jenom v krátkosti… jak se vlastně má Danielle? Vím, že po střední měla nějaké problémy. Říká se, že teď bydlí v Bostonu.“
„Ona byla v Bostonu,“ řekla Chloe. „Ale teď je zase zpátky v Pinecrestu na nějakou dobu.“
„Tak to je supr,“ řekla Kathleen. „To bys ji mohla taky pozvat na ten večírek, ne? Aspoň bych se dozvěděla, co je u vás dvou nového!“
„A já zase u tebe,“ řekla Chloe.
Na chvíli koukla Kathleen za rameno a viděla Stevena vzadu u dodávky. Krčil rameny a jeho pohled jako by říkal: Promiň!
„No, ráda jsem tě viděla,“ řekla Kathleen. „Doufám, že se zastavíš na ten večírek. A kdyby náhodou ne, tak víš, kde bydlím!“
„Jojo! Dva domy napravo.“
Kathleen zakývala hlavou a pak Chloe trochu překvapila, když ji objala. Chloe ji také objala, ale říkala si, že si nevybavuje, že by Kathleen byla tak kamarádská i na střední. Dívala se pak na svou starou (a vlastně teď i novou) kamarádku, jak odchází po cestě a mává přitom na Stevena.
Steven přišel nahoru na verandu, v ruce měl poslední dvě krabice. Chloe vzala vrchní z nich a odnesla ji do obýváku. Vypadalo to tu jako bludiště z krabic, kontejnerů a kufrů.
„Promiň mi to,“ řekl Steven. „Nebyl jsem si jistý, jestli ji chceš vidět nebo ne.“
„Ne, to je v pohodě. Bylo to trochu divné, ale v pohodě.“
„Říkala, že se znáte ze střední?“
„Jo no. A teď bydlíme dva domy od sebe. Ale zdála se být fakt milá. Pozvala nás na večírek o víkendu.“
„To bylo od ní hezké.“
„Na střední se znala i s Danielle. Myslím, že ji na ten večírek taky pozvu.“
Steven si povzdechl a začal otevírat jednu z krabic. „Chloe, ještě tu nejsme ani den. Nemůžeš chvilku počkat, než se ozveš své sestře?“
„Však počkám,“ řekla. „Ten večírek je až za tři dny. Takže počkám tři dny, než se jí ozvu.“
„Víš, co jsem tím myslel. Danielle má tendenci vždycky všechno zbytečně komplikovat.“
Chloe věděla, co tím myslel. Steven se předtím s Danielle setkal čtyřikrát a pokaždé to bylo divné – to si Chloe dobře uvědomovala. Danielle měla dost problematickou povahu a neuměla moc jednat s lidmi, které dobře neznala. Takže Steven měl asi pravdu. Možná to nebyl dobrý nápad, zvát ji na večírek, kde nebude nikoho znát.
Ale důvod, proč ji pozvat byl jednoduchý: Protože to je moje sestra. Poslední roky se jen trápí a je sama, a i když to bude znít asi hloupě, tak mě prostě potřebuje.
V hlavě ji probleskla vzpomínka na to, jak obě seděly tehdy na schodech před jejich starým bytem.
„Věděl jsi, že se jí dřív nebo později ozvu,“ řekla Chloe. „Nemůžu přece bydlet ve stejným městě, a přitom ji ignorovat.“
Steven zakýval hlavou a přišel k ní. „Já vím, já vím,“ řekl. „Ale tak, naděje umírá poslední.“
Věděla, že v té poznámce je i trocha pravdy, ale jinak bylo jasné, že si dělá srandu. Nechtěl se už o tom dohadovat a pokazit den, kdy se spolu nastěhují do nového domu, diskuzemi o její sestře.
„Třeba to pro ni bude prospěšné,“ řekla Chloe. „Jít ven, mezi lidi… možná bych jí s tím mohla pomoct, když se s ní budu pravidelně vídat.“
Steven věděl, že ty dvě mají složitou minulost. A i když se nijak netajil tím, že neměl Danielle příliš v lásce, tak vždycky podporoval Chloe a chápal, že si dělá starosti o svou sestru.
„Dělej, co myslíš, že pro ni bude nejlepší,“ řekl. „Až jí zavoláš, pojď mi pomoct složit postel v ložnici. Mám s ní později nějaké plány.“
„Ale, jaképak plány?“
„Jsem z toho stěhování utahaný. Takže mám v plánu si v ní fakt užít… dlouhý a tvrdý spánek.“
Oba se začali smát a přitulili se k sobě. Jejich dlouhá pusa naznačovala, že dnes večer přeci jen tu postel dobře využijí. Ale předtím bylo potřeba projít ještě spoustu krabic.
A taky, ještě to byl ten nepříjemný telefonát sestře.
Chloe cítila radost i úzkost z té představy zároveň.
I když Danielle byla její dvojče, tak Chloe nikdy přesně nevěděla, co od ní má čekat. A navíc, celý její návrat do Pinecrestu jen poukazoval na to, že na tom Danielle asi nebude moc dobře.
KAPITOLA DRUHÁ
Danielle si vzala z plata jednu kofeinovou tabletku a zapila ji teplou a vyšumělou kolou, potom otevřela šuplík se spodním prádlem a začala se v něm prohrabávat. Hledala co nejodvážnější kousek, jaký tam mohla najít.
Danielle pomyslela na Martina. Chodili spolu už asi šest týdnů. A i když se domluvili oba na tom, že se nebudou snažit nic uspěchat, tak Danielle už začínala docházet trpělivost. Rozhodla se, že se na něj dneska vrhne. Už ji nebavilo vždycky skončit u toho, že se jen líbají nebo jí sahá pod tričko, jako kdyby byla puberťačka, která neví, co dělá.
Ale ona věděla velmi dobře, co dělá. A předpokládala, že i Martin není žádný nováček. No, dnes večer konečně zjistí, jak na tom je.
Nakonec ze šuplíku vytáhla kousek, který toho moc nezakrýval. Přemýšlela, jakou si má vybrat podprsenku, ale nakonec se rozhodla, že ji vynechá úplně. Ona ani Martin nebyli na nějaké parádění, navíc věděla, že toho ve výstřihu moc nemá, a neexistovala žádná podprsenka na světě, která by to dokázala spravit. Krom toho, Martin říkal, že se mu nejvíc líbí její prsa, když je vidět jejich obrys přes tričko.
Měli se dnes potkat o něco dřív, aby stihli jít na večeři předtím, než o půl sedmé začne film. To, že měli jít tentokrát na večeři a do kina místo toho, aby si jen dali něco levného k pití a pak se šli nekonečně dlouho líbat k němu, jí také hrálo do karet. Přemýšlela, jestli si Martin rád někdy připadá taky jako džentlmen.
Chodím s tím chlapem už šest týdnů… podobný kraviny bych už měla o něm vědět, pomyslela si, zatímco si oblékala kalhotky.
Oblékala se před velkým zrcadlem, co měla na stěně ve své ložnici. Vyzkoušela si pár triček, a nakonec se rozhodla, že se bude snažit vypadat nenuceně. Vybrala si černé a trochu upnuté tričko a jednoduché džíny. Nebyla moc na sukně nebo šaty. Většinou na sebe hodila první věc, co jí ráno přišla pod ruku. Věděla, že je hezká, stejně jako
