na to, aby něco udělali. Proč jí nikdo nepomohl? Proč se nikdo neobrátil a v hrůze neutekl z Domu nechtěných. Proč nikdo neutekl tak daleko, jak to jen bylo možné? Všichni tam jen tak stáli a přihlíželi, jak Sestra O’Venn přechází ze strany na stranu a v ruce svírá zkrvavený kolík.
Přicházíte k nám jako naprosté nic. Jako důkazy o hříchu někoho jiného, jako nechtěné věci!“ vykřikla Maskovaná sestra. „Odcházíte jako chlapci a dívky připravené sloužit světu tak, jak se od vás žádá. Tahle chtěla utéct před svým osudem. Roky využívala poskytnutého přístřeší i výuky a pak se pokusila utéct, aniž by splatila svůj dluh!“
Protože splacení jejich dluhu obstarávali ti, kteří si je mohli dovolit koupit a zaplatit za jejich výchovu. Teoreticky bylo možné se nakonec vyplatit, ale kolik jich to skutečně dokázalo a co kvůli tomu museli celé roky podstupovat?
„Ona měla před několika dny získat nového pána!“ pronesla Maskovaná sestra a ukázala na Sophii. „Takhle se to stane až zítra. Prodáme ji jako nevděčnici a ona to teď nebude mít vůbec snadné. Neobjeví se žádný laskavý muž, který by si chtěl koupit ženu, ani šlechtic hledající služebnou.“
Tohle se tu považovalo za dobrý, jednoduchý život. Sophia tu představu nenáviděla téměř stejně, jako lidi v sirotčinci. Nenáviděla myšlenku na to, co se s ní teď může stát. Měla se stát princovou ženou a teď…
„Jediní lidé, kteří zaplatí za takovouhle nevděčnici jsou krutí muži,“ pronesla Sestra O’Venn, „s ještě krutějšími záměry. Tahle dívka si sama určila svůj osud a teď bude muset jít tam, kam jí bude řečeno.“
„Budu mít takový osud, jaký mi určíte vy!“ vykřikla Sophia, protože z myšlenek Maskovaných sester vyčetla, že ji chtějí poslat k těm nejhorším možným lidem. Už jen samotná myšlenka na ně byla mučivá. Znovu se rozhlédla a pohledem probodávala jednu Sestru za druhou. Snažila se proniknout jejich maskami.
„K podobným lidem musím jen proto, že jste se rozhodly mě k nim poslat. Vy určujete, kdo nás koupí. Prodáváte nás, jako bychom nebyli nic!“
„Ty taky nejsi nic,“ pronesla Sestra O’Venn a znovu jí vrazila kolík do pusy.
Sophia na ni zírala a doufala, že objeví alespoň záblesk lidskosti. Nic takového ale neobjevila. Viděla jen krutost, kterou Sestra vydávala za nutnou tvrdou ruku. Viděla zlo vydávané za plnění povinností. Sestra ve skutečnosti nevěřila v Maskovanou bohyni. Jen se jí líbilo ubližovat slabším.
Vzápětí ublížila Sophii a ta s tím nemohla dělat nic jiného než ječet.
Znovu zabrala za provazy, snažila se z nich vytrhnout, osvobodit se, nebo alespoň najít jakýkoli způsob, jak se vyhnout bolesti, která ji naprosto ničila. Nemohla dělat vůbec nic. Mohla jen dál ječet do kusu dřeva. Přesto se ale dál snažila posílat myšlenky ke Kate a doufat, že je někde v Ashtonu zachytí.
Nedostala žádnou odpověď. Slyšela jen neustále svištění biče dopadajícího jí na zkrvavená záda. Maskovaná sestra ji bičovala se zdánlivě nekonečnou silou. Bičovala ji ještě dlouho potom, co se Sophii podlomily nohy. Ještě dlouho potom, co Sophii opustila síla ječet.
Někde v průběhu bičováni musela Sophia omdlít, ale ani to jí nepomohlo. Dokonce i v tu chvíli ji pronásledovaly noční můry plné násilí, vzpomínek na hořící dům a muže, před kterými musela utéct. Když se probrala, bylo po všem. Všichni byli dávno pryč.
Ona ale byla stále připoutaná ke kůlu. Rozplakala se a déšť zatím smýval krev z jejích zad. Bylo snadné si myslet, že horší už to být nemůže. Ale ono mohlo.
Mohlo to být ještě mnohem horší.
A zítra to horší bude.
KAPITOLA DRUHÁ
Kate stála na pahorku nad Ashtonem a sledovala hořící město. Čekala, že bude šťastná, až uvidí jeho konec, ale tady nešlo jen o Dům nechtěných, nebo místa, kde jí dřív ublížili.
V plamenech bylo skutečně celé město.
Dřevěné stěny a doškové střechy živily požáry a Kate cítila hrůzu lidí pobíhajících mezi domy. Ozval se výstřel z děla a na chvíli tak přehlušil křik umírajících lidí. Kate viděla domy, které se hroutily, jako by byly z papíru. Práskaly výstřely z předovek a vzduchem létalo tolik šípů, že přes ně téměř nebylo vidět nebe. Dopadaly všude kolem a Kate mezi nimi procházela s podivnou lehkostí, která mohla pocházet jen z vědomí, že jde o sen.
Ne, nešlo o sen. Bylo to něco víc.
Ať už měla voda ze Siobhaniny fontány jakoukoli moc, Kate se jí napila a teď všude kolem viděla smrt. Koně probíhali ulicemi, jezdci kolem sebe sekali šavlemi a jezdeckými meči. Všude kolem se ozývaly výkřiky. Nesly se vzduchem stejně, jako kouř z požárů kolem. Dokonce i řeka vypadala, že hoří. Když se Kate lépe podívala, viděla, že jde o hořící bárky, které pokrývaly téměř celou hladinu. Oheň přeskakoval z jedné lodi na druhou a jejich posádky se marně snažily dostat do bezpečné vzdálenosti. Kate už na lodi byla, a tak tušila, jak hrozivě musí plameny působit na lidi na palubách.
Ulicemi se míhaly postavy a bylo jasně poznat, kdy jde o panikařící obyvatele města a kdy o vojáky v okrových uniformách, kteří je pronásledovali s meči v rukách a sekali je na kusy. Kate nikdy dřív plenění města neviděla, ale podle jejího názoru to bylo něco odporného. Šlo o čiré násilí a nic nenaznačovalo, kdy by mělo ustat.
Za městem se táhly řady utečenců. Každý nesl to, co stihl v rychlosti sesbírat a všichni mířili do vnitrozemí. Budou hledat bezpečí na Stezkách, nebo zamíří do měst jako byly Treford či Barriston?
Pak si Kate všimla oddílů jezdců, kteří k nim mířili a došlo jí, že se uprchlíci tak daleko nikdy nedostanou. Lidé už neměli kam utéct. Před nimi byli jezdci a za nimi město v plamenech. Musel to asi být hrozný pocit.
Ale Kate ten pocit znala, nebo ne?
Vše se pohnulo a Kate věděla, že teď nesleduje něco, co by se mohlo stát, ale něco, co už se stalo. Tenhle sen už znala, protože ho snila až příliš často. Byla ve velkém, starém domě a blížilo se k ní nebezpečí.
Tentokrát ale bylo něco jinak. Tentokrát ve snu viděla další lidi. Když se na ně Kate dívala, sledovala je zespodu, takže musela být skutečně maličká. Byl tam muž, který působil sice ustaraně, ale přesto statečně. Měl na sobě nedbale oblečené šlechtické šaty a křivě nasazenou černou paruku, která měla zakrýt krátké šedivé vlasy. Očividně se oblékal ve spěchu. Žena vedle něj byla krásná, ale neupravená. Jako by se oblékla a učesala během několika minut, i když jí to obvykle trvalo hodinu, a ještě jí přitom musely pomáhat služebné. Vypadala laskavě. Kate se k ní natahovala a nechápala, proč ji žena nezvedne, když to obvykle dělala.
„Nemáme
