obavu, že ho možná strhá. Po skončení turnaje jej hnal rovnou do hostince, kde měl jenom maličkou chvíli, aby si odpočinul, a hned potom vyrazili na jih. On sám na tom nebyl se silami o mnoho lépe. Po celodenním turnaji, kde bojoval s mnoha muži, se ani na vteřinu nezastavil, a teď měl vážnou obavu, že už se za chvíli nedokáže ani udržet v sedle. Všemi silami se nutil udržet své oči otevřené a pokračovat nocí dál směrem ke Kuželce.
Celý svůj život o tom místě slýchal vyprávět, ale ještě nikdy jej sám nenavštívil. Město s vysokou věží, která mu dala jméno, bylo známé jako místo hříchu, plné hazardních her, opiových doupat a nevěstinců. Sem se stahovali nešťastníci z celého Prstenu, aby se rozptýlili provozováním všech her a temných zábav, které člověk vynalezl. To místo bylo tedy přesným protikladem Erecovy ryzí osobnosti. On sám se hazardu nikdy neoddával a napil se jenom velmi zřídka. Svůj volný čas trávil téměř výhradně tréninkem a zlepšováním svých schopností. Vlastně vůbec nedokázal pochopit, jaký smysl života mohou leniví a poživační lidé mít. A přesně tyto typy byly v okolí Kuželky nejčastější. Jeho příchod na to místo pravděpodobně nepřinese nic dobrého. Když na to jenom pomyslel, sevřel se mu žaludek. Dobře věděl, že ji musí rychle osvobodit a potom co nejrychleji zmizet tak daleko, jak jen to bude možné, než se stačí strhnout nějaká mela.
Když měsíc ukrojil velkou část své poutě po nočním nebi, začala se kvalita cesty po kopyty jeho koně postupně zlepšovat a Erec záhy poprvé zahlédl ono město. Jeho zdi i domy byly jasně osvětlené nesčetnými pochodněmi. Zdálky vypadalo jako jeden velký táborák. Erec nebyl překvapen. Bylo všeobecně známo, že zdejší obyvatelé zůstávají vzhůru do dlouhých nočních hodin.
Pokračoval dál a město se každou minutou přibližovalo. Nakonec vjel na malý dřevěný most, lemovaný z obou stran pochodněmi. Ospalý strážný, kterému neustále padala hlava na ramena, vyskočil, jako by do něj střelil, když se Erec prohnal kolem něho. Stačil za rytířem jenom zavolat zoufalé: „HEJ!“
Ale Erec ani nezpomalil. Pokud by ten muž někde sebral odvahu, aby jej pronásledoval – o čemž se dalo s klidnou myslí pochybovat – potom by to stejně byl poslední hrdinský čin jeho života.
Pokračoval dále v jízdě skrz velký oblouk, který sloužil jako věčně otevřená brána do města, za níž se již rozkládaly ulice. Všechny byly jasně osvětlené nesčetnými pochodněmi. Domy tu stály nalepené jeden na druhém a uličky byly tak úzké, že měl jeden pocit, že jej celé město chce umačkat. Co bylo ještě horší byl fakt, že ty uličky byly naprosto beznadějně ucpané lidmi a téměř všichni byli opilí. Klopýtali sem a tam, hlasitě vykřikovali a vzájemně se pošťuchovali. Ulice působily dojmem jedné obrovské slavnosti pod širým nebem. A téměř veškeré domy byly hernami nebo hospodami.
Bylo jasné, že je na správném místě. Nevěděl jak, ale byl si jistý, že tu Alistair někde je. Těžce polknul a doufal, že nejede příliš pozdě.
Dojel do centra města a před domem, který vypadal jako poměrně velký hostinec, sesedl z koně. Dovnitř i ven se neustále potácela spousta lidí, ale i tak si říkal, že toto místo bude dobrý začátek.
Drsně si proklestil cestu dovnitř až k hostinskému, který stál za pultem na konci rozlehlé nálevny a zapisoval do knihy jména lidí, kteří mu platili na pokoje. Byl to hubený mužík, který se neustále falešně usmíval, mnul si ruce při přepočítávání peněz a silně se potil. Podíval se na Ereca s umělým úsměvem.
„Přejete si pokoj, sire?“ zeptal se. „Nebo je to dívka, kterou ráčíte hledat?“
Erec zakroutil hlavou a přišel k muži blíže, aby jej v tom rámusu lépe slyšel.
„Hledám jednoho obchodníka,“ řekl Erec. „Obchodníka s otroky. Přijel sem ze Savarie asi tak před půl druhým dnem. Vezl s sebou důležité zboží. Lidské zboží.“
Muž si olízl rty.
„Takže to, co hledáš, je cenná informace,“řekl potom. „Mohu ti ji poskytnout stejně dobře, jako ti mohu pronajmout pokoj.“
Nato muž nastavil dlaň, podíval se na Ereca a usmál se. Z horního rtu mu při tom ukápla kapička potu.
Erec byl znechucen, ale informaci potřeboval a ze všeho nejméně si mohl dovolit plýtvat časem, takže sáhnul do svého měšce a položil na mužovu dlaň velkou zlatou minci.
Jeho oči se rozevřely v údivu, když peníz zkoumal.
„Královské zlato,“ shledal ohromeně.
Potom si Ereca zvědavě, ale i s notnou dávkou respektu, prohlédl od hlavy až k patě.
„To jsi jel celou cestu až z Králova Dvora?“ zeptal se.
„To stačí,“ řekl Erec. „Já tu budu klást otázky. Zaplatil jsem ti. Teď mi pověz, kde je ten kupec.“
Muž si znovu olízl rty a naklonil se blíže.
„Muž, kterého hledáš, se jmenuje Erbot. Projíždí tudy jedenkrát do týdne s novou zásilkou děvek. Potom je prodává v aukci tomu, kdo za ně nabídne nejvíc. Nejspíš ho najdeš v jeho doupěti. Musíš pokračovat dál touhle ulicí až na její konec, a tam už to uvidíš. Ale pokud ta dívka, kterou hledáš, za něco stála, tak už bude nejspíš pryč. Jeho děvky nikdy nevydrží dlouho.“
Erec se otočil, aby se vydal na cestu, když tu pocítil, že jej za zápěstí chytila lepkavá ruka. Otočil se, aby zjistil, že se jej hostinský ještě pokouší zadržet.
„Pokud to, co hledáš, jsou děvky, proč radši nezkusíš jednu z mých? Jsou stejně dobré jako ty jeho a za poloviční cenu.“
Erec se na něho pohoršeně ušklíbl. Kdyby měl víc času, snad by jej i zabil, jenom aby zbavil svět takového škůdce. Už si na něj ale udělal názor a došel k tomu, že nestojí ani za hnutí prstem.
Setřepal jeho ruku a naklonil se těsně k němu.
„Ještě jednou na mě sáhneš,“ varoval ho, „a budeš si přát, abys to byl neudělal. Teď si dej hezky odchod, než najdu dobré využití pro tuhle dýku, která se nudí tady na mém opasku.“
Hostinský vystrašeně sklopil oči k podlaze a odklopýtal o několik kroků zpět.
Erec se zatím otočil a razil si cestu zpátky na ulici. Snad ještě nikdy nebyl lidmi kolem sebe tak znechucený.
Znovu nasedl na koně, který se nervózně vzpínal a frkal pod náporem opilců, kteří jej zvědavě okukovali a pošťuchovali ve snaze zjistit, jestli by bylo možné jej ukrást. Erec si říkal, jestli by se o to ti blázni opravdu pokusili, kdyby se včas nevrátil. Uvědomil si, že příště musí Warkfina uvázat svědomitějším způsobem. Stále se musel divit špatnosti tohoto města. Ne tedy, že by hrozilo nějaké nebezpečí. Hřebec byl skvěle trénovaný válečný kůň, který by každého, kdo by se ho pokusil ukrást, během chvíle zadupal
