dokonce s ním i nerada mluvila.
Stejně jako všichni ostatní.
Elena mu opatrně prohlédla zranění. Viděl na ní, že takhle blízko něj byla značně nervózní. Věděli, co udělal. Že zabíjel ve jménu Amuna.
A jejich strach by ještě vzrostl, kdyby věděli, kolik jich bylo, pomyslel si jízlivě.
„Hezky se nám hojíte,“ řekla mu. „Rychleji, než by se dalo čekat.“ Říkala mu to každou noc a on si to vykládal jako: „Doufám, že už brzo odejdeš“.
To pro Raise nebylo dobré znamení. Protože až bude dostatečně zdravý na to, aby ho propustili, pravděpodobně ho pošlou do nějaké příšerné díry v zemi v některé z černých zón CIA uprostřed pouště, aby tam utržil ještě víc zranění, až ho budou vyslýchat a tahat z něj informace.
Jako Amun, přetrváme. Po více než deset let jeho života byla tohle jeho mantra. Teď už však neplatila. Podle toho, co se Rais dozvěděl, Amun zanikl; jejich plán v Davosu selhal, vůdcové byli buď zadrženi nebo zabiti a každá bezpečnostní agentura na světě věděla o jejich znamení, glyfu Amuna, který si jeho členové vypalovali do kůže. Rais se nesměl dívat na televizi, ale všechny tyhle novinky získal od ozbrojených policistů, kteří se spolu často bavili (a velmi zdlouhavě, což Raise obvykle ještě víc otravovalo).
On sám si znamení vyřezal, než ho dovezli do nemocnice v Sionu, ale ukázalo se, že to udělal zbytečně; věděli, kým je, a znali alespoň část toho, co udělal. Na paži mu po jeho znamení zůstala jen klikatá, zkrabacená růžová jizva, která mu denně připomínala, že Amun už není. A proto se změnila i jeho mantra.
Přetrvám.
Elena vzala ze stolku plastový kelímek s ledovou vodou a brčkem. „Chtěl byste se trochu napít?“
Rais neodpověděl, ale mírně se předklonil a pootevřel rty. Obezřetně mu k nim přisunula brčko, paže zcela natažené a ohnuté v loktech, tělo zakloněné dozadu v mírném náklonu. Měla strach; před čtyřmi dny se pokusil kousnout doktorku Gerberovou. Jeho zuby ji sotva škrábly do krku, ani neprošly kůží, ale přesto mu to od jednoho z jeho strážných zajistilo slušnou ránu do čelisti.
Tentokrát se Rais o nic nepokoušel. Nasával brčkem dlouhé, pomalé doušky, vychutnával si strach té ženy a nervozitu dvou policistů, kteří ho pozorovali zpoza jejích zad. Když skončil, znovu se opřel. Sestra si slyšitelně oddechla.
Přetrvám.
Za poslední čtyři týdny zvládl překonat mnohé. Překonal nefrektomii, s jejíž pomocí mu odstranili probodnutou ledvinu. Překonal druhý zákrok, kdy mu odoperovali část potrhaných jater. Překonal třetí výkon, kterým se ujišťovali, že žádný z jeho základních orgánů nebyl poškozen. Překonal několik dní na jednotce intenzivní péče, než ho přesunuli na chirurgické oddělení, ale ani jednou nevstal z postele, ke které měl připoutaná obě zápěstí. Zdravotní sestry ho otáčely, vyměňovaly mu podložní mísu a celkově mu zajišťovaly co největší pohodlí, ale nikdy mu nedovolili vstát a pohybovat se o samotě.
Sedm bodných ran v jeho zádech a jednu v hrudi mu zašili a, jak mu opakovaně připomnínala noční sestra Elena, hezky se hojily. S poškozenou nervovou tkání však doktoři zmohli pramálo. Někdy přestal cítit celá záda až po ramena a sem tam dokonce až k bicepsům. V těch chvílích necítil nic, jako by tyhle části jeho těla vůbec nepatřily k sobě.
Jindy se s němým křikem probouzel z tvrdého spánku, když ho začala z ničeho nic spalovat sžíravá bolest nemilosrdná jako hromobití. Nikdy netrvala dlouho, ale byla akutní, intenzivní a přicházela v nepravidelných intervalech. Doktoři ji nazývali „záškuby“, vedlejší efekt, který se někdy dostavoval u pacientů s rozsáhlým poškozením nervů, jako bylo to jeho. Ujišťovali ho, že tyhle záškuby mohou časem zmizet a úplně přestat, ale nedokázali říct, kdy se to stane. Namísto toho mu říkali, že má štěstí, že má v pořádku míchu. Říkali mu, že má štěstí, že to celé vůbec přežil.
Jasně, štěstí, pomyslel si hořce. Štěstí, že se uzdravoval jen proto, aby ho pak předali do spárů CIA a do jejich černé zóny. Štěstí, že všechno, pro co pracoval, se rozpadlo během jednoho dne. Štěstí, že ho ne jednou, ale už dvakrát přemohl Kent Steele, muž, kterým pohrdal, kterého každým coulem nenáviděl.
Přetrvám.
Než Elena odešla z jeho pokoje, ještě německy poděkovala dvěma strážníkům a slíbila, že jim přinese kávu, až se později vrátí. Jakmile byla pryč, policisté se odebrali na svá místa před dveřmi, které byly celou dobu otevřené, a vrátili se ke své konverzaci o nedávném fotbalovém zápase. Rais byl v němčině docela zběhlý, ale některé aspekty nářečí švýcarské němčiny a rychlost, se kterou mluvili, ho čas od času mátly. Policisté na denní směně obvykle konverzovali v angličtině, což byl způsob, kterým se k němu donesla většina novinek o tom, co se dělo mimo jeho nemocniční pokoj.
Oba muži byli členové Švýcarské federální policie, která vydala rozkaz, aby u jeho pokoje za každých okolností stáli dva strážníci, dvacet čtyři hodin denně. Střídali se po osmihodinových směnách, přičemž v pátky a o víkendech vídal úplně jiné tváře. Vždycky však byli dva. Vždycky. Pokud si jeden z policistů potřeboval odskočit nebo si zajít pro něco k jídlu, nejdřív vždy zavolali dolů, aby přišel jeden z nemocničních hlídačů a počkal, až se daný ze strážníků vrátí. Většina pacientů by za jeho podmínek a v takové fázi uzdravování byla přesunuta na traumatologické oddělení, ale Rais zůstal v nemocnici. Bylo to více zabezpečené zařízení s uzamčenými jednotkami a ozbrojenou ochrankou.
Vždycky byli dva. Vždycky. A Rais se rozhodl, že by to mohl využít ve svůj prospěch.
Na plánování svého útěku měl spoustu času, obzvlášť v posledních několika dnech, když mu snížili dávku léků a on mohl konečně uvažovat jasně. V hlavě si zas a znovu přehrával několik scénářů. Zapamatoval si časové rozvrhy a odposlouchával konverzace. Nebude trvat dlouho a odpojí ho – je to jen otázka nanejvýš několika dní.
Musel jednat. A rozhodl se, že to udělá dnes v noci.
Za ty týdny na stráži před jeho dveřmi přestali jeho strážní být patřičně ostražití. Nazývali ho „teroristou“ a věděli, že je zabiják, ale až na ten nepatrný incident s doktorkou Gerberovou před pár dny Rais nedělal nic jiného, než jen většinou bez pohybu tiše ležel a nechal personál vykonávat své povinnosti. Když u něj v pokoji zrovna nikdo nebyl, strážní mu sotva věnovali víc pozornosti, než bylo nutno, což znamenalo, že se na něj jen čas od času podívali.
Tu doktorku se nesnažil kousnout kvůli zlosti nebo nějakému postrannímu úmyslu. Udělal to z nutnosti. Doktorka Gerberová se nad ním nakláněla a prohlížela mu ránu na ruce, tu, kde si vyřezal znamení Amuna – a Raisovi o prsty připoutané ruky zavadila kapsa doktorčina bílého pláště. Ohnal se po ní, klapl čelistmi a doktorka se zaklonila, aby se vyhnula zubům, které ji škrábly do krku.
A
