„Kdy zaútočíme, můj pane?“ zeptal se jeden z jeho admirálů. „Máš pro nás nějaké rozkazy?“
„Těšíš se na útok?“ zeptal se Pán vran.
„Těším, můj pane,“ pronesl muž. Udeřil si pěstí do dlaně. „Chci je rozdrtit za to, jak nás posledně ponížili.“
„Já také,“ pronesl generál. „Chci, aby věděli, že je Nová armáda silnější než oni.“
Následoval sbor hlasů. Jako by nikdo z nich nechtěl být poslední, kdo projeví nadšení a snahu odčinit selhání při útoku na vdovino království. Možná jim šlo právě o to. Možná mu chtěli dokázat, že si dokážou vést lépe. Možná si mysleli, že pokud znovu selžou, bude je to stát krk.
Na téhle jejich myšlence něco bylo. I tak ale Pán vran pozvedl dlaň, aby je uklidnil. „Buďte trpěliví. Vraťte se ke svým mužům a svým lodím. Zajistěte, aby bylo vše připravené k útoku. Řeknu vám, až nastane správný čas.“
Všichni společně vyrazili pryč. Pán vran je nechal jít. Prozatím. Jeho pozornost se soustředila na krvavě rudý západ slunce a to, co sliboval. Ráno bude prolito množství krve, o tom nepochyboval. Díky úsilí jeho mazlíčků nastane takový masakr, že zrudne i ashtonská řeka. Jeho mazlíčci budou mít hody.
„A až bude po všem,“ pronesl, „přidáme to, co zbude, k naší říši.“
KAPITOLA SEDMÁ
Vražedkyně, která si říkala Rose, čekala na naprostou tmu a teprve pak začala veslovat směrem k lodím čekajícím u pobřeží. Čepy vesel měla obalené hadry, aby nevrzaly. Pomáhalo jí to, že měsíc jasně zářil a že sama dobře viděla v temnotě. Znamenalo to, že nemusí používat ani zlodějskou lucernu. Přesto při každém záběru cítila strach a musela ho vědomě potlačovat.
„Bude to dobré,“ říkala si. „Dělalas to už stokrát.“
Možná ne stokrát. Dokonce i nejlepší v její profesi nezabili tolik lidí. Nebyla žádný řeznický sekáček – zabiják vyslaný do války, aby zabil co nejvíc lidí. Byla spíš jako zahradnický nožík – odřezávala ze stonku jen to nejnutnější.
„Polovina vojáků tady zabila víc lidí než já,“ zašeptala, jako kdyby to něco ospravedlňovalo.
Když pracovala, vždy cítila strach. Strach z prozrazení. Strach, že se něco pokazí. Strach, že se v ní hned svědomí a zabrání jí udělat to, v čem byla nejlepší.
„Zatím v pořádku,“ zašeptala Rose.
Opatrně naváděla loďku mezi čekajícími loděmi. Nepřekvapilo ji, když uslyšela hlas nesoucí se nad vodní hladinou.
„Hej, kdo je to tam? Co tam děláš?“
Rose viděla, jak se z přídě nejbližší lodi naklání voják a v rukou drží luk. Někdo hloupý by se možná pokusil odveslovat do bezpečí a schytal by přitom šíp do zad. Ona se raději rychle zamyslela. Přízvuky byly jednou z věcí, kterou cvičila opravdu dlouho. Proto si teď vybrala ten nejvhodnější. Ne přímo z Ishjemme, ale drsný přízvuk jednoho z ostrovů blíž k pevnině království. Ten se hodil víc. Vojáci z Ishjemme se mohli znát mezi sebou. Nemohli ale znát všechny své spojence.
„Připravuju se na bitvu, pitomče. A ty děláš co? Snažíš se zburcovat celý Ashton?“
„No, mohl to být kdokoli!“ vykřikl voják. „Co já vím, klidně mohl být člun plný nepřátel.“
„Připadám ti jako člun plný nepřátel?“ štěkla Rose. „Můžu pokračovat s hlášením, které nesu? Celé hodiny jsem procházela tím ubohým městem. Ani nemůžu najít vlajkovou loď.“
Viděla, jak muž ukazuje.
„Tamhle,“ řekl.
„Díky.“
Vydávání se za někoho, kým nebyla, šlo Rose velice dobře. Někdo by si mohl říct, že zabijáci jsou lidé, kteří se dokážou probojovat nepřátelskou armádou nebo vystřelit šíp dál než oko dohlédne. Takové příběhy měla ráda. Znamenalo to, že nikdo nehledal nenápadnou postavu poblíž, která zrovna něco nasypala do vína.
„Tentokrát to ale nepůjde,“ pronesla sama k sobě.
Nebyla si jistá, jestli Milady d’Angelica plně chápe, co po ní chce, když ji sem poslala. Na druhou stranu pochybovala, že na tom té šlechtičně záleželo. Přesto byl ohromný rozdíl mezi otrávením jedné rivalky v Ashtonu a ve vplížení se na loď uprostřed válečné flotily.
Zvlášť, když se říkalo, že její posádka vládne magií.
To byla část, která ji děsila nejvíc. Jak se někdo mohl dostat na loď, když její posádka dokáže vyčíst vražedné myšlenky přímo z hlavy? Když ji můžou vycítit už, když se bude blížit a nejspíš jí můžou nějak ukrást duši? Znamenalo to, že obvyklá strategie s použitím přestrojení a lží byla mimo hru.
„Měla bych veslovat dál a pokračovat až na kontinent,“ zamumlala Rose. Který idiot by se dobrovolně vrhal do takového nebezpečí? Přesto ale pokračovala dál k vlajkové lodi. Měla k tomu tři důvody.
Jeden byl, že jí za tohle dobře platili. Až moc dobře na to, aby toho nechala. Další důvod byl, že ať už to s noži a otrávenými šipkami uměla jakkoli dobře, předpokládala, že je Milady d’Angelica až moc nebezpečný nepřítel. A třetí… no, ten třetí byl prostý:
Byla v tom vážně dobrá.
Rose přestala veslovat kousek od vlajkové lodi. Přímo na místě, kde její člun vypadal jen jako stín v temnotě. Sejmula si ishjemmskou uniformu a odhalila tak černé oblečení, které se skrývalo pod ní. Pak vklouzla do vody zálivu.
Chlad jí odčerpával tělesné teplo. Snažila se nemyslet na všechnu tu špínu, kterou ashtonské stoky chrlily do řeky a pak do moře. Ignorovala i myšlenky na další věci, které by ve vodě mohly být. Žraloci a další mrchožrouti a predátoři budou mít po bitvě hostinu. Možná že jejich přítomnost bude nakonec k něčemu dobrá. Jejich vražedné instinkty by mohly zamaskovat její vlastní myšlenky, pokud by jí chtěl někdo slídit v hlavě.
Rose se tichými záběry pohybovala kupředu. Kdykoli měla pocit, že by se mohl někdo dívat, nořila se pod vodu a nevšímala si přitom odporné chuti mořské vody. Měla pocit, že dostat se k vlajkové lodi jí trvalo celou věčnost.
Konečně se její prsty dotkly dřeva trupu. Hledala možné chyty podobně, jako kdyby chtěla lézt po skalní stěně. Pohybovala se pomalu, byla odhodlaná
