všem.
Uvědomila si, že údery srdce počítá...
Jedna, dva... tři, čtyři, pět... šest...
Ale bušení se zrychlovalo a bylo nepravidelnější.
Přemýšlela - co vybouchne jako první, její srdce nebo její mozek?
A pak zaslechla svůj úplně poslední tlukot a svět se rozplynul.
KAPITOLA PRVNÍ
Riley se zasmála, když Ryan chňapnul její knihy.
Řekla, “Nech mě nést alespoň něco, dobře?“
“Je to moc těžké,“ řekl Ryan a odnesl krabici k prázdné knihovně. “Neměla bys to zvedat.“
“No tak, Ryane. Jsem těhotná, ne nemocná.“
Ryan položil krabici před knihovnu a oprášil si ruce.
“Můžeš vyndat ty knihy a zarovnat je do polic,“ řekl.
Riley se znovu zasmála.
Řekla, “Chceš říct, že mi dáváš svolení s asistencí ve stěhování do tvého bytu?“
Ryan nyní vyhlížel zostuzeně.
“Tak jsem to nemyslel,“ řekl. “Já jenom - no, mám starost.“
“A já ti pořád opakuji, že nemáš proč se obávat,“ řekla Riley. “Jsem jenom v šestém týdnu a cítím se skvěle.“
Nechtěla zmiňovat občasný nával ranní nevolnosti. Doposud to nebylo nic tak vážného.
Ryan zakroutil hlavou. “Tak se to snaž nepřehánět, dobrá?“
“Nic se neboj,“ řekla Riley. “Slibuji.“
Ryan pokýval a vrátil se k hromadě krabic, které bylo ještě potřeba otevřít.
Riley otevřela krabici před sebou a začala rovnat knihy do polic. Byla vlastně ráda, že v klidu sedí a vykonává jednoduchou činnost. Uvědomila si, že její mysl potřebuje odpočívat víc než její tělo.
Těch posledních pár dní byla v jednom kole.
Vlastně posledních pár týdnů.
Den konání promoce z psychologie na lantonské univerzitě byl bláznivý a změnil jí život. Hned po ceremoniálu jí agent FBI nabídl letní desetitýdenní stáž pro praktikanty. Hned poté, co Ryan začal v nové práci, ji požádal, aby se k němu nastěhovala.
Úžasné na tom bylo, že jak stáž, tak i Ryanova nová práce byly ve Washingtonu. Takže si nemusela vybrat.
Alespoň nevyšiloval, když jsem mu řekla, že už jsem těhotná, pomyslela si.
Vlastně se jí v ten okamžik zdálo, že je nadšený. Od promoce začal být z myšlenky na novorozeně trochu nervóznější - ale Riley vlastně taky.
Lekala ji jen samotná tato myšlenka. Právě začínali žít společný život a brzy budou sdílet největší zodpovědnost, jakou si Riley dokázala představit - výchovu svého vlastního dítěte.
Raději se na to připravme, pomyslela si Riley.
Při těchto myšlenkách prožívala zvláštní pocit, když ukládala své staré učebnice psychologie do knihovny. Ryan se ji snažil přesvědčit, aby je prodala a ona věděla, že by nejspíš měla...
Bůh ví, že potřebujeme každičký cent.
Přesto měla pocit, že je bude někdy v budoucnu ještě potřebovat. Jen si nebyla jistá proč nebo na co.
Krabice mimo jiné obsahovala také mnoho Ryanových právnických knih a jeho ani nenapadlo ani jedinou z nich prodat. Samozřejmě, že je bude nejspíš používat ve své nové práci, na pozici začínajícího právníka v advokátní společnosti Parsons and Rittenhouse v hlavním městě.
Když byla krabice prázdná a všechny knihy byly v policích, Riley se posadila na zem a pozorovala Ryana, který neúnavně přestavoval nábytek, jako by se snažil pro všechno najít perfektní místo.
Riley potlačila povzdech...
Chudák Ryan.
Věděla, že z tohoto přízemního bytu nemá zrovna velkou radost. Na Lantonu bydlel v hezčím bytě a měl v něm stejný nábytek, který si sem přivezli - příjemnou bohémskou sbírku věcí z druhé ruky.
Co se jí týče, Ryanovy věci se tu docela obstojně vyjímaly. A jí malý byt vůbec nevadil. Byla zvyklá na lantonskou kolej, takže toto místo jí připadalo luxusní, navzdory zakrytým trubkám, zavěšeným nad ložnicí a kuchyní.
Pravda, byty ve vyšších poschodích byly mnohem hezčí, ale tento byl jediný k mání. Když jej Ryan uviděl poprvé, málem pronájem odmítl. Ale pravda byla taková, že nic lepšího si dovolit nemohli. Už tak to pro ně bylo finančně více než zvladatelné. Ryan přečerpal kreditku na výdaje na stěhování, zálohu na byt a všechno ostatní, co pro jejich momentální životní změnu potřebovali.
Ryan konečně pohlédl na Riley a řekl, “Co kdybychom si dali pauzu?“
“Jasně,“ odpověděla Riley.
Riley vstala ze země a usadila se u kuchyňského stolu. Ryan z lednice vyndal limonády a posadil se vedle ní. Oba ztichli a Riley hned cítila, že Ryan má něco na duši.
Nakonec Ryan zabubnoval prsty o stůl a řekl...
“Ehm, Riley, musíme si o něčem promluvit.“
To zní dost vážně, pomyslela si.
Ryan se znovu odmlčel a jeho pohled byl náhle vzdálený.
“Nerozcházíš se se mnou, že ne?“ zeptala se.
Samozřejmě, že si dělala legraci.
Ale Ryan se nezasmál. Zdálo se, že tu otázku ani nezaregistroval.
“Cože? Ne, to ne, jenom...“
Jeho hlas utichl a Riley se znovu cítila nesvá.
Co se to děje?, pomyslela si. Nedopadla nakonec Ryanova práce nebo něco takového?
Ryan se podíval Riley do očí a řekl...
“Nesměj se mi, dobře?“
“Proč bych se smála?“ zeptala se Riley.
Ryan se trochu roztřeseně
