přirozené, naprosto samozřejmé. Objala ho pevně, jako kdyby se bála, že když ho pustí, rozfouká ho vítr. Mladík se jí musel vyprostit z obětí, aby se mohl nadechnout.
„Tvé i Katino jméno jsem se dozvěděl teprve nedávno,“ řekl. Sophii překvapilo, když si všimla Sienne, jak se mu otírá o nohy. Teprve po chvíli se lesní kočka vrátila k ní. „Moji učitelé mi je prozradili, když jsem dospěl. Když jsem dostal vaši zprávu, vyrazil jsem hned, jak to bylo možné. Přátelé v Hedvábných krajích mi půjčili loď.“
Zdálo se, že má její bratr mocné přátele. Přesto to nebyla odpověď na nejzásadnější otázku.
„Jak je možné, že mám bratra?“ zeptala se. „Nepamatuji si na tebe. Neviděla jsem tě na žádném obraze v Monthys.“
„Já… oni… ukryli mě,“ pronesl Lucas. „Naši rodiče věděli, že je mír s královnou velice křehký a že by královna nesnesla, kdyby měli syna. Rozšířili pověst, že jsem zemřel.“
Sophia se lehce zachvěla. Ucítila Janovu ruku na paži. Bratrancův dotek ji trochu uklidnil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Dítě…“
Ty jsi těhotná? Sophia měla znovu úplně jiný pocit než s kýmkoli, kdo měl její nadání. Přesto to byl povědomý pocit. Příjemný pocit. Jako pocit domova.
Jsem, pomyslela si Sophia s úsměvem. „Ale měli bychom mluvit normálně.“
Nebyla si jistá, jestli Jan ví, že má její bratr stejnou moc, jako ona, tak se postarala, aby to zjistil. Připadalo jí správné ho varovat a dát mu tak možnost chránit si myšlenky.
„A určitě bychom se toho měli dozvědět víc,“ pronesl Jan. V hlase mu zaznívala podezřívavost, kterou Sophia necítila. Možná to bylo kvůli myšlenkovému spojení. „Jak můžeme vědět, že jsi ten, za koho se vydáváš?“
„Ty jsi Jan Skyddar, syn Larse Skyddara?“ zeptal se Lucas. „Moji učitelé mi o tobě řekli úplně všechno. I když mě varovali, že tě nemám kontaktovat, dokud nebudu připraven. Tvrdili, že je to nebezpečné. Že mě nepřijmeš. Možná měli pravdu.“
„Je to můj bratr, Jane,“ pronesla Sophia. Vzala Lucase za ruku. „Cítím jeho moc a… no vždyť se na něj podívej.“
„Nikde o něm není ani zmínka,“ nedal se Jan. „Oli by se zmínil, kdyby měli Dansové syna. O tobě a Kate toho namluvil spoustu.“
„Aby bylo možné mě ukrýt, bylo nutné zametat stopy,“ řekl Lucas. „Předpokládám, že ostatním tvrdili, že jsem zemřel ještě jako nemluvně. Nedivím se, že mi nevěříš.“
Sophia se Janovi trochu divila, i když to dokázala pochopit. Chtěla, aby bylo vše v pořádku. Chtěla, aby jejího bratra všichni přijali.
„Zavedeme ho do hradu,“ pronesla Sophia. „Pokud o něm někdo něco ví, bude to strýc.“
Zdálo se, že s tím Jan souhlasí, a tak vyrazili skrz Ishjemme zpátky do hradu. Procházeli mezi dřevěnými domy a stromy, které rostly mezi nimi. Sophii připadala Lucasova přítomnost správná, jako kdyby se do jejího života vrátil někdo, o kom ani nevěděla, že jí chybí.
„Kolik ti je let?“ zeptala se Sophia.
„Šestnáct,“ odpověděl. To znamenalo, že byl mladší než ona, ale starší než Kate. Nebyl to nejstarší potomek, ale nejstarší syn ano. Sophia chápala, jak nebezpečné to mohlo připadat královně vdově. Přesto je ale jeho odchod před problémy neochránil.
„A žil jsi v Hedvábných krajích?“ zeptal se Jan. Zněl skoro jako kdyby pokládal otázku u výslechu.
„Tam i na několika dalších místech na vnějších ostrovech,“ odpověděl Lucas. Poslal Sophii myšlenku velkého, ale nízkého domu. Místnosti byly rozdělené hedvábnými závěsy a ne stěnami. „Myslel jsem, že je normální být vychováván učiteli. Také jsi nějaké měla?“
„Ani ne.“ Sophia na okamžik zaváhala a pak mu poslala myšlenku na Dům nechtěných. Viděla, jak Lucas, její bratr, stiskl čelisti.
„Zabiju je,“ slíbil a možná právě jeho prohlášení pomohlo tomu, aby ho Jan přijal, protože ten jen souhlasně přikývl.
„Kate tě předběhla,“ podotkla Sophia. „Bude se ti líbit.“
„Podle toho, co říkáš, bych měl doufat, že se budu líbit já jí,“ odpověděl.
O tom Sophia nijak nepochybovala. Lucas byl jejich bratr a Kate to bude cítit stejně jasně, jako ona. Jak se zdálo, budou si ti dva sedět. Zdálo se, že budou mít hodně společného a nebude mezi nimi tolik rozdílů jako mezi Kate a Sophií.
„Pokud jsi vyrostla… tam,“ ozval se Lucas, „jak ses dostala sem, Sophie?“
„To je dlouhý a komplikovaný příběh,“ ujistila ho Sophia.
Její bratr pokrčil rameny. „No, vypadá to, že do hradu je ještě dlouhá cesta a já bych se toho rád dozvěděl co nejvíc. Mám pocit, že jsem byl pryč až moc dlouho.“
Sophia se snažila a pěkně popořadě mu vše vyprávěla. Od útěku z Domu nechtěných, přes průnik do paláce, lásku Sebastianovi i to, jak musela odejít. Jak ji znovu zajali…
„Zdá se, že jsi toho hodně zažila,“ pronesl Lucas. „A to jsi mi ještě neřekla, jak to všechno vedlo k tomu, že jsi skončila tady.“
„Byla tam jedna umělkyně – Laurette van Klett.“
„Ta, která tě namalovala? Včetně toho tetování?“ zeptal se Lucas. Z jeho tónu se zdálo, že ji zařadil mezi ostatní, kteří Sophii týrali. Tak to ale nebylo.
„Namalovala prostě to, co viděla,“ prohlásila Sophia. Byla jedním z lidí, vůči nimž Sophia necítila žádnou zlost. „A všimla si podoby mého portrétu a portrétu mojí matky. Bez ní bych ani nevěděla, co mám hledat.“
„Pak jí dlužíme náš vděk,“ pronesl Jan. „A co ty, Lucasi? Zmínil ses o svých učitelích. Copak tě učili? Čím ses podle nich měl stát?“
Sophia měla znovu pocit, jako by se ji její bratranec snažil před bratrem chránit.
„Učili mě jazyky a politiku, boj a také základy toho, jak využívat nadání, které máme,“ odpověděl Lucas.
„Učili tě, co dělat, kdybys měl nastoupit na trůn?“ zeptal se Jan.
Sophia teď chápala část jeho obav. Myslel si, že Lucas přišel, aby ji předběhl. Kdyby měla
