si zvolili svoji cestu,“ pronesl. „Musíme obětovat všechna naše přání kvůli našim milovaným. Někdy dokonce i sami sebe, když je to nutné.“
Povzdechl si a v dlouhém tichu, které rušil jen vanoucí vítr, slyšela Ceres i bušení vlastního srdce. Přemýšlela, kam tím otec míří.
„Co bych za to dal, abys mohla navždy zůstat dítětem,“ dodal s pohledem upřeným do nebes. Tvář se mu na chvíli zkroutila nevyslovenou bolestí, ale vzápětí se zase uvolnila.
„Co se děje?“ zeptala se Ceres a položila mu ruku na paži.
„Na chvíli budu muset odejít,“ odpověděl.
Ceres měla pocit, jako by se nemohla nadechnout.
„Odejít?“
Obrátil se k ní a pohlédl jí do očí.
„Víš dobře, že letošní zima a jaro byly obzvlášť tvrdé. Minulých několik let sucha také ničemu nepomohlo. Nevydělali jsme dost peněz na to, abychom přežili další zimu, a pokud nepůjdu, vyhladovíme k smrti. Vybral si mě jiný král, mám se stát jeho hlavním zbrojířem. Vydělám tak hodně peněz.“
„Ale vezmeš mě s sebou, že ano?“ vyhrkla rozhořčená Ceres.
Zachmuřeně zavrtěl hlavou.
„Musíš zůstat tady a pomáhat svojí matce a bratrům.“
To pomyšlení ji vyděsilo.
„Nemůžeš mě tu nechat s matkou,“ řekla. „To bys mi neudělal.“
„Promluvil jsem si s ní. Postará se o tebe. Bude hodná.“
Ceres si dupla, až kolem zavířil prach.
„Ne!“
Z očí se jí vyřinuly slzy a kutálely se jí po tvářích.
Otec se k ní o krůček přiblížil.
„Poslouchej mě dobře, Ceres. Palác pořád čas od času potřebuje meče. Ztratil jsem za tebe slovo, a pokud budeš dělat meče stejně dobře, jako jsem tě to učil, můžeš si sama něco vydělat.“
Kdyby něco vydělala sama pro sebe, byla by svobodnější. Zjistila, že se její drobné lehké ruce hodí, když je potřeba ozdobit ostří či jílce jemnými rytinami. Ruce jejího otce byly široké, prsty tuhé a neohrabané. Jen několik málo dalších lidí mělo stejně šikovné ruce jako Ceres.
Ale i tak zavrtěla hlavou.
„Nechci pracovat jako kovář,“ řekla.
„Máš to v krvi, Ceres. Máš ten dar.“
Zpupně zavrtěla hlavou.
„Já chci se zbraněmi bojovat,“ řekla, „ne je vyrábět.“
Sotva ta slova vypustila z úst, už jich litovala.
Otec se zamračil.
„Ty chceš být bojovnice? Bojepán?“ zavrtěl hlavou.
„Jednoho dne možná budou ženy moct bojovat,“ řekla. „Víš, že jsem cvičila.“
Obočí se mu starostlivě stáhlo.
„Ne,“ pronesl pevným hlasem. „To není tvoje cesta.“
Ceres pocítila zklamání. Cítila, jak se její naděje a sny o tom, že by se stala bojovnicí, při jeho slovech rozplývají. Věděla, že nechce být zlý – nikdy nebyl zlý. Byl to prostě fakt. A proto, aby přežili, musela i ona obětovat svoje sny.
Zadívala se do dálky na nebe, které pročísl blesk. O tři údery srdce později zaduněl hrom.
Že by si nevšimla, jak zoufalá byla jejich situace? Vždy předpokládala, že společně, jako rodina, vše zvládnou. Tohle ale vše měnilo. Teď tu nebude mít otce, na kterého se mohla spolehnout. Nikdo se nepostaví mezi ni a matku.
Po tvářích jí kanuly slzy a jedna po druhé padaly na vyprahlou půdu. Nehnutě stála na místě a přemýšlela. Měla by se řídit otcovou radou a vzdát se svých snů?
Náhle otec zpoza zad něco vytáhl, a když se Ceres podívala, co to je, viděla v jeho rukách meč. Přistoupil k ní blíž, aby si ho mohla prohlédnout.
Byl to úchvatný meč. Jílec byl z ryzího zlata, zdobila ho rytina hada. Čepel byla oboustranně broušená a vypadala, že je ukutá z nejkvalitnější oceli. I když Ceres nevěděla, kdo meč vyrobil, dokázala okamžitě říct, že se jedná o velmi kvalitní zbraň. Na čepeli byl vyrytý nápis.
Když se spojí meč se srdcem, přijde vítězství.
Ohromeně zírala na meč, ten pohled jí vyrazil dech.
„To jsi vykoval ty?“ zeptala se s očima přilepenýma k meči.
Přikývl.
„Podle seveřanského způsobu,“ odpověděl. „Ladil jsem ho tři roky. Jen samotná čepel má takovou cenu, že by nás všechny nasytila na celý rok.“
Pohlédla na něj.
„Tak proč ho neprodáš?“
Důrazně zavrtěl hlavou.
„To není důvod, proč jsem ho vytvořil.“
Přistoupil ještě blíž a k Ceresinu úžasu jí meč nabídl.
„Vyrobil jsem ho pro tebe.“
Ceres si údivem přitiskla ruku k ústům.
„Pro mě?“ zeptala se ohromeně.
Otec se široce usmál.
„Opravdu si myslíš, že bych zapomněl na tvé osmnácté narozeniny?“ odpověděl.
Cítila, jak se jí oči znovu plní slzami. Nikdy dřív nebyla tak dojatá.
Ale když si vzpomněla na to, co řekl dřív, o tom, že nechce, aby bojovala, cítila se zmateně.
„Ale stejně jsi tvrdil,“ přemýšlela, „že nechceš, abych cvičila.“
„Nechci, abys zemřela,“ vysvětloval. „Ale vidím, kam tě táhne srdce. A to je věc, kterou nemůžu změnit.“
Chytil ji za bradu a natočil jí hlavu tak, až se jejich oči setkali.
„Jsem
