„Co se děje?“ zeptala se a bránila se nutkání si přečíst jeho myšlenky.
„Upřímně? Jsem vyděšený,“ řekl. „Je jedno, kolik bitev jsem přežil, zdá se mi, že to nikdy není snazší. Bojím se o sebe, o své přátele, o to, jestli to neodnesou moji rodiče… a bojím se o tebe.“
„Myslím, že jsme si právě řekli, že o mě strach mít nemusíš,“ řekla Kate.
„Umíš to s mečem líp než kdokoli, koho znám,“ souhlasil Will, „ale stejně se bojím. Co když si nějakého meče nevšimneš? Co když tě dostane nějaká zbloudilá střela z muškety? Válka je plná zmatků.“
To byla pravda, ale částečně i proto ji Kate měla tak ráda. Na tom být v bitevní vřavě bylo něco zvláštního. Kate měla pocit, že tam vše má smysl. Na rozdíl od zbytku světa. To ale nahlas neřekla.
„Všechno bude v pořádku,“ pronesla. „Já budu v pořádku. Ty budeš u děla, nebudeš na hrotu útoku. Sophia by nedovolila rabování, ani útoky na prosté lidi, takže i tvoji rodiče jsou v bezpečí. Všechno bude v pořádku.“
„Tak… na sebe dávej pozor,“ řekl Will. „Je toho tolik, co bych ti chtěl říct nebo s tebou dělat, ale není čas a—“
„Na všechno bude času dost,“ slíbila Kate. „A teď bys měl jít. Víš, že lord Cranston nemá rád, když tě zdržuju moc dlouho.“
Will přikývl, už se zdálo, že ji znovu políbí, ale nepolíbil. Další věc, která musí počkat až na čas po bitvě. Kate ho sledovala a pomocí svého nadání studovala myšlenky a pocity vojáků kolem.
Cítila jejich strach a obavy. Všichni lidé kolem věděli, že za úsvitu propukne nepopsatelné násilí. Většina jich přemýšlela, jestli ten chaos přežije v jednom kuse. Další mysleli na své přátele a rodiny. Několik jich přemýšlelo nad různými variantami toho, co se stane, jako by je to snad mohlo uchránit před nebezpečím.
Kate se na zítřek těšila. V boji jí všechno dávalo smysl.
„Zítra zabiju lidi, kteří ublížili mojí rodině,“ slíbila. „Rozsekám je a získám trůn pro Sophii.“
Zítra půjdou do Ashtonu a vezmou si všechno, co jim mělo patřit.
KAPITOLA PÁTÁ
Rupert sledoval západ slunce ze schodiště u chrámu Maskované bohyně a čekal na zahájení matčina pohřbu. Slunce zalévalo okolí rudými paprsky, které mu až moc připomínaly krev, kterou prolil. Nemělo by ho to trápit. Byl silnější, byl lepší. I tak ale při pohledu na ruce cítil vracející se vzpomínky na to, jak mu na nich ulpěla matčina krev. Každý okamžik ticha vyvolával vzpomínky na její lapání po dechu, když ji bodl.
„Ty!“ vyhrkl Rupert a ukázal na jednoho z věštců či nižších kněží, kteří se shromáždili u vstupu. „Co věstí takovýto západ slunce?“
„Krev, výsosti. Takovýto západ slunce znamená krev.“
Rupert udělal krok kupředu. Už se chystal toho muže udeřit za jeho drzost, ale Angelica ho zastavila. Cítil její pohlazení na kůži a přál si, aby mohli pokračovat jinde.
„Nevšímej si ho,“ řekla. „On nic neví. Nikdo nic neví, pokud mu to neřekneš.“
„Mluvil o krvi,“ stěžoval si Rupert. Krev jeho matky. Bolest, kterou cítil někde uvnitř. Přišel o matku. Smutek, který se ho zmocnil, ho téměř překvapil. Čekal, že pokud po její smrti něco ucítí, bude to úleva, možná radost, že je trůn konečně jeho. Místo toho… se Rupert cítil zlomený, prázdný. Cítil se provinile. Nikdy dřív se takhle necítil.
„Samozřejmě, že mluvil o krvi,“ odpověděla Angelica. „Zítra dojde k bitvě. Každý hlupák by v západu slunce viděl krev, když u pobřeží kotví lodě nepřátel.“
„Spousta jich to už udělala,“ řekl Rupert. Ukázal na dalšího muže, věštce, který používal nějaký komplikovaný strojek složený ze spousty ozubených koleček a škrábal přitom výpočty na útržek pergamenu. „Ty, řekni mi, jak to zítra půjde!“
Muž vzhlédl a působil napůl šíleným dojmem. „Znamení pro království nejsou dobrá, veličenstvo. Kolečka—“
Tentokrát Ruperta nikdo nezastavil. Nakopl muže a ten se rozplácl na zemi. Kdyby ho Angelica neodtáhla, nejspíš by do něj dál kopal, až by z muže zbyla jen hromada zlámaných kostí.
„Zamysli se, jak by to vypadalo. Na matčině pohřbu,“ pronesla.
To stačilo, aby se Rupert držel zpátky. „Nechápu, proč jim kněží dovolují tu být. Myslel jsem, že čarodějnice zabíjejí.“
„Možná to znamená, že nemají nadání,“ vysvětlovala Angelica, „a že bys jim neměl naslouchat.“
„Možná,“ pronesl Rupert, ale stejně jich kolem byla spousta. Zdálo se, že na nadcházející bitvu mají všichni nějaký názor. V paláci byli věštci – ať už skuteční, nebo šlechta, která se snažila věštit ze západů slunce nebo letu ptáků.
Teď ale záleželo jen na tomhle pohřbu. Na pohřbu jeho matky.
Očividně se ale našli lidé, kteří to nechápali. „Výsosti, výsosti!“
Rupert se prudce obrátil k muži, který k němu přiběhl. Měl na sobě vojenskou uniformu a hluboce se uklonil.
„Správné oslovení tvého krále je veličenstvo,“ pronesl Rupert.
„Veličenstvo, odpusť mi,“ pronesl muž. Napřímil se. „Mám naléhavou zprávu!“
„O co jde?“ obořil se na něj Rupert. „Nevidíš, že jsem na pohřbu své matky?“
„Odpusť mi… veličenstvo,“ pronesl muž. Očividně se zarazil právě včas. „Ale naši generálové si žádají tvoji přítomnost.“
Samozřejmě, že ano. Hlupáci, kteří netušili, jak porazit Novou armádu teď chtěli, získat jeho přízeň tím, že mu ukážou, kolik nápadů mají k poražení nové hrozby.
„Až po pohřbu. Možná přijdu, možná ne.“
„Říkali, že je to opravdu důležité,“ pronesl muž, jako kdyby ta slova mohla Ruperta přimět k akci. K poslušnosti.
„Sám rozhodnu, co je důležité,“ prohlásil Rupert. V tuhle chvíli se mu nic nezdálo důležitější než nadcházející pohřeb.
