do postele a hlavu si opřel o polštář. Pak s úlevným vydechnutím sledoval strop skrz nebesa své postele a přál si, aby se celá místnost přestala točit.
Kdo se mě pokouší zabít? Přemýšlel znovu. Thora měl rád, jako by to byl jeho vlastní syn a něco mu říkalo, že by něco takového určitě neudělal. Proč taky. Přemýšlel kdo jiný by za tím mohl být, jaký motiv jej k tomu mohl vést, a především, jestli se o to pokusí znovu. Je teď v bezpečí? Nebo byly Argonovy předpovědi správné?
MacGil cítil, jak jeho víčka těžknou. Přesto se zdálo, že je řešení na dosah, kdyby tak jenom měl alespoň o trochu čistší hlavu, určitě by na to nakonec přišel. Bude ale muset počkat do druhého dne, hned z rána potom svolat své rádce a začít s vyšetřováním. Otázka, která se vlastně nabízela mnohem více než: kdo jej chtěl mít mrtvého, zněla: kdo jej nechtěl mít mrtvého. Dvůr byl doslova nabitý lidmi, kteří si dělali laskominy na trůn. Ambiciózní generálové, mazaní rádci, šlechta lačnící po stále vyšší moci, špióni, staří soupeři, vrazi najatí McCloudy nebo dokonce možná i z Divočiny. A dost možná to byl i někdo bližší.
MacGilovy oči se začínaly klížit přicházejícím spánkem, ale záhy něco upoutalo znovu jeho pozornost. Všiml si pohybu a když se rozhlédl, zjistil, že jeho sluhové nejsou na svých místech. Zmateně zamrkal. Jeho sloužící jej nikdy neopoštěli. Ve skutečnosti si už ani nepamatoval, kdy naposledy byl v této místnosti úplně o samotě. Nepamatoval si, že by je byl poslal pryč. Měli se vrátit jakmile odvedli tu holku. Ještě podivnější byl fakt, že dveře do komnaty byly široce otevřené.
V tom MacGil uslyšel jakýsi zvuk na druhé straně místnosti a bleskurychle se k němu otočil. Uviděl tam vysokého muže, od hlavy až k patě oděného v černém a s kápí přehozenou přes hlavu, který se krčil ve stínu u zdi a teď z něj právě vystoupil do světla pochodně. MacGil několikrát vzrušeně zamrkal ve snaze přesvědčit se, že to, co vidí, není jenom opilecký přelud. Nejdřív si byl jistý, že je to jenom stín, který vytvořila mihotající se záře pochodně.
O vteřinu později byla ale postava o několik kroků blíže a začínala se k posteli přibližovat s narůstající rychlostí. MacGil se pokusil v matném světle pochodní znovu nabýt vlády nad svými smysly, instinktivně se posadil a podle zvyku starého válečníka, kterým byl, jeho ruka okamžitě sjela k pasu, kde chtěla najít meč nebo alespoň dýku. Jenže král byl svlečený a neměl u sebe žádné zbraně. Neozbrojený tak seděl na své posteli.
Postava se teď pohybovala rychle, jako had blížící se za noci k vyhlédnuté oběti. Když byla dostatečně blízko, posadil se MacGil ještě více zpříma a podíval se muži do tváře. Místnost se s ním stále ještě točila a jeho opilost mu zamezovala, aby dokázal rychle uvažovat, ale na kratičký okamžik by přísahal, že pod kápí zahlédl obličej svého syna.
Gareth?
MacGilovo srdce zalila náhlá panika, když horečně přemýšlel, co by tu princ mohl chtít takhle v noci a neohlášený.
„Můj synu?“ vykřikl král.
Na to MacGil pohlédl muži do očí a uviděl v nich vše, co potřeboval vědět. Okamžitě se začal hrabat ven z postele.
Jenže postava se pohybovala příliš rychle. Jako šipka se vrhla do akce a než mohl MacGil byť jenom zvednout ruku na obranu, vzduch proťala čepel odrážející světlo pochodní, kovovým svistem prořízla ticho a zabodla se králi do hrudi.
MacGil vykvikl výkřikem plným úzkosti a sám byl překvapen zvukem vlastního hlasu. Slýchal takové výkřiky už mnohokrát předtím. Vždy, když byl některý z jeho válečníků smrtelně zraněn.
MacGil pocítil chladnou čepel, která pronikla mezi jeho žebry, rozřízla svaly, prolila krev a pokračovala hlouběji a hlouběji se stupňující se bolestí, o které by si nikdy předtím nedokázal představit, že může být tak strašlivá. Měl pocit, že se dýka snad nikdy nezastaví. Těžce zalapal po dechu. V krku a ústech okamžitě pocítil chuť vlastní krve. Dýchat bylo náhle nepředstavitelně těžké. Donutil se vzhlédnout a podívat se do tváře, ukryté pod kápí. To, co uviděl, jej překvapilo: mýlil se. Nebyl to jeho syn. Jeho vrahem byl někdo jiný. Někdo, koho ale rovněž znal. Nedokázal si vybavit o koho se jedná, ale rozhodně to byl někdo z jeho okolí. Někdo, kdo vypadal jako jeho syn.
Jeho myšlenky zachvátil chaos, když se snažil k té tváři přiřadit jméno.
Jak nad tím ten muž stál, MacGilovi se nějakým způsobem podařilo zvednout ruku a zatlačit ji proti jeho rameni, ve snaze jeho počínání zastavit. Pocítil zapomenutou sílu bojovníka, sílu, kterou si předávala jeho královská linie od pradávna. Sílu, která jej opravňovala zvát se králem, jenž se za žádnou nikdy nehodlal vzdát. Vší silou se vrahovi vzepřel a jedním býčím odstrčením jej poslal od sebe pryč.
Ten muž byl křehčí než si MacGil myslel. S překvapeným výkřikem se zapotácel stranou. MacGilovi se podařilo s vypětím všech sil vstát, uchopit rukojeť vražedné zbraně a vytáhnout ji z rány.
Potom ji odhodil do vzdáleného rohu místnosti, kde s kovovým zařinčením přistála, načež ještě pokračovala kus po podlaze a vstříc protější zdi s krbem.
Muž, jehož kápě spadla z obličeje na ramena znovu nabyl ztracenou rovnováhu a vyděšeně na krále zíral. MacGil se vydal směrem k němu. Černý se otočil a rozběhl napříč místností. Pouze v místě, kde ležela dýka se na krátký okamžik zastavil, aby ji znovu zvedl ze země a nejspíše zastrčil zpátky do pochvy. Potom utekl.
MacGil jej chtěl pronásledovat, ale útočník byl příliš rychlý. Krále náhle zaplavila vlna nesnesitelné bolesti, která probodávala jeho hruď. Cítil, že ztrácí síly.
Stál osamocený uprostřed místnosti a díval se na krev, která se řinula ven z jeho těla a kapala do jeho dlaní. Padl na kolena.
Najednou měl pocit, že je jeho tělo hrozně studené. Pokusil se zavolat o pomoc.
„Stráže,“ ozval se malátný hlas.
Potom se zhluboka nadechl s vypětím posledních sil dodal svému hlasu jeho dřívější sílu. Hlasu, který patřil skutečnému králi.
„STRÁŽE!“ zakřičel.
Ze vzdálené chodby uslyšel pomalu se přibližující kroky. Slyšel, jak se někde v dálce otevírají dveře a cítil, že se k němu blíží lidé. Jenže místnost se znovu divoce roztočila a tentokrát už to nebylo jenom kvůli pití.
Poslední věc, kterou spatřil, byla studená kamenná podlaha, která se závratnou rychlostí řítila proti jeho tváři.
KAPITOLA DRUHÁ
Thor uchopil klepadlo těžkých dřevěných dveří a zatáhl za něj vší silou, kterou měl. Dveře se pomalu a s vrzáním otevřely a odhalily vstup do královské komnaty. Vstoupil dovnitř a pocítil husí kůži
