Na sobě měl červenou polokošili s logem pizzerie.
Přesto se Reid ohlédl přes rameno, jestli se Maya nedívá, a pak pomalu strčil ruku do kapsy tmavě hnědé letecké bundy, která visela na háčku vedle dveří. V kapse byl schovaný nabitý Glock 22. Odklapl pojistku a zastrčil si ho za pásek svých kalhot. Až pak otevřel dveře.
„Pizza pro pana Lawsona,“ řekl monotónně poslíček.
„Jo, to jsem já. Kolik jsem dlužný?“
Chlapík si přendal obě krabice do jedné ruky a sáhl si do zadní kapsy. Reid udělal instinktivně to samé.
Koutkem oka zahlédl pohyb a jeho pohled zatěkal vlevo. Přes jeho trávník rychlým krokem přecházel muž s vojenským sestřihem – nejpodstatnějším detailem však bylo, že se mu u boku pohupovalo pouzdro se zbraní. A jeho dlaň spočívala na rukojeti.
DRUHÁ KAPITOLA
Reid pozvedl paži jako policista, když zastavuje auto.
„To je v pořádku, pane Thompsone,“ zavolal. „Jen pizza.“
Postarší muž s prošedivělými, u hlavy zastřiženými vlasy a mírným pupkem, se na trávníku před jeho domem zastavil. Poslíček pizzy se ohlédl přes rameno a vůbec poprvé dal najevo nějaké emoce – jeho oči se šokovaně rozšířily, když si všiml zbraně a ruky, která na ní spočívala.
„Jsi si jistý, Reide?“ Pan Thompson si poslíčka podezřívavě měřil.
„Jsem.“
Chlapík s pizzou ze zadní kapsy pomalu vytáhl účtenku. „Ehm, bude to za osmnáct dolarů, řekl vyjeveně.
Reid mu dal dvacet a vzal si od něj krabice. „Drobné si nechte.“
Poslíčkovi to nemusel říkat dvakrát. Odběhl zpátky ke svému čekajícímu autu, naskočil a odsvištěl pryč. Pan Thompson to celé s přimhouřenýma očima sledoval.
„Děkuji, pane Thompsone,“ řekl Reid, „ale byla to jen pizza.“
„Ten chlápek se mi nelíbil,“ zavrčel Reidův soused. Reid měl toho staříka rád – ačkoliv si myslel, že se pan Thompson zhostil své nové role dávat pozor na rodinu Lawsonových s příliš velkou vášní. Přesto však Reid pro tuto roli preferoval někoho přehnaně horlivého, než aby byl příliš laxní.
„Opatrnosti není nikdy dosti,“ dodal Thompson. „Jak se mají děvčata?“
„Dobře, dobře,“ usmál se Reid mile. „Ale, ehm… skutečně tohle s sebou musíte nosit na každém kroku, každému na očích?“ Pokynul ke zbrani typu Smith & Wesson u Thompsonova boku.
Postarší muž vypadal zmateně. „No… jistě. Moje dny u CHP už skončily a ve Virginii je nošení zbraně legální.“
„…Jistě.“ Reid se přinutil k úsměvu. „Jak jinak. Ještě jednou díky, pane Thompsone. Dám vám vědět, pokud bych něco potřeboval.“
Thompson přikývl a odklusal přes trávník zpátky ke svému domu. Zástupce ředitele Cartwright Reida ujistil, že tenhle stařík je velice zdatný; Thompson byl agent CIA v důchodu, a ačkoliv nebyl v akci už víc než dvě desetiletí, očividně byl šťastný – možná dokonce trochu dychtivý – že může být znovu k užitku.
Reid si povzdechl a zavřel za sebou dveře. Zamknul je a znovu aktivoval bezpečnostní panel (což se začínalo stávat jeho rituálem pokaždé, když otevřel nebo zavřel dveře). Pak se otočil a spatřil Mayu, která stála za ním v předsíni.
„Co tohle mělo znamenat?“ zeptala se.
„Ale nic. Pan Thompson tě pozdravuje.“
Maya si znovu založila ruce. „A to jsem si myslela, že jsme tak pokročili.“
„Ale no tak,“ řekl Reid s posměškem. „Thompson je jenom neškodný stařík –“
„Neškodný? Neudělá krok bez pistole,“ protestovala Maya. „A nemysli si, že jsem si nevšimla, jak nás pozoruje z okna. Jako by nás špehoval –“ Brada jí mírně poklesla. „Proboha, to je to, co děláš? A pan Thompson je taky špeh?“
„Ježíši, Mayo, nejsem špeh…“
Jasně, pomyslel si, to je vlastně přesně to, co jsi…
„Nemůžu tomu uvěřit!“ zvolala. „Proto ho necháváš dělat nám chůvu, když někam jdeš?“
„Ano,“ přiznal tiše. Nemusel jí říkat pravdu, o kterou se neprosila, ale dál už nemělo smysl snažit se před ní cokoliv skrývat, když dokázala věci tak přesně odhadnout.
Čekal, že se bude zlobit a znovu ho začne obviňovat, ale namísto toho jen zakroutila hlavou a zašeptala: „Neskutečné. Můj táta je tajný agent a náš pomatený soused je bodyguard.“ Pak ho k jeho překvapení objala kolem krku a málem mu shodila krabice s pizzou z ruky. „Vím, že mi nemůžeš říct všechno. Jen jsem chtěla znát alespoň částečnou pravdu.“
„Jasně, jasně,“ zamumlal. „Jenom riskuju mezinárodní bezpečnost, abych byl dobrým tátou. Teď běž probudit svou sestru, než ta pizza vychladne. A Mayo? Saře ani slovo.“
Vešel do kuchyně, vytáhl pár talířů a nějaké ubrousky a nalil tři sklenice limonády. O chvíli později se do kuchyně přišourala Sara a rukou si při tom protírala oči.
„Ahoj, tati,“ zahuhňala.
„Ahoj, zlato. Posaď se. Jak jsi na tom se spánkem? Spíš v noci dobře?“
„M-hm,“ zamručela neurčitě. Sara utrhla plátek pizzy, ukousla špičku a začala ji pomalu, nepřítomně žvýkat.
Měl o ni starost, ale snažil se to nedávat příliš najevo. Namísto toho sám odtrhl trojúhelník pizzy s párkem a paprikou. Už byl na půl cesty k jeho ústům, když mu ho Maya najednou vytrhla z ruky.
„Co si myslíš, že děláš?“ dožadovala se.
„…Jím? Nebo se snažím.“
„Ehm, ne. Máš rande, zapomněl jsi?“
„Cože? Ne, až zítra…,“ odmlčel se nejistě. „Ale ne, je to dnes večer, že?“ Málem se plácl dlaní do čela.
„To teda je,“ řekla Maya s plnou pusou.
„Navíc to není rande. Je to jen večeře s kamarádkou.“
Maya pokrčila
