Ashton bude mít královnu, kterou potřebuje. Angelica bude vládnout a království se povede lépe. Všechno se podaří. Cítila to v kostech.
KAPITOLA TŘETÍ
Zatímco se flotila blížila k Ashtonu, mohla Sophia jen čekat. Zatímco se její flotila blížila k Ashtonu. Dokonce i tady a teď, po tom všem, co se stalo, bylo těžké nezapomínat, že tohle vše patří jí. Každý člověk na každé lodi, každý lord, který poslal své muže, každá část země, ze které pocházeli. O to vše se teď musela starat.
„To je spousta starostí,“ zašeptala Sophia k Sienne, lesní kočce předoucí a otírající se jí o nohy. I na ní se projevovala netrpělivost.
Už když vypluli z Ishjemme, putovala s celou flotilou lodí. Od té doby se k nim ale přidávalo víc a víc plavidel z ishjemmského pobřeží nebo malých ostrůvků, které cestou míjeli. Dokonce se přidávaly i lodě z vdovina království. Byli na nich ti, kdo byli loajální k Sophii a chtěli ji podpořit při útoku.
Měla teď k dispozici množství vojáků. Dost vojáků, že by možná mohla i zvítězit v téhle válce. Dost vojáků na to, aby smazala Ashton z mapy světa, kdyby se tak rozhodla.
Bude to dobré, poslal k ní Lucas myšlenku, očividně cítil její neklid.
Budou umírat lidé, odpověděla mu.
Ti tu ale jsou, protože se tak rozhodli, odpověděl Lucas. Přešel k ní a položil jí ruku na rameno. Ucti je tím, že jejich životy nepromarníš, ale nesnižuj jejich oběť tím, že se budeš držet zpátky.
„To se asi snadněji řekne, než udělá,“ pronesla Sophia nahlas. Bezmyšlenkovitě se sklonila a podrbala Sienne mezi ušima.
„Asi,“ uznal Lucas. Zdálo se, že je na válku připravený víc než Sophia. Na boku se mu houpal meč a za pasem měl zastrčené pistole. Sophia předpokládala, že sama musí působit naprosto nepatřičně. Prostě tam jen tak stála, břicho obtěžkané nenarozeným dítětem, byla neozbrojená a beze zbroje.
Ale nejsi nepřipravená, poslal k ní Lucas. Pokynul k zádi lodi. „Naši velitelé čekají.“
Šlo hlavně o její bratrance a strýce. Byli ve všem zapojení téměř stejnou měrou jako Sophia. Byli tam ale i další muži: náčelníci klanů a nižší lordi. Drsní muži, kteří se klaněli procházející Sophii, jejímu bratrovi i lesní kočce po jejím boku.
„Jsme připravení?“ zeptala se a zadívala se na strýce. Snažila se přitom vypadat jako královna, kterou všichni potřebovali.
„Je nutné rozhodnout několik věcí,“ pronesl Lars Skyddar. „Víme, o co nám jde, ale musíme určit, jak přesně to provedeme.“
„Co je třeba rozhodnout?“ nechápal Ulf. „Shromáždíme muže, rozbijeme hradby děly a pak zaútočíme.“
„To vysvětluje způsob, jakým lovíš,“ pronesla Ulfova sestra Friga s vlčím úsměvem. „Měli bychom město obklíčit. Uzavřít ho ve smyčce a pak proniknout dovnitř.“
„Musíme se připravit na obléhání,“ prohlásil Hans, opatrný jako vždy.
Zdálo se, že všichni mají vlastní představu o tom, jak by mělo vše proběhnout. Sophia si částečně přála, aby mohla ustoupit do pozadí a nechat vše na povolanějších. Na těch, kteří válce rozuměli. Věděla ale, že to udělat nemůže. Že, kdyby jim to dovolila, by se její příbuzní handrkovali celou věčnost. To znamenalo, že bude muset určit, co podniknou.
„Kdy dorazíme k městu?“ zeptala se a snažila se přitom přemýšlet.
„Nejspíš za soumraku,“ odpověděl její strýc.
„Na přímý útok bude tedy pozdě,“ pronesla a vzpomněla si na noci, které ve městě strávila. „Znám ashtonské ulice. Věřte mi, že když zkusíme útočit v noci, nedopadne to dobře.“
„Tak tedy obléhání,“ pronesl Hans. Zdálo se, že ho ta představa potěšila. Nebo měl možná jen radost, že byl vybrán jeho plán.
Sophia zavrtěla hlavou. „Obléhání ubližuje nesprávným lidem a nepomáhá těm správným. Staré hradby chrání jen vnitřní část města a můžete se vsadit, že královna vdova klidně vyhladoví chudinu, jen aby nakrmila sebe a své okolí. A navíc, každý ztracený okamžik jen zvyšuje nebezpečí, které hrozí Sebastianovi.“
„Tak tedy jak?“ zeptal se strýc. „Máš nějaký plán, Sophie?“
„Až se dostaneme na místo, zakotvíme před Ashtonem,“ odpověděla. „Pošleme jim posly se žádostí, aby se vzdali.“
„To neudělají,“ prohlásil Hans. „Ani když jim nabídneme milost.“
Sophia zavrtěla hlavou. Tohle jí bylo jasné. „Vdova je nemilosrdná a nevěří, že někdo jiný umí být milosrdný. Ale iluze toho, že jim nabízíme možnost se vzdát, poskytne možnost polovině našich mužů, aby se přesunula na druhou stranu města. V tichosti zaberou okolí. Místní lidé nemají vdovu v lásce.“
„A nájezdníky v lásce mít budou?“ zajímal se Lucas.
To byla dobrá otázka. Její bratr měl na dobré otázky talent.
„Doufám v to,“ prohlásila Sophia. „Doufám, že si uvědomí, kdo jsme a jaké to bylo, než začala vládnout královna vdova.“ Zadívala se na Hanse. „Tyhle muže povedeš ty. Potřebuji někoho, kdo udrží disciplínu a nedovolí masakr obyčejných lidí.“
„Dohlédnu na to,“ ujistil ji Hans a Sophia věděla, že ji nezklame.
Obrátila se k Ulfovi s Frigou. „Vy dva vezmete menší oddíl k říční bráně. Pokud se mužům, které pošlu dovnitř, podaří splnit úkol, otevřou ji. Vy jim pak pomůžete se udržet, dokud nedorazíme my ostatní. Hlavní flotila přistane a my pak budeme pokračovat pod krycí palbou z děl.“
Zdálo se to jako dobrý plán. Alespoň v to doufala. Pokud to tak totiž nebylo, odsoudila svoje lidi k smrti.
Je to dobrý plán, poslal jí Lucas myšlenkou.
Jen doufám, že vyjde, odpověděla Sophia.
Přidal se k nim třetí hlas. Nesl se nad vodou. Vyjde. Postarám se o to.
Sophia se ohlédla a spatřila blížící se menší skupinu lodí. Na první pohled působily jako žoldnéřské nebo pirátské lodě. Hlas, který z nich vycházel, ale patřil její sestře.
Kate? Ty jsi tady?
Jsem
