uzavírání případů cítila stále méně naplněná. Ten poslední byl případ dvou mužů, kteří plánovali, jak dostat kokain na jednu Baltimorskou střední školu. Případ byl vyřešen za tři dny a běžel tak hladce, že v podstatě ani nepřipomínal práci.
Od té doby, kdy přišla do Quantica, měla svůj velký podíl na významných případech a byla pravidelně povyšována ve víru akce, zákulisních jednání a úniků o vlásek. Ztratila partnera, podařilo se jí naštvat prakticky každého šéfa, kterého kdy měla a udělala si své vlastní jméno.
Jedna věc jí ale chyběla – přátelství. Ano, byl tu samozřejmě Ellington, ale mezi nimi byla jakási pokažená chemie, se kterou byla možnost založení přátelského vztahu obtížná. A navíc se jej oficiálně vzdala. Odmítl ji dvakrát – pokaždé z jiného důvodu – a ona už ze sebe nechtěla znovu dělat blbce. Úplně jí stačil pracovní vztah, který je jako vlákno držel pospolu.
Posledních pár týdnů se také seznamovala s novým parťákem – nemotorným, zato horlivým nováčkem jménem Lee Harrison. Šéf mu sice přiděloval hlavně papírování, neodkladné záležitosti a výzkum, ale odváděl opravdu skvělou práci. Věděla, že ředitel McGrath dobře vidí, jak si s tou záplavou úkolů vede. A opravdu, Harrison zatím nad každým vyhrával.
Když se podívala na vizitku, nejasně na Harrisona pomyslela. Při několika příležitostech jej požádala, aby vypátral cokoliv o firmě jménem Barkerovy starožitnosti. A i když našel v průběhu posledních pár měsíců mnohem více stop než kdokoliv před ním, žádná z nich nevedla kýženým směrem.
Zatímco o tom přemýšlela, uslyšela měkké kroky blížící se k její kóji. Mackenzie zastrčila navštívenku pod hromadu papírů vedle svého notebooku a předstírala, že si kontroluje emaily.
„Hej, Whiteová,“ zahlaholil známý hlas.
Ten chlápek je tak dobrý, že mě slyší, jak o něm přemýšlím, pomyslela si. Otočila se i se židlí a uviděla Harrisona, jak zírá do její kóje.
„Žádná Whiteová“, řekla. „Jsem Mackenzie. Nebo Mac, pokud jsi dost odvážný.“
Hloupě se zasmál. U Harrisona bylo naprosto jasné, že ještě nepřišel na to, jak s ní má mluvit a vůbec, jak se k ní chovat. Ona s tím ale byla spokojená. Občas přemýšlela, jestli ho k ní McGrath nepřiřadil jako občasného parťáka jen proto, aby si navykl, že si už nikdy nebude jistý, jak si u kolegů stojí. Pokud tomu bylo tak, byl to rozhodně geniální tah, pomyslela si.
„Dobrá tedy… Mackenzie,“ řekl. „Chtěl jsem jen, abys věděla, že právě končí výslech dealerů, které jsme ráno zatkli. Mám se zeptat, jestli od nich potřebuješ ještě nějaké informace.“
„Ne, nic,“ odpověděla.
Harrison pokýval hlavou, ale než odešel, zamračil se na ni tak, že už to začínala považovat za jistou značku pro tyhle příležitosti. „Můžu se tě něco zeptat?“ řekl.
„Samozřejmě.“
„Jsi… v pohodě? Cítíš se dobře? Vypadáš opravdu unaveně. Možná tak trochu zarudlá.“
Mohla ho lehce za takovou poznámku pošťouchnout a pořádně ho ztrapnit, ale rozhodla se, že to neudělá. Byl to dobrý agent a ona nechtěla být ten typ (sama téměř ještě nováček), který dělá potíže novému chlápkovi. Místo toho řekla: „Jo, jsem v pohodě. Jen poslední dobou špatně spím.“
Harrison přikývl. „Chápu,“ odpověděl. „Tak… hodně štěstí s odpočinkem.“ Udělil jí ještě jedno zamračení a zmizel, pravděpodobně řešit hromadu neodkladných záležitostí, kterou na něj navalil McGrath.
Odtržena od navštívenky a bezpočtu nevyřešených záhad, které představovala, si Mackenzie dovolila nechat to už plavat. Vrhla se na emaily a vyřídila nějaké papíry, které se jí začaly hromadit na stole. Mnoho šancí prožít tyto poněkud méně atraktivní chvíle zatím neměla, za což byla ráda.
Když uprostřed toho všeho zazvonil telefon, dychtivě po něm hrábla. Cokoliv, jen ať se dostanu od tohoto stolu.
„Tady Mackenzie Whiteová,“ řekla.
„Whiteová, tady McGrath.“
Dovolila jednomu krátkému úsměvu přeběhnout jí po tváři. I když byl pro ni McGrath hodně daleko od toho, aby si ho oblíbila, věděla, že kdykoliv zavolá nebo přijde do její kóje, je to většinou s nějakým novým úkolem.
Vypadalo to, že je to i tento případ. Mackenzie ani nedostala šanci říct ahoj, než znovu začal mluvit v jeho typickém kulometném stylu komunikace.
„Potřebuji vás ihned ve své kanceláři,“ řekl. „A vezměte s sebou Harrisona.“
A znovu neměla Mackenzie ani šanci zareagovat. Linka byla hluchá, ještě než stihla říct jediné slovo.
Nevadilo jí to. Zdálo se, že má pro ni McGrath nový případ. Možná jí to zostří mozek a poskytne poslední moment jasné mysli, než si dá pauzu a soustředí se na záležitosti spojené se starým případem jejího otce.
S bublajícím vzrušením, které ji postrkovalo kupředu, vstala od stolu a vydala se najít Lee Harrisona.
***
Sledování toho, jak se Harrison v McGrathově kanceláři chová, byl pro Mackenzie skvělý způsob relaxace. Když na ně McGrath začal mluvit, dívala se na něj, jak ztuhle sedí na okraji židle. Mladší agent byl zjevně nervózní a ochotný splnit jakýkoliv úkol. Mackenzie věděla, že je perfekcionista a také že má něco, co je velmi blízké fotografické paměti. Přemítala, jaká taková paměť může být – možná, že jako houba, která nasává každé slovo, které vyjde z McGrathových úst.
Připomíná mi trochu mě, pomyslela si, zatímco se soustředila i na McGratha.
„Mám tu něco právě pro vás dva,“ řekl McGrath. „Včera ráno nás kontaktovala státní policie z Miami a zapojila nás do řešení série vražd, které se tam staly. V obou případech šlo o manželské páry. Takže tu máme čtyři těla. Vraždy byly brutální s velkým množstvím krve a zatím se zdá, že mezi nimi není jasná spojitost. Brutální styl zabití, stejně jako fakt, že šlo o manželské páry, zabité v posteli, vedlo státní policii k závěru, že se jedná o sériového vraha. Osobně si myslím, že je velmi předčasné takové závěry dělat.“
„Myslíte si, že jde pouze o shodu okolností?“ zeptala se Mackenzie.
„Myslím, že je to jedna z možností, ano,“ řekl. „Požádali nás nicméně o pomoc a já tam chci poslat vás dva. Harrisone, pro vás to bude skvělá příležitost podívat se ven a vyzkoušet si práci v terénu. Whiteová, od vás se očekává, že na
