Demi Stillerová?“
„Ano. Proč?“
Mackenzie se blýskla svým odznakem, přičemž v této činnosti se stále zlepšovala. „Jsme agenti Whiteová a Harrison z FBI. Chtěli bychom si s vámi promluvit o vašich sousedech.“
„To by šlo, myslím,“ řekla Demi. „Už jsem ale mluvila s policií.“
„Vím,“ řekla Mackenzie. „Rádi bychom šli trochu víc do hloubky. Jestli tomu dobře rozumím, byli jste frustrovaní z toho štěkajícího psa.“
„Jo, to jsme byli,“ řekla Demi, pozvala je dovnitř a zavřela za nimi. „Samozřejmě jsem tehdy nevěděla, že je někdo zabil, když jsem volala policii.“
„Samozřejmě,“ řekla Mackenzie. „Kvůli tomu tu ostatně nejsme. Doufali jsme, že byste nám mohla říct něco o jejich životě. Znala jste je vůbec?“
Demi je zavedla do kuchyně k baru, kde se Mackenzie s Harrisonem posadili. Místo bylo rozvrženo stejně jako rezidence Kurtzových. Mackenzie viděla Harrisona, jak se tváří skepticky na schody vedoucí z obývacího pokoje nahoru.
„Nebyli jsme přátelé, jestli se ptáte na tohle,“ řekla Demi. „Občas jsme si řekli ahoj, když jsme se potkali, to ano. Také jsme s nimi párkrát grilovali vzadu na dvorku, ale to je asi tak všechno.“
„Jak dlouho jste byli sousedy?“ zeptal se Harrison.
„Něco přes čtyři roky, odhaduji.“
„Považovala byste je za dobré sousedy?“ pokračovala Mackenzie.
Demi pokrčila rameny. „Víceméně ano. Občas měli hlučnou sešlost během fotbalové sezóny, ale nebylo to tak hrozné. Upřímně, málem bych ani nevolala kvůli tomu hloupému psovi. Jediný důvod byl, že když jsem klepala, nikdo neotvíral.“
„Předpokládám, že netušíte, jestli mívali pravidelné hosty, nebo ano?“
„Nemyslím si,“ řekla Demi. „Už se mě na to ptali poldové. S manželem jsme to probírali, ale nepamatuji si, že by před jejich domem kromě jejich auta parkovalo pravidelně i nějaké jiné.
„Dobrá, nevíte, jestli nebyli do něčeho zapojeni a nedostali se tak třeba do řečí? Nějaké kluby nebo podivné zájmy?“
„Nic, o čem bych věděla,“ řekla Demi. Když mluvila, zírala do zdi, jakoby se snažila prohlédnout skrz ni do domu Kurtzových. Vypadala poněkud smutně, buď kvůli ztrátě Kurtzových, nebo proto, že byla do toho všeho zatažena.
„Jste si jistá?“ zatlačila na ni Mackenzie.
„Celkem jistá, jo. Myslím, že ten muž hrál raketbal. Viděla jsem ho párkrát přicházet, když se vracel z tělocvičny. U Julie nevím. Myslím, že ráda kreslila, ale to jen proto, že mi jednou své výtvory ukázala. Ale kromě toho… nic. Byli celkem uzavření.“
„Je tu ještě něco jiného – opravdu cokoliv – co by stálo za zmínku?“
„No,“ řekla Demi, stále zírající do zdi, „vím, že je to může znít poněkud lascivně, ale mně i manželovi bylo celkem jasné, že Kurtzovi vedli velmi aktivní sexuální život. Buď jsou tu zdi tak tenké, anebo byli Kurtzovi tak hluční. Nemůžu ani spočítat, kolikrát jsme je slyšeli. Občas to nebyl ani tlumený zvuk; prostě do toho bušili, chápete?“
„Nějaké násilí?“ zeptala se Mackenzie.
„To ani ne, takhle to nikdy neznělo,“ řekla Demi, tvářící se teď poněkud rozpačitě. „Myslím, že prostě byli jen moc nadšení. Mnohokrát jsme si na to chtěli stěžovat, ale nikdy jsme to neudělali. Bylo by to asi velmi trapné, vytahovat to na světlo, víte?“
„Jistě,“ řekla Mackenzie. „Zmínila jste několikrát manžela. Ten je teď kde?“
„V práci. Dělá od devíti do pěti. Já zůstávám tady, pracuji na částečný úvazek jako redaktorka a můžu dělat doma.“
„Můžete se ho prosím zeptat na stejné otázky, které jsem kladla vám? To jen abychom se ujistili, že máme všechny dostupné informace,“ řekla Mackenzie.
„Ano, jistě.“
„Díky moc za váš čas, paní Stillerová. Můžu vám zavolat později, pokud nás napadnou nějaké další otázky?“
„Určitě můžete,“ řekla Demi, když je vedla zpět ke vchodovým dveřím.
Když byli venku a Demi Stillerová zavřela dveře, Harrison se ohlédl k domu, který dříve Josh a Julie Kurtzovi nazývali domovem. „Takže všechno, co jsme si z toho zatím odnesli, je to, že měli skvělý sexuální život?“ zeptal se.
„Vypadá to tak,“ řekla. „Ale vypovídá to o tom, že jejich manželství asi bylo pevné. Když k tomu připojíme prohlášení rodiny, že jejich manželství bylo bez poskvrnky, je teď o mnoho těžší nalézt nějaký důvod k jejich vraždám. No, na druhou stranu, teď to naopak může být i o něco lehčí. Pokud byl jejich svazek pevný a do ničeho se nezaplétali, mělo by být snazší najít někoho, kdo by proti nim něco mohl mít. Podívej se teď do svých poznámek. Kam by ses podíval dál?“
Harrison vypadal poněkud překvapeně, že se ho zeptala právě na takovou otázku, ale poslušně sklopil zrak k notebooku, do kterého si dělal poznámky a uchovával v něm záznamy. „Musíme prohlédnout první místo činu – dům Sterlingových. Rodiče manžela žijí šest mil od jejich domu, takže by mohlo stát za to začít u nich.
„Zní to dobře,“ řekla. „Máš adresy?“
Vrazila mu do ruky klíče od auta a zamířila ke dveřím na straně spolucestujícího. Chvilku se kochala jeho překvapeným výrazem a pýchou, která z něj vyzařovala, když klíčky přebíral.
„Veď nás,“ řekla.
KAPITOLA PĚT
Rezidence Sterlingových stála jedenáct mil od městského domu Kurtzových. Když Harrison najel na dlouhou zpevněnou příjezdovou cestu, mohla Mackenzie toto místo pouze obdivovat. Stavba stála asi padesát yardů od hlavní cesty a byla lemovaná nádhernými květinovými záhony a vysokými štíhlými stromy. Dům samotný byl velmi moderní, hodně prosklený a postavený z dřevěných trámů starobylého vzhledu. Vypadal jako idylické, ale drahé místo pro dobře založený pár. Jediná věc, která tu iluzi narušovala, byla žlutá policejní páska natažená kolem hlavních dveří.
Když vyrazili směrem ke vchodu, povšimla si Mackenzie, jak bylo to místo tiché. Od drahých sousedních
