vyslýchající zamlaskal a zasadil mu svou kostnatou pěst na solar. Reidovi opět unikl z plic všechen vzduch a celou minutu se nemohl nadechnout, až se mu nakonec podařilo trhaně vtáhnout do plic trochu vzduchu. Jeho hruď příšerně pálila. Po tvářích mu stékal pot a pálil ho v rozraženém rtu. Jeho hlava visela bezvládně s bradou na klíční kosti a měl co dělat, aby potlačil vlnu nevolnosti.
„Vaše jméno,“ opakoval muž klidně.
„Ne… nevím, co chcete, abych vám řekl,“ zašeptal Reid. „Netuším, co nebo koho hledáte. Ale já to nejsem.“ Copak se úplně zbláznil? Byl si jistý, že nikomu nikdy neublížil, aby si zasloužil takové jednání.
Muž v kufi čapce se opět předklonil, tentokrát vzal Reidovu hlavu zlehka dvěma prsty, zvedl mu ji a přinutil tak Reida podívat se mu do očí. Jeho tenké rty se zkroutily v křivém úsměvu.
„Příteli,“ řekl, „může to být ještě mnohem, mnohem horší.“
Reid polknul a ucítil v hrdle kovovou pachuť. Věděl, že krev je emetikum, stačí necelého půl litru a přinutí ho zvracet. Už tak se mu dělalo nevolno a bylo mu na omdlení. „Poslouchejte,“ prosil úpěnlivě. Jeho hlas zněl rozechvěle a bázlivě. „Ti tři muži mě unesli z mého domova na Ivy Lane, číslo 22. Jmenuji se Reid Lawson. Jsem profesor evropské historie na Kolumbijské Univerzitě. Jsem vdovec se dvěma náctiletými…“ tady se zarazil. Zatím jeho únosci nedali nijak najevo, že vědí o jeho dvou dcerách. „Pokud nehledáte tohle, nemůžu vám pomoci. Prosím. Tohle je pravda.“
Vyslýchající se na něj díval dlouho a bez mrknutí. Potom něco ostře vyštěkl v arabštině. Reid sebou při tom náhlém výbuchu trhnul.
Západka se opět odsunula. Přes rameno sedícího muže Reid zahlédl obrys otevírajících se dveří. Vypadalo to, že jsou vyrobené z nějakého druhu kovu, železa nebo oceli.
Uvědomil si, že tato místnost měla sloužit jako vězení.
Ve dveřích se objevila silueta. Muž vyštěkl něco dalšího ve svém rodném jazyce a silueta opět zmizela. Věnoval Reidovi křivý úsměv. „Uvidíme,“ řekl jednoduše.
Ozvalo se charakteristické skřípání koleček a silueta se opět objevila, tentokrát však před sebou do betonové místnosti tlačila ocelový vozík. Reid v příchozím poznal toho ramenatého hromotluka, který zaklepal u jeho dveří a neustále se mračil.
Na vozíku byl zastaralý přístroj, hnědá krabice s tuctem různých knoflíků, regulátorů a silných černých drátů zapojených na jedné straně. Z druhé strany vycházela rulička bílého papíru, na kterém byly přitisknuté čtyři tenké jehličky.
Byl to polygrafický přístroj – pravděpodobně stejně starý, jako byl Reid sám, nicméně šlo bezpochyby o detektor lží. Napůl odlehčeně si vydechl. Alespoň teď budou vědět, že jim říká pravdu.
Co s ním udělají pak… o tom nechtěl přemýšlet.
Muž, který ho vyslýchal, mu začal energicky zapínat senzory na suchý zip kolem dvou prstů, manžetu kolem levého bicepsu a dva popruhy kolem hrudi. Pak se opět posadil, vytáhl z kapsy tužku a konec s růžovou gumou stiskl mezi zuby.
„Víte, co je tohle,“ řekl jednoduše, „víte, jak to funguje. Pokud řeknete cokoliv jiného než odpovědi na mé otázky, ublížíme vám. Rozumíte?“
Reid kývnul: „Ano.“
Vyslýchající klapnul spínačem a zatočil několika knoflíky na stroji. Zamračený hromotluk stál za jeho ramenem a zastiňoval tak světlo z výslechové lampy. Shlížel dolů na Reida a bedlivě ho pozoroval.
Tenké jehly se lehce pohnuly po roli bílého papíru a zanechaly na něm čtyři černé stopy. Vyslýchající na papíře zaznačil odrážku a pak svůj pohled stočil zpět k Reidovi. „Jakou barvu má moje čepice?“
„Bílou,“ odpověděl Reid tiše.
„Jaký jste živočišný druh?“
„Člověk.“ Vyslýchající si vytvářel srovnávací základ pro otázky, které přijdou – obvykle šlo o čtyři nebo pět obecně známých faktů, aby se pak dala odhalit potenciální lež.
„Ve kterém městě bydlíte?“
„New York.“
„Kde se teď nacházíte?“
Reid potlačil posměšek, který se mu dral na rty. „Asi… asi na židli. Nevím.“
Vyslýchající si dělal občasné poznámky na papír. „Jak se jmenujete?“
Reid dělal, co bylo v jeho silách, aby se mu netřásl hlas. „Reid. Lawson.“
Všichni tři bedlivě sledovali přístroj. Jehly stále zaznamenávaly bez sebemenšího narušení; v grafu nebyly žádné znatelné vroubky.
„Jaké je vaše zaměstnání?“ zeptal se vyslýchající.
„Jsem profesor evropské historie na Kolumbijské Univerzitě.“
„Jak dlouho jste profesorem?“
„Třináct let,“ odpověděl Reid upřímně. „V New Yorku jsem pomocným profesorem poslední dva roky.“
„Byl jste někdy v Teheránu?“
„Ne.“
„Byl jste někdy v Záhřebu?“
„Ne!“
„Byl jste někdy v Madridu?“
„N–ano. Jednou, zhruba před čtyřmi lety. Byl jsem tam na summitu jménem univerzity.“
Jehly se stále ani nehnuly.
„Vidíte?“ Reid se snažil mluvit klidně, přestože se mu chtělo křičet. „Máte špatného člověka. Ať hledáte kohokoliv, já to nejsem.“
Nosní dírky vyslýchajícího se zavlnily, ale jinak nikdo nereagoval. Hromotluk si založil ruce, na kterých vystupovaly modré žíly.
„Potkal jste někdy muže jménem šejk Mustafar?“ zeptal se vyslýchající.
Reid zakroutil hlavou. „Ne.“
„On lže!“ Do pokoje vstoupil vysoký, hubený muž – jeden z těch dalších dvou, kteří ho unesli, ten samý, který se jej poprvé zeptal na jeho jméno. Vešel do místnosti dlouhými kroky, nepřátelský pohled upřený na Reida. „Tenhle stroj se dá porazit. To přece víme.“
„Bylo
