...
Jestli mě řízne, hmyz se rozuteče.
Samozřejmě, že by ji ostří také zabilo. Ale to byla malá cena za zbavení se hmyzu a tohoto děsu.
Zasyčela...
“Udělej to. Udělej to hned.“
