se, aby minci sebrala, když se před ní náhle objevila stará žena a zablokovala jí ruku.
„Ty!“ pronesla a ukázala na Ceres. Mluvila tak hlasitě, až se Ceres zdálo, že její hlas prochází přímo skrz ni.
Pleť té ženy byla hladká, ale podivně průsvitná. Její perfektně klenuté rty byly zbarvené do zelena. Dlouhé husté černé vlasy měla zdobené žaludy a mechem. Dlouhé hnědé šaty jí ladily s hnědýma očima. Na pohled byla velice krásná, pomyslela si Ceres. Tak krásná, až ji to na okamžik ohromilo.
Ceres omráčeně zamrkala, byla si jistá, že tuto ženu nikdy neviděla.
„Ty mě znáš?“
Jejich oči se setkaly, a když k ní žena přistoupila, uvědomila si Ceres, že z ní silně cítí myrhu.
„Z hvězd,“ odpověděla přízračným hlasem žena.
Když pak žena pozvedla ruku v půvabném gestu, spatřila Ceres na jejím zápěstí značku triquetry. Čarodějnice. Podle božské vůně možná taková, která dokázala předvídat budoucnost.
Žena vzala do prstů pramen Ceresiných vlasů a přivoněla si.
„Meč ti není cizí,“ pronesla. „Trůn ti není cizí. Tvůj osud je vskutku veliký. Veliká změna nastane.“
Žena se náhle obrátila a spěchala pryč. Během chvilky zmizela za stánkem a Ceres zůstala jen ohromeně stát. Cítila, že ženina slova pronikla až hluboko do její duše. Cítila, že ta slova byla víc než jen pouhá náhodně pronesená poznámka. Ta slova byla proroctví. Veliká. Změna. Trůn. Osud. To byla slova, která v souvislosti se sebou nikdy nevyslovila.
Mohla by to být pravda? Nebo to byla pouhá slova bláznivé ženy?
Ceres se rozhlédla a uviděla Sarta držícího koš jídla. Pusu už měl nacpanou chlebem tak, že ani nemohl kousat. Nabídl jí. Viděla v koši pečivo, ovoce a zeleninu. Bylo toho tolik, že málem zahodila svoje odhodlání. Za normálních okolností by se na jídlo nakonec vrhla.
Ale teď z nějakého důvodu ztratila chuť k jídlu.
Čekala na ni budoucnost.
Osud.
*
Cesta domů trvala téměř o hodinu déle, než bylo obvyklé, a všichni celý zbytek cesty mlčeli. Každý z nich se ponořil do vlastních myšlenek. Ceres se mohla jen dohadovat, co si lidé, na kterých jí záleželo nejvíc na světě, o ní mysleli. Pořádně ani nevěděla, co si o sobě má myslet ona sama.
Vzhlédla a spatřila jejich skrovný domov. Vzhledem k tomu, jak ji bolela hlava a záda, ji překvapilo, že dokázala ujít celou cestu.
Ostatní ji opustili už před nějakou dobou, bratři běželi napřed, aby doma pomohli otci, a Ceres sama překročila rozpraskaný práh. Připravovala se na nejhorší a doufala, že se nesetká s matkou.
Vstoupila do horké místnosti. Došla k matčině posteli a sebrala malou lahvičku s alkoholem, kterou matka pod postelí schovávala. Odzátkovala ji a doufala, že nepoužije tolik alkoholu, aby si toho matka všimla. Připravila se, že to bude štípat, rozhrnula košili a nalila si alkohol na záda.
Vzápětí vykřikla bolestí. Zaťala pěst a opřela se hlavou o zeď. Zdálo se jí, jako by v ranách po drápech cítila tisíce žihadel. Připadalo jí to, jako by se její čerstvá zranění neměla nikdy uzdravit.
Dveře se prudce otevřely a Ceres se otřásla. S úlevou zjistila, že je to jen Sartes.
„Otec tě potřebuje vidět,“ pronesl.
Ceres si všimla, že má zarudlé oči.
„Co tvoje ruka?“ zeptala se a předpokládala, že brečel kvůli bolesti, kterou mu ruka způsobovala.
„Není zlomená, jen vymknutá,“ odpověděl. Přistoupil k ní blíž a tvář mu zvážněla. „Díky, dnes jsi mi zachránila život.“
Usmála se na něj. „Jak bych mohla dopustit, aby se ti něco stalo?“ pronesla.
Usmál se.
„Jdi za otcem,“ řekl. „Já zatím spálím tvoje šaty.“
Nevěděla, jak matce vysvětlí, že jsou její šaty náhle pryč, ale bylo jasné, že je skutečně musí spálit. Pokud by je matka viděla v současném stavu – zakrvácené a plné děr – nedokázala by Ceres ani domyslet, jak krutý trest by následoval.
Ceres vyšla ven a vydala se po cestičce ušlapané trávy k přístřešku za domem. Na jejich skromném pozemku už zbýval jen poslední strom – ostatní už pokáceli a spálili v krbu kvůli teplu za dlouhých zimních nocí. Jeho větve se teď rozkládaly nad domem jako ochranná síť. Kdykoli ho Ceres viděla, vzpomněla si na svoji babičku, která zemřela před dvěma lety. Právě její babička totiž tento strom zasadila, když byla ještě malá. Pro Ceres byl strom něčím, jako její vlastní chrám. A stejně tak i pro jejího otce. Když už to vypadalo, že život je nesnesitelně těžký, lehli si spolu poblíž babiččina stromu pod hvězdné nebe a otevřeli si navzájem svá srdce, jako by milovaná babička byla stále naživu.
Ceres vstoupila do přístřešku a s úsměvem pozdravila svého otce. Ke svému překvapení si uvědomila, že většina věcí z pracovního stolu byla pryč a že ve výhni nečekal na kovářské kladivo žádný meč. Ani si nevzpomínala, kdy naposledy viděla podlahu tak umetenou nebo zdi a strop bez nářadí.
Modré oči jejího otce se rozzářily přesně tak, jako vždy, když ji viděl.
„Ceres,“ řekl a vstal.
V uplynulém roce prorostly jeho vlasy a krátká bradka šedinami. Kruhy pod jeho milujícíma očima se zdvojnásobily. Dříve byl mohutný a téměř tak svalnatý jako Nesos. Nedávno si ale Ceres všimla, že začal ubývat na váze a jeho kdysi bezchybná postava ochabovala.
Došel k ní ke dveřím a položil jí mozolnatou ruku na záda.
„Pojď se mnou.“
Ceres se sevřela hruď. Když chtěl otec mluvit a současně jít, znamenalo to, že se s ní chce podělit o něco důležitého.
Bok po boku se vydali směrem za přístřešek na malé pole. Nedaleko se na nebi formovaly temné mraky, povíval teplý, rozechvělý vánek. Ceres doufala, že mraky přinesou déšť, tolik potřebný pro ukončení období sucha, které se teď zdálo nekonečné. Jejich příslib však mohl vyjít na prázdno, jako už tolikrát předtím.
Země pod nohama jim zapraskala. Půda byla vyschlá, rostliny zežloutlé, hnědé a mrtvé. Kousek země za jejich pozemky náležel králi Claudiovi. Už roky na něm ale nikdo nic nepěstoval.
Vystoupali
