otázek, na které jsem se ptala, ocením, když zavoláte.“
Podala jí zároveň svoji vizitku. Sara si ji vzala a strčila do kapsy, zatímco je vedla ke dveřím. Nebyla k nim hrubá, ale bylo jasné, že už si přeje, aby vypadli co nejdříve.
Když za nimi zaklaply dveře, stála Mackenzie na verandě Sařina domu opět jen s Harrisonem. Zvažovala, že by mu vyčetla jeho rozhodnutí vyzradit Saře tak rychle informace o dalších vraždách, které mohly souviset se smrtí její sestry. Byla to ale poctivá chyba a jednu nebo dvě podobné udělala v začátku své kariéry i ona. Tak to nechala být.
„Můžu se tě něco zeptat?“ ozval se Harrison.
„Jistě,“ řekla Mackenzie.
„Proč jsi tak fixovaná na ty finance? Má to něco společného s tím, co jsi viděla v domě Sterlingových?“
„Jo. Je to zatím jen předtucha, ale některé z těch transakcí byly–“
Harrisonův mobil začal opět vibrovat. Vyndal jej z kapsy s rozpačitým výrazem ve tváři. Zkontroloval displej, užuž chtěl telefon vrátit do kapsy, ale nechal si jej v ruce, zatímco kráčeli zpět k autu.
„Promiň, musím to vzít,“ řekl. „To je má sestra. Volala mi, už když jsme byli uvnitř. Což u ní není normální.“
Jakmile nasedli do auta, Mackenzie mu nevěnovala příliš pozornosti. Sotva vnímala konec jejich konverzace, než začal Harrison telefonovat. Když vjeli do ulic, byla si nicméně z jeho tónu hlasu jistá, že se stalo něco moc špatného.
Když hovor dokončil, měl ve tváři šokovaný výraz. Jeho dolní ret byl zvlněný, něco mezi grimasou a vráskou.
„Harrisone?“
„Máma dnes ráno umřela,“ řekl.
„Můj bože,“ řekla Mackenzie.
„Infarkt… přesně takhle… Ona –“
Mackenzie věděla, že se silně brání slzám. Odvrátil od ní hlavu a dívaje se z okna, nechal je kanout.
„Je mi to moc líto, Harrisone,“ řekla. „Vrátíš se teď domů. Zamluvím ti hned let. Můžu pro tebe udělat něco jiného?“
Jen krátce zavrtěl hlavou, stále se díval ven z okna a plakal.
Mackenzie nejdříve zavolala do Quantica. Nedovolala se McGrathovi, nechala proto u jeho sekretářky vzkaz, ve kterém vylíčila, co se stalo a že Harrison poletí do DC, jak nejdříve to jen bude možné. Pak kontaktovala aerolinky a vzala první volný let, který odlétal za tři a půl hodiny.
V momentě, kdy zamluvila let a ukončila hovor, její telefon zazvonil. Soustrastně se podívala na Harrisona a hovor přijala. Bylo to hrozné, vrátit se k pracovní mentalitě po Harrisonově zprávě, ale byla to její práce – a stále neměli nic hmatatelného.
„Tady agentka Whiteová,“ řekla.
„Agentko Whiteová, tady důstojnice Dagneyová. Myslím, že byste chtěla vědět, že máme potenciálního podezřelého.“
„Potenciálního?“ zeptala se.
„No, odpovídá našemu profilu. Ten chlápek je registrován pro několik vniknutí do domu, dva případy obsahovaly i násilí a sexuální útok.“
„Je to ve stejné oblasti, jako Kurtzovi a Sterlingovi?“
„Tady to začíná být slibné,“ řekla Dagneyová. „Jeden z těch případů sexuálního násilí se stal ve stejném bloku městských domů, kde žili Kurtzovi.“
„Máme jeho adresu?“
„Jo. Pracuje v autoservisu. Malé autodílně. A máme potvrzeno, že se tam nachází právě teď. Jméno je Mike Nell.“
„Pošlete mi jeho adresu a já si s ním zajedu promluvit. Nějaké pokroky, co se týká finančních záznamů, které žádal Harrison?“ zeptala se Mackenzie.
„Zatím nic. Ale naši lidé na tom pracují. Nemělo by to trvat dlouho.“
Mackenzie položila hovor a snažila se, aby měl Harrison svoji chvilku na zármutek. Už neplakal, ale bylo vidět, že to v sobě zadržuje.
„Díky.“ řekl Harrison a setřel si slzu z tváře.
„Za co?“ zeptala se Mackenzie.
Pokrčil rameny. „Že jsi zavolala McGrathovi a na letiště. Je mi líto, že to komplikuji zrovna uprostřed případu.“
„To není třeba,“ řekla. „Harrisone, je mi moc líto tvé ztráty.“
Potom už auto vpadlo do ticha a ať už se to Mackenzie líbilo nebo ne, přešla opět do pracovního režimu. Byl tu někde vrah, zjevně toužící vykonat mstu na šťastných párech. A pokud to byl on, mohl ji právě teď očekávat. Mackenzie se nemohla dočkat, až se s ním setká.
KAPITOLA SEDM
Vysadit Harrisona u motelu pro ni bylo smutné. Přála si, aby pro něj mohla udělat víc, přinejmenším alespoň dodat nějaká konejšivá slova. Nakonec mu jen vlažně zamávala, když odcházel do svého pokoje zabalit si věci a zavolat taxi na letiště.
Když za ním zaklaply dveře, vložila Mackenzie do své GPS adresu, kterou jí poskytla Dagneyová. Autodílna Lipton byla přesně sedmnáct minut jízdy od motelu a na cestu se vydala ihned.
Být v autě sama jí přišlo poněkud zvláštní, ale opět se rozptýlila sledováním scenérie Miami. Bylo úplně jiné, než ostatní plážově orientovaná města, která kdy navštívila. Zatímco malá města, ležící u pláží, byla většinou pískově žlutá až vybledlá, v Miami bylo všechno zářivé a blyštivé, navzdory právě písku a slané vodě, přicházející od oceánu. Sem tam zahlédla budovu, která jakoby na toto místo nepatřila, zchátralou a opuštěnou – připomínku toho, že na všem se dá najít nějaká ta kaňka.
Kochala se výhledy na město a do autodílny dorazila dříve, než sama čekala. Zaparkovala ve dvoře přeplněném nepojízdnými auty a náklaďáky, které byly zjevně kanibalizovány na náhradní díly. Vypadalo to, že provoz autodílny je v permanentním stavu těsně před krachem.
Než vešla dovnitř, rychle si o místě udělala přehled. Byla zde sešlá kancelář, momentálně neobsazená. Samotná dílna měla tři pracovní boxy, pouze v jednom z nich však byl automobil; byl na zvedáku, ale nevypadal, že by na něm někdo pracoval. V garáži se jeden muž probíral bednou na nářadí, druhý byl v zadní části dílny, stál na malých štaflích a prohrabával staré lepenkové
