muž se rozzuřeně otočil na Reida. Reid zadržel dech v očekávání další rány.
Místo toho se muž vrátil k přecházení. Rychle řekl něco arabsky, vyslýchající odpověděl. Hromotluk upíral oči na Reida.
„Prosím!“ řekl hlasitě, aby překřikl jejich hašteření. „Nejsem tím, za koho mě máte. Nepamatuji si na nic z toho, na co se ptáte…“
Vysoký muž ztichl a jeho oči se rozšířily. Málem se praštil do čela a pak něco vzrušeně řekl vyslýchajícímu. Netečný muž v kufi čapce si hladil bradu.
„To je možné,“ řekl anglicky. Vstal a vzal Reidovu hlavu do obou dlaní.
„O co jde? Co to děláte?“ ptal se Reid. Muž konečky prstů zlehka přejížděl po jeho lebce, nahoru a dolů.
„Tiše,“ řekl muž nesmlouvavě. Pročesával Reidovy vlasy, zkoumal krk, uši… „Ha!“ vzkřikl najednou ostře. Rychle něco řekl svému komplici, který se vmžiku přiřítil a prudce strhl Reidovu hlavu na stranu.
Rychle přejel prstem přes jeho processus mastoideus, bradavkový výběžek kosti spánkové, který se nachází přímo za uchem. Přímo pod kůží nahmatal podélný hrbolek sotva větší než zrnko rýže.
Vyslýchající něco vyštěkl na vysokého muže, který následně rychle odešel z místnosti. Reidův krk bolel z podivného úhlu, ve kterém drželi jeho hlavu.
„Co? O co jde?“ zeptal se.
„Ten hrbolek tady,“ řekl vyslýchající a znovu po daném místě přejel prstem. „Kde se tam vzal?“
„To je… to je jen kostní výrůstek,“ řekl Reid. „Mám ho od doby, co jsem měl dopravní nehodu, kdež mi bylo něco přes dvacet.“
Vysoký muž se rychle vrátil, tentokrát však v rukou nesl plastový tác. Položil jej na pojízdný stolek vedle polygrafu. I přes tlumené světlo a podivný úhel jeho hlavy Reid zcela zřetelně viděl, co na tácku leží. Sevřel se mu žaludek.
Na tácku bylo úhledně vyskládaných několik ostrých nástrojů.
„K čemu to je?“ zeptal se hlasem plným paniky a snažil se znovu vyprostit z pout. „Co to děláte?“
Vyslýchající vyštěkl na hromotluka krátký rozkaz. Ten udělal krok kupředu a náhlé světlo z výslechové lampy Reida málem oslepilo.
„Počkat… počkat!“ vykřikl. „Jenom mi řekněte, co chcete vědět!“
Hromotluk sevřel Reidovu hlavu v ocelovém stisku, aby se nemohl hýbat. Vyslýchající si vybral nástroj – skalpel s tenkou čepelí.
„Prosím ne… prosím ne…“ Reidův dech se zrychloval, až téměř lapal po dechu.
„Ššš,“ utěšoval ho vyslýchající klidně. „Teď bude lepší, když se nebudete hýbat. Nerad bych vám uříznul ucho. Alespoň ne omylem.“
Reid zařval bolestí, když se mu do kůže za uchem zařízla čepel skalpelu, ale hromotluk jej držel pevně. Každý sval v těle měl napjatý.
K jeho uším dolehl podivný zvuk – klidná melodie. Vyslýchající si během řezání Reidovy hlavy zpíval arabskou píseň.
Zakrvácený skalpel odhodil na tác, zatímco Reid zrychleně dýchal skrz zaťaté zuby. Vyslýchající sáhl po jehlových kleštích.
„Obávám se, že tohle je jen začátek,“ zašeptal Reidovi do ucha, „až teď to začne skutečně bolet.“
Kleště uchopily něco v Reidově hlavě – jeho kost? – a vyslýchající škubnul. Reid zakřičel v agónii, když se mu do mozku zakousla neúprosná bolest a tahala za všechna nervová zakončení. Paže se mu třásly. Chodidla bezradně bila o podlahu.
Bolest se stupňovala, až si Reid myslel, že víc už nevydrží. Krev mu bušila v uších a jeho vlastní výkřiky mu zněly jako ozvěna. Výslechová lampa potemněla, okraje jeho vidění se rozostřily a Reid pomalu ztratil vědomí.
TŘETÍ KAPITOLA
Když bylo Reidovi dvacet tři, stala se mu dopravní nehoda. Semafor přeskočil na zelenou a on vjel na křižovatku. Z boku se na něj na červenou vyřítil náklaďák a narazil do jeho auta ze strany spolujezdce. Reid si rozbil hlavu o okno a byl v bezvědomí několik minut.
Jediným jeho zraněním byla zlomenina spánkové kosti. Hojila se dobře; jedinou připomínkou této nehody byla malá zduřenina za jeho uchem. Doktor mu řekl, že jde o kostní výrůstek.
Na celé nehodě však bylo zábavné, že ačkoliv si jasně pamatoval na danou událost, nedokázal si vybavit žádnou bolest – jak přímo tehdy, když se to stalo, tak poté.
Ale teď ji cítil. Jak postupně nabíral vědomí, malý kousek kosti za jeho levým uchem tepal mučivou bolestí. Do očí mu opět svítila výslechová lampa. Zamžoural a z úst se mu vydralo tiché zasténání. I nepatrný pohyb hlavou my vyslal do krku novou dávku ostré bolesti.
Najednou mu v mysli něco sepnulo. Jasné světlo, které mu svítilo do očí, nebylo ani z daleka světlem z výslechové lampy.
Odpolední slunce září na alabastrově modré, jasné obloze. Nad hlavou přelétá Warthog A-10, naklání se vpravo a vzlétá nad plochými, ošuntělými střechami Kandaháru.
Obraz nebyl plynulý. Přicházel v záblescích, jako několik za sebou jdoucích fotografií; jako když někoho sledujete tančit pod blikajícím světlem.
Stojíš na béžové střeše částečně zničené budovy, jedna její třetina je odstřelená. Zapíráš si pažbu o rameno, přikládáš oko k optice a zaměřuješ na muže pod tebou…
Reid trhl hlavou a zasténal. Nacházel se v betonové místnosti pod řezavým světlem výslechové lampy. Prsty se mu třásly a končetiny měl chladné. Po čele mu stékal pot. Pravděpodobně upadal do šoku. Periferním viděním zahlédl, že celé levé rameno jeho košile je prosáklé krví.
„Kostní výrůstek,“ ozval se klidný hlas vyslýchajícího. Pak se sardonicky zasmál. V Reidově zorném poli se objevila hubená ruka s jehlovými kleštěmi. V jejich čelistech se lesklo něco malého a stříbrného, Reid ale nedokázal určit, o co jde. Jeho mysl byla zamlžená a celá místnost se s ním mírně houpala. „Víte, co to je?“
Reid pomalu zakroutil hlavou.
„Přiznávám, že i já jsem to předtím viděl pouze jednou,“ řekl vyslýchající. „Čip k potlačení paměti. Velmi užitečný nástroj pro lidi ve vaší jedinečné situaci.“ Odhodil zakrvácené kleště i s malým
