je fiktivní. Jména, postavy, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná.
Obrázek na přebalu Copyright Photosani, použit s licencí Shutterstock.com.
OBSAH
“Někdy jsou lidé páni svého osudu:
Chyba, drahý Brute, není v našich hvězdách,
Ale v nás samých, protože jsme pouzí přisluhovači.”
--William Shakespeare
Julius Caesar
KAPITOLA PRVNÍ
Kyra stála na travnatém kopci, pod botama cítila tvrdou zmrzlou zem, kolem ní padal sníh, a snažila se ignorovat ten kousavý chlad, zatímco pozvedla svůj luk a zaměřila se na svůj cíl. Přimhouřila oči, zapomněla na zbytek světa kolem – poryvy větru, pokřik vrány v dálce – a přinutila se vidět jen štíhlou břízku, vzdálenou, jasně bílou, nápadně vynikala v krajině nachových borovic. Na čtyřicet yardů, to byl přesně ten druh výstřelu, který její bratři nedokázali, a který nedokázal ani její otec – a který jí dělal o to více odhodlanější – ona, která z nich byla nejmladší, jediné děvče mezi nimi.
Kyra mezi ně nikdy nezapadla. Část z ní si to samozřejmě přála, chtěla dělat to, co od ní bylo očekáváno a strávit čas s ostatními děvčaty, tam, kam patřila, starat se o domácnost ale někde v hloubce cítila, že to nebylo pro ni. Byla dcerou svého otce, měla duši bojovníka, stejně jako on, a nebude uvězněná mezi kamennými zdmi jejich pevnosti, nepodlehne životu u ohně. Střílela lépe než tito muži – ve skutečnosti již střílela lépe, než otcovi nejlepší lukostřelci – a udělala by cokoli, aby to všem dokázala – a ze všeho nejvíce svému otci – že si zaslouží být brána vážně. Její otec ji miloval, věděla to, ale odmítal v ní vidět, kým opravdu byla.
Kyře se nejlépe nacvičovalo daleko od opevnění, tady na pláních Volisu, o samotě – což jí velmi vyhovovalo, a protože byla jedinou dívkou v pevnosti plné bojovníků, naučila se být o samotě. Oblíbila si chodit sem každý den, na její oblíbené místo, vysoko na vršek plošiny, vyhlížející na nepravidelné kamenné zdi opevnění, kde nacházela dobré, hubené stromy, které šlo trefit jen stěží. Úder jejích šípů se stal všudypřítomným zvukem, který svou ozvěnou zahalil celou vesnici ani jeden jediný strom zde nahoře nebyl ušetřen zásahům jejích šípů, jejich kmeny byly zjizvené, a některé ze stromů se už i nakláněly.
Většina z lučištníků jejího otce, jak Kyra dobře věděla, stříleli na myši, které se ukrývali na planinách když začala poprvé, také to sama zkusila, a zjistila, že je dokázala zabít poměrně snadno. Ale znechutilo se jí to. Byla nebojácná, ale také citlivá, a bezcílně zabíjet živé bytosti v ní vyvolávalo nelibost. Tenkrát se zapřísáhla, že již nikdy nevystřelí na živou bytost – pokud jí nebude hrozit nebezpečí, nebo na ni nebude útočit, jako ti vlčí netopýři, kteří se v noci vynořili ze tmy a létali až příliš blízko opevnění jejího otce.
