Velkými skoky letěla přes travnaté kopce, které znala zpaměti, Kyře to netrvalo dlouho a za chvilku je doběhla. Vběhla na cestu a zastavila se před nimi, blokujíc jim cestu, ztěžka dýchala, Leo vedle ní, a její bratři hromadně zastavili a ohromeně se ohlíželi.
Všimla si, že Aidanova tvář se hned zklidnila.
“Ztratila ses?” říkal Braxton z legrace.
“Blokuješ nám cestu,” řekl Brandon. “Jdi zpátky ke svým šípům a klackům.”
Oba dva se pohrdavě smáli, ale ona se mračila, neodrazená, zatímco Leo vedle ní vrčel.
“Jdi s tím zvířetem pryč,” řekl Braxton, a snažil se přitom znít statečně, ale v jeho hlase byl znát strach, své kopí sevřel co možná nejpevněji.
“Kam si myslíte, že vedete Aidana?” zeptala se smrtelně vážně a bez hnutí na ně hlěděla.
Na chvíli se odmlčeli, rysy v jejich tvářích pomalu tuhly.
“Odvedeme ho, kam budeme chtít,” řekl Brandon.
“Jde s námi na lov, aby se naučil být skutečným mužem,” řekl Braxton, zdůrazňující to poslední slovo, aby si do ní pořádně dloubnul.
Ale ona se nevzdala.
“Je příliš mladý,” odpověděla rozhodně.
Brandon se zamračil.
“To říká kdo?” zeptal se.
“To říkám já.”
“A ty jsi jeho matka?” zeptal se Braxton.
Kyra zrudla, byla plná vzteku, a přála si, jako nikdy předtím, aby tu jejich matka nyní byla.
“Asi tak jako ty jsi jeho otec,” odpověděla.
Všichni tam stáli v napjatém tichu a Kyra se podívala na Aidana, který na ni se strachem hleděl.
“Aidane,” zeptala se ho, “ty si to přeješ?”
Aidan sklopil oči k zemi, styděl se. Stál tam v tichosti, vyhýbal se jejímu pohledu, a Kyra věděla, že se bojí říci vlastní názor, aby ve svých starších bratrech nevyvolal nevoli.
“No, tak tady to máš,” řekl Brandon. “Nic nenamítá.”
Kyra tam stála, hořela pocitem marnosti a chtěla, aby Aidan řekl svůj názor, ale nemohla ho přinutit.
“Je to od vás hloupé, brát ho s sebou na lov,” řekla. “Chystá se bouřka. Brzy bude tma. Les je plný nebezpečí. Jestli ho chcete naučit lovu, tak ho s sebou vezměte, až bude starší, vyberte si nějaký jiný den.”
Naštvaně se na ni zamračili.
“Co ty víš o lovu?” zeptal se Braxton. “Co jsi doposud ulovila, kromě těch tvých stromů?”
“Už tě nějaký z nich kousnul?” dodal Brandon.
Oba se smáli, v Kyře to vřelo a přemýšlela, co má udělat. Bez toho, aby Aidan řekl svůj vlastní názor, nemohla nic moc udělat.
“Máš příliš velké obavy, sestřičko,” konečně řekl Brandon. “Aidanovi se pod naším dohledem nic nestane. Chceme, aby jen trochu zmužněl – nechceme ho zabít. Opravdu si myslíš, že jsi jediná, komu na něm záleží?”
“A navíc, otec to vidí,” řekl Braxton. “Chceš ho snad zklamat?”
Kyra okamžitě pohlédla přes jejich ramena a ve výšce, ve věži, zahlédla jejich otce, který stál u oblého, otevřeného okna, a hleděl na ně. Pocítila zklamání, protože to nezatrhnul.
Pokusili se projít kolem, ale Kyra tam stála, tvrdošíjně blokovala jejich cestu. Dívali se na ni, jako by ji chtěli odstrčit, ale Leo se mězi ně postavil, vrčel, a oni se nakonec rozhodli jinak.
“Aidane, ještě není pozdě,” řekla mu. “Nemusíš jít. Přeješ si vrátit se se mnou do tvrze?”
Prohlédla si ho a viděla, jak se mu prodírají slzičky, ale zároveň také viděla jeho trápení. Nastalo dlouhé ticho, které nic nepřerušilo, ani řvoucí vítr, ani zesilující sněžení.
Konečně se zavrtěl.
“Chci jít na lov,” rozpačitě zamumlal.
Jeho bratři v tom okamžení prošli kolem ní, vrazili do ní, táhli Aidana, a jak spěchali po cestě, Kyra se otočila a sledovala je, v žaludku se jí hromadil nepříjemný pocit.
Otočila se zpět k tvrzi a podívala se nahorů do věže, ale její otec už byl pryč.
Kyra sledovala, jak jí její tři bratři mizí z pohledu, mířili do přicházející bouře, směrem k Trnovému lesu, a v břiše pocítila děs. Napadlo ji chňapnout Aidana a přivést ho zpět – ale nechtěla mu udělat ostudu.
Věděla, že to má nechat být – ale nedokázala to. Něco v ní jí to nedovolovalo. Tušila nebezepečí a to hlavně kvůli tomu, že byl podvečer Zimního Měsíce. Nedůvěřovala svým starším bratrům; věděla, že Aidana nezraní, ale byli lehkovážní a až příliš hrubí. A co bylo nejhorší, až příliš věřili ve své dovednosti. Byla to špatná kombinace.
Kyra už to nemohla vydržet. Nezakročí-li její otec, pak zakročí ona. Byla na to už dost stará – nemusela se zodpovídat nikomu jinému, než sama sobě.
Kyra se dala do běhu, pádila po opuštěné vesnické cestě, s Leem vedle sebe, a směřovala přímo do Trnového lesa.
KAPITOLA DRUHÁ
Kyra vstoupila do tmavého Trnového lesa, západně od pevnosti, lesa tak hlubokého, že skrze něj nebylo téměř ani vidět. Jak jím pomalu s Leem kráčela, sníh a led křupali pod jejich nohama, pohlédla vzhůru. Byla zastíněna trnitými stromy, které se táhly do dáli. Byli to prastaré černé stromy se zkroucenými větvemi, podobnými trnům, a tlustými černými listy. Měla pocit, že toto místo je prokleté; nic dobrého z něj nikdy nevyvstalo. Muži jejího otce se z něj vraceli zranění z lovů, a kolikrát zde skřítek, kterému se podařilo prodrat skrze Plameny, našel útočiště a využíval jej jako svou základnu pro útoky na vesničany.
Hned při vstupu Kyra okamžitě pocítila chlad. Byla zde větší tma, bylo zde chladněji a vzduch byl vlhčí, těžký pachem trnitých stromů, byl cítit rozkládající se zeminou, ohromné stromy bránily vstupu zbývajícímu dennímu světlu. Kyra byla ve střehu, stále rozčilená na své starší bratry. Bylo nebezpečné sem přijít bez doprovodu několika bojovníků – a to především za soumraku. Každý zvuk ji vylekal. Najednou uslyšela vzdálený
