to jsi,“ pronesla. „Jsi její syn a její nástupce a ona se snažila tě o to vše připravit. Snažila se to předat někomu, kdo by ti ublížil. Vlastně to byla sebeobrana.“
Rupert zavrtěl hlavou. „Lidé to… lidé to takhle brát nebudou. Až zjistí, co jsem udělal…“
„Proč by to měli zjistit?“ zeptala se Angelica naprosto klidným a zvědavým hlasem. Předstírala, že nechápe, o čem Rupert mluví. Přešla k jedné z lenošek v místnosti, posadila se a usrkla chlazeného vína. Pokynula Rupertovi, aby se k ní přidal. Ten své víno vypil tak rychle, že ani nemohl vnímat jeho chuť.
„Viděli mě,“ pronesl Rupert. „Dojde jim, odkud byla všechna ta krev.“
Angelica si nemyslela, že je Rupert tak hloupý. Myslela si, že je to blázen, to ano, dokonce nebezpečný blázen, ale ne tohle.
„Lidi si jde koupit, můžeš jim vyhrožovat nebo je i zabít,“ pronesla. „Nechají se zmást šeptandou, nechají se přesvědčit, že se pletou. Můžu zařídit, že kdokoli bude mluvit proti tobě, bude umlčen nebo bude vypadat jako blázen, takže ho budou všichni ignorovat.“
„I tak—“ spustil Rupert.
„Už zase, lásko?“ zeptala se Angelica. „Jsi silný muž, sebevědomý muž. Proč se takhle shazuješ?“
„Protože se to může neskutečně pokazit,“ pronesl Rupert. „Nejsem blázen. Vím, co si o mě lidé myslí. Pokud se začnou šířit nějaké zvěsti, uvěří jim.“
„Pak dohlédnu na to, aby nezačaly,“ prohlásila Angelica, „nebo najdeme vhodnější cíl.“ Vzala ho za ruku. „Když jsi v minulosti spal s některou mladou šlechtičnou a byl jsi na ni příliš drsný, bál ses někdy jejího hněvu?“
Rupert zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem—“
„Lhaní je skvělý nástroj,“ pronesla klidně Angelica. Přesně věděla, co Rupert v minulosti dělal. I komu. Znala všechny detaily, takže věděla, jak a kdy je využít. Původně chtěla prince zničit potom, co si vezme Sebastiana, ale teď to mohla využít i jinak.
„Nevím, proč to vytahuješ,“ řekl Rupert. „Není to relevantní. Není—“
„Další dobrý nástroj je odvedení pozornosti,“ pronesla Angelica. „Najdeme lidem něco lepšího, na co se soustředit.“
Všimla si, že Rupert rudne vzteky.
„Budu tvůj král,“ štěkl.
„A to je další věc,“ zašeptala Angelica a políbila ho. „Jsi v bezpečí. Rozumíš, má lásko? Nebo alespoň budeš. Hlavní je, zajistit si své postavení.“
Sledovala, jak se Rupert viditelně uvolňuje. Pomalu mu to docházelo. Jakkoli silně se ho vražda vlastní matky dotknula, věděl, že mu projde. Přeci jen mu vše procházelo dost dlouho. Nebo ho možná uklidnila vyhlídka na moc, která mu měla spadnout do klína.
„Už jsem mluvil se svými spojenci,“ pronesl Rupert.
„Tak teď je čas, aby konali,“ odpověděla Angelica. „Ať se stanou součástí toho všeho už od začátku. Městem už se šíří zvěsti, že je královna vdova mrtvá a už brzy to bude ohlášeno i formálně. Všechno musí probíhat rychle.“ Přiměla ho vstát. „Naprosto vše.“
„Co vše?“ zeptal se Rupert. Angelica se zatvářila šokovaně.
„Naše svatba, Ruperte,“ odpověděla. „Musí k ní dojít dřív než budou moct lidé protestovat. Musíme jim ukázat, že je vše v pořádku, že je tu panovnická dynastie, která nepřestává vládnout.“
Rupert se pohnul překvapivě rychle. Chytil ji pod krkem. Vztek v něm narůstal nebezpečnou rychlostí.
„Neříkej mi, co musím udělat,“ řekl. „To už zkoušela moje matka.“
„Nejsem tvoje matka,“ odpověděla Angelica a snažila se přitom nechvět. „Ale ráda bych před západem slunce byla tvojí ženou. Myslela jsem, že jsme se o tom bavili, Ruperte. Myslela jsem, že to je to, co chceš.“
Rupert uvolnil sevření. „Já nevím. Já… jsem nic takového neplánoval.“
„Vážně ne?“ zeptala se Angelica. „Plánoval ses zmocnit trůnu. Jistě jsi věděl, jaké oběti to bude obnášet. I když si myslím, že sňatek se mnou není až tak hrozná věc.“
Ustoupila od něj. „Pokud si to přeješ, ještě není pozdě vše odvolat. Řekni mi, ať odejdu a já odejdu z Ashtonu na rodinné panství. Řekni, že počkáme a počkáme. Samozřejmě pak nebudeš mít k dispozici moc mojí rodiny, ani jejích spojenců. A nikdo ti nepomůže zvládnout všechny ty… podivné zvěsti.“
„Vyhrožuješ mi?“ obořil se na ni Rupert. Angelica věděla, jak nebezpečnou hru právě hraje. I tak v ní ale hodlala pokračovat, protože skutečná hra, kterou hrála, byla mnohem nebezpečnější.
„Jen ukazuji výhody, které získáš tím, že budeš se mnou, lásko,“ pronesla Angelica. „Ožeň se se mnou a já ti dokážu vše velice usnadnit. Raději ať se to stane ještě dnes než za měsíc. Když budu tvojí ženou, budu mít důvod tě chránit před světem.“
Rupert několik okamžiků nehnutě stál. Angelica si už začínala myslet, že ho špatně odhadla. Že ji nakonec přeci jen pošle pryč. Pak prudce přikývl.
„Dobrá tedy,“ řekl. „Pokud ti na tom záleží, uděláme to ještě dnes. Teď si zajdu na vzduch a seženu spojence.“
Otočil se a odešel. Angelica předpokládala, že si spíš sežene víno než spojence, ale na tom nezáleželo. Možná to tak bude lepší. Už brzy jim bude ona jménem svého manžela říkat, co mají dělat.
Zazvonila na zvonek a přivolala služebnou.
„Šaty, ve kterých dorazil princ Rupert, je potřeba spálit,“ řekla dívce, která vešla do místnosti. „Pak přiveď kněžku Maskované bohyně a pozvi členy vdoviny vnitřní rady ke schůzi do paláce. A pošli někoho k mojí švadleně. Měly by tam čekat mé svatební šaty.“
„Má paní?“ nechápala dívka.
„Nemluvím snad dost jasně?“ zeptala se Angelica. „Ke švadleně. Jdi.“
Dívka odešla. Zvláštní, jak hloupí někdy lidé byli. Služka očividně předpokládala, že Angelica nepodnikla žádné přípravy na svoji svatbu. Ona ale začala s odesíláním zpráv v podstatě okamžitě, co ji napadlo, že by si ji Rupert mohl vzít. Bylo důležité, aby jejich svatba vypadala
