představovala, že cítí, jak v ní dítě roste. Thanovo dítě. Její dokonalá zbraň, kterou proti němu využije. Její zbraň. Když se to poprvé dozvěděla, téměř tomu nemohla uvěřit. Ale teď, když těhotenství prohlubovalo každý náznak nevolnosti a způsobovalo, že jídlo chutnalo ještě hůř než normálně, jí to vše přišlo až příliš reálné.
Stephania sledovala Felene pracující na přídi lodi společně se Stephaniinou služebnou, Elethe. Všímala si neuvěřitelného kontrastu mezi nimi. Námořnice, zlodějka a kdo ví co ještě ve svých hrubých hadrech a tunice, zapletené vlasy spuštěné na zádech. Služebná v hedvábném oblečení krytém pláštěm, kratší vlasy lemovaly její lehce tmavší rysy obličeje tak elegantně, že si o tom druhá žena mohla nechat jen zdát.
Vypadalo to, že se Felene dobře baví. Zpívala nějakou námořnickou odrhovačku se spoustou vulgarit. Stephania si byla jistá, že to Felene dělá schválně, aby ji provokovala. Buď to, nebo to byla Felenina představa namlouvání. Stephania si všimla některých pohledů, které zlodějka věnovala její služebné.
I jí, ale pořád to bylo lepší než ty podezřívavé pohledy. Na začátku jich bylo jen několik, ale postupem času přibývaly. Stephania si dokázala domyslet, proč tomu tak bylo. Zpráva, kterou poslala, aby nalákala Thana do hradu, obsahovala sdělení, že vypila Luciův lektvar. V tu chvíli to vypadalo jako skvělý způsob, jak Thanovi ublížit. Teď to ale znamenalo, že musela skrývat příznaky těhotenství, které o sobě dávalo vědět čím dál víc. I kdyby nebrala v potaz téměř neustálou nevolnost, byla si Stephania jistá, že bude brzy odulá jako velryba. Každým dnem jí její šaty připadaly stále těsnější.
Nedokáže to skrývat do nekonečna, což znamenalo, že jednoho dne bude muset Thanova mazlíčka, tedy jeho námořnici, zabít. Možná by to měla udělat rovnou. Prostě k ní přijít a strčit ji přes hrazení do moře. Nebo by jí mohla nabídnout měch s vodou. Dokonce i přes spěch, ve kterém odcházela z hradu, měla s sebou Stephania stále dostatek jedů na to, aby se dokázala vypořádat s legií potenciálních nepřátel.
Mohla to nechat na své služebné. Konec konců byla Elethe dobrá v zacházení s noži. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že se nechala zajmout, možná nebyla až tak dobrá.
Kvůli té nejistotě se musela Stephania znovu zamyslet. Nemohla si dovolit, aby něco nevyšlo. Má jen jednu šanci vše zvládnout. Neměla žádné jiné možnosti a v případě neúspěchu by se nemohla tiše stáhnout, jak to dělávala obvykle. Mohla by přitom zemřít.
Tak jako tak byly stále ještě příliš daleko od pevniny. Stephania neuměla kormidlovat loď, a i když její služebná bude jistě skvělou průvodkyní v Šeropelu, po moři by je tam sama nedostala. Potřebovaly zkušeného námořníka – ať už kvůli tomu, aby je navedl zpátky na pevninu, tak i kvůli tomu, aby je navedl na tu správnou pevninu. Stephania se potřebovala dozvědět určité věci a to nedokáže, pokud se nedostane na území, které bylo imperiálním spojencem po mnoho generací.
Stephania přešla k těm dvěma na příď a na okamžik ještě zvážila možnost Felene shodit do moře. Jednoduše proto, že byla překvapivě loajální k Thanovi. Nebyla to vlastnost, kterou by Stephania čekala u zlodějky, ale dalo se tím pádem předpokládat, že se nejspíš nenechá uplatit. Což znamenalo, že jedinou možností bude násilí.
Když se k ní Felene obrátila, přinutila se Stephania k úsměvu.
„Jak ještě daleko poplujeme?“ zeptala se.
Felene zvedla ruku jako obchodník, který v ní drží váhy. „Den nebo dva, možná. Záleží na větru. Už se ti nelíbí má společnost, princezno?“
„No,“ řekla Stephania, „jsi vulgární, chováš se povýšenecky a panovačně a téměř jako bys byla hrdá na to, že jsi zločinec.“
„A to jsi s výčtem mých světlých stránek jen začala,“ zasmála se Felene. „Přesto tě ale dostanu do Šeropelu. Přemýšlela jsi nad tím, co budeš dělat potom? Budeš hledat přátele u dvora, aby ti pomohli najít toho čaroděje? Nebo sama víš, kde ho hledat?“
„Kde se zapadající slunce setkává s lebkami mrtvých kamenů,“ odpověděla Stephania větou, kterou jí řekla Stará Hara, čarodějnice. Stephania za ni zaplatila životem jedné ze svých služebných. Nezdálo se ale, že by jí tahle věta příliš pomohla.
„Jistě, vždycky je to nějak takhle,“ povzdechla si Felene. „Věř mi, ukradla jsem v životě už pár opravdu zajímavých věciček a nikdy jsem nevěděla, kde je přesně hledat. Nikdy ti neřeknou název ulice a že to jsou třetí dveře na levé straně. Čarodějové a čarodějnice jsou nejhorší. Docela mě překvapuje, že se někdo urozený, jako jsi ty, vůbec vybavuje s takovými existencemi.“
Kdyby ji námořnice alespoň trochu znala, nepřekvapilo by ji to. Neměla ani tušení, kolik času Stephania věnovala tomu, aby si zajistila, že nebude jen jednou z mnoha tvářiček u dvora. A rozhodně neměla ani nejmenší tušení, kolik toho byla ochotná podstoupit, když přišlo na pomstu.
„Udělám cokoli, co bude nutné,“ řekla Stephania. „Otázkou je, jestli se na tebe můžu spolehnout.“
Felene blýskla úsměvem. „Tak dlouho, dokud po mně budeš chtít činnosti zahrnující pití, boj a sem tam nějakou krádež.“ Pak její výraz zvážněl. „Jsem Thanovou dlužnicí a dala jsem mu slovo, že se o tebe postarám. A já své slovo držím.“
Bez toho dodatku by se mohla Stephanii skvěle hodit. Kdyby se jen nechala uplácet stejně ochotně jako všichni ostatní jejího druhu. Nebo kdyby se nechala svést. Stephania by jí nechala Elethe stejně lehce, jako nechala Staré Haře jinou svoji služebnou.
„A co až se dostaneme do Šeropelu?“ zeptala se Felene. „Jak pak najdeme to místo, kde se zapadající slunce setkává s lebkami mrtvých kamenů?“
„O lebkách mrtvých kamenů jsem už slyšela,“ vmísila se Elethe. „Jsou v horách.“
Stephania by byla raději, kdyby to probíraly v soukromí, ale na jejich malé lodi nebylo soukromí nikde. Musely o tom mluvit a to znamenalo, že o tom budou mluvit před Felene.
„To znamená, že budeme muset do hor,“ pronesla Stephania. „Dokážeš to zařídit?“
Elethe přikývla. „Jeden rodinný přítel zařizuje karavany procházející horami. Nemělo by být složité se o to postarat.“
„Aniž by to přitáhlo velkou pozornost?“ zeptala se Stephania.
„Vedoucí karavany, který přitahuje příliš pozornosti, je vedoucí, kterého okradou,“ ujistila ji Elethe. „A jakmile dorazíme do města, jistě získáme víc informací. Šeropel je můj domov, má paní.“
„Jsem si jistá, že budeš hodně užitečná,“ pronesla Stephania tak, aby zněla vděčně. Ještě nedávno byla její služebná samý úsměv, ale teď se stěží pousmála. Pravděpodobně to souviselo
