mu to mít za zlé, cítila to také.
Navzdory tomu, co si myslel McGrath, ona již tušila, že tento případ bude mít hodně daleko od běžné rutiny.
Páry.
To bylo pro ni nové.
Nemohla si pomoct, ale cítila, že tento malý „rutinní“ případ bude mnohem, mnohem horší.
KAPITOLA DVA
I když si byla Mackenzie dobře vědoma předsudků, které panují ohledně vlády, že jí vše trvá moc dlouho, věděla také, že to obvykle neplatí pro FBI, pokud chce dostat své agenty na místo činu. Trvalo pouhých čtrnáct hodin od pozvání do McGrathovy kanceláře, do okamžiku, kdy Mackenzie parkovala auto pronajaté z půjčovny před řadou městských domů v Miami. Zaparkovala hned vedle policejního cruiseru a všimla si důstojnice, která seděla uvnitř.
Vedle Mackenzie si na sedadle pasažéra Harrison dělal poznámky k případu. Během cesty byl většinou potichu a Mackenzie velmi lákalo navázat s ním alespoň nějakou konverzaci. Nedokázala říct, jestli je Harrison nervózní nebo ustrašený, případně od obojího trochu. Než by jej ale nutila do toho, aby s ní mluvil, napadlo ji, že pro jeho rozvoj bude lepší, když sám vyleze ze své ulity – zvláště pokud McGrath plánoval, že budou pracovat spolu i v dohledné budoucnosti.
Mackenzie zabralo krátkou chvíli, než si zopakovala vše, co o případu ví. Zaklonila lehce hlavu, zavřela oči a nechala myšlenky běžet. Byla téměř posedlá detaily případů, což jí velmi ulehčovalo, aby se ponořila do vlastní mysli a vyhledávala v nich, jako by v hlavě měla jakousi mentální kartotéku.
Mrtvý pár, což samo o sobě přináší otázky. Proč oba? Proč ne jenom jeden?
Musí se tam porozhlédnout, jestli se něco nenachází třeba jen o kousek jinde, než to má být. Pokud tyto vraždy pohání žárlivost, provedl je asi někdo, kdo jim nějakým způsobem záviděl jejich životy.
Žádné násilné vniknutí; Kurtzovi v klidu pustili vraha dál.
Otevřela oči a pak i dveře od auta. Na základě toho, co o případu věděla, mohla zatím pouze spekulovat. Nic ale není tak efektivní, jako být osobně na místě činu a trochu se porozhlédnout.
Harrison také vystoupil z auta a stoupl si vedle ní, do zářícího Miamského slunce. Ve vzduchu cítila vůni oceánu, slanou a s jen velmi slabými stopami rybiny, což vůbec nebylo nepříjemné.
Když zavřeli dveře od auta, důstojnice sedící ve vedlejším autě vystoupila také. Mackenzie předpokládala, že to byla policistka, která dostala za úkol se s nimi setkat. Odhadla ji asi na čtyřicet, vypadala celkem hezky takovým jednoduchým způsobem, a její blond vlasy zářily v paprscích slunce.
„Agenti Whiteová a Harrison?“ zeptala se důstojnice.
„To jsme my,“ odpověděl Harrison.
Žena nabídla ruku a představila se. „Jsem důstojnice Dagneyová,“ řekla. „Cokoliv budete potřebovat, obraťte se na mne. Místo činu bylo již samozřejmě vyklizeno, mám ale celou složku s fotkami pořízenými ještě za čerstva.“
„Díky,“ řekla Mackenzie. „Pro začátek bych se ráda nejdříve podívala dovnitř.“
„Jistě,“ řekla Dagneyová, zatímco kráčela nahoru po schodech a vytahovala klíč z kapsy. Odemkla dveře a pokynula Mackenzie a Harrisonovi, aby šli dovnitř před ní.
Mackenzie ihned ucítila bělidlo či nějaký podobný čisticí prostředek. Vzpomněla si na zprávu o případu. Byl v ní zmíněn pes, který byl v domě zavřený nejméně dva dny a několikrát byt použil jako toaletu.
„To bělidlo,“ řekl Harrison, „čistili jste tím to, co udělal pes?“
„Ano,“ řekla Dagneyová. „Museli jsme to udělat minulou noc. Zkoušeli jsme nechat vše tak, jak to bylo, ještě než vy dva dorazíte, ale ten puch byl prostě… byl nesnesitelný.“
„To by mělo být v pořádku,“ řekla Mackenzie. „Ložnice je nahoře, správně?“
Dagneyová přikývla a vedla je nahoru. „Jediná věc, která je jinak, je to, že jsme odvezli těla a odstranili z postele povlečení,“ vysvětlovala. „Prostěradlo je stále zde, leží na podlaze na plastové fólii. Museli jsme jej sundat, jinak bychom z postele nedostali těla. Krev byla… no však uvidíte sami.“
Mackenzie postřehla, že Harrison poněkud zpomalil, aby stál v bezpečí za ní. Následovala Dagneyovou ke dveřím ložnice, kde důstojnice zůstala stát a dělala vše proto, aby se nemusela podívat dovnitř.
Když už byla Mackenzie uvnitř pokoje, viděla, že nepřeháněla ani Dagneyová, ani zpráva o případu, kterou četla. Bylo tam opravdu hodně krve – mnohem víc, než kdy viděla na jednom místě činu.
A na jeden hrozný moment zase stála v pokoji v Nebrasce – v domě, o kterém věděla, že už je teď opuštěný. Stála a dívala se na krví nasáklou postel, na které leželo tělo jejího otce.
Zvuk Harrisonových kroků pomalu se blížících za ní ji donutil vytřepat ten obraz z hlavy.
„Dobrý?“ zeptala se ho.
„Jo,“ odpověděl, i když jeho hlas zněl poněkud nejistě.
Mackenzie zaznamenala, že většina krve byla na posteli, jak ostatně předpokládala. Prostěradlo, které bylo sundáno z postele a nataženo na podlaze, bylo kdysi šedobílé. Teď bylo ale téměř pokryto zaschlou krví v odstínu kaštanové hnědi. Pomalu se přiblížila k posteli, i když si byla jistá, že už zde žádné důkazy nebudou. I kdyby tu zabiják náhodou zanechal vlas nebo cokoliv s jeho DNA, bylo by to pohřbeno v zaschlé krvi.
Prohlédla si stříkance na zdi a na koberci. Zaměřila se zvláště na koberec a zkoumala všechny skvrny, zda v některé nerozezná otisk boty.
Musí tu být nějaké stopy, pomyslela si. Zabít někoho takovým způsobem – a s takovým množstvím krve na jednom místě – musel by mít vrah nějakou i na sobě. Takže, i když tady nejsou žádné stopy, možná je nějaká zatoulaná krev někde jinde v domě, kde ji vrah mohl náhodně zanechat, když odsud utíkal.
Navíc, jak je mohl vrah oba dostat v posteli? Když zabil jednoho, druhý by se určitě vzbudil. Buď byl vrah tak rychlý, nebo scénu s těly v posteli nalíčil až po spáchání vraždy.
„To je čurbes, co?“ řekl Harrison.
„To teda jo,“ řekla Mackenzie. „Řekni mi… bez přemýšlení, vidíš tu něco, co by mohlo být vodítkem, stopou, nebo něco, co bychom měli prozkoumat do větší hloubky?“
Zavrtěl
