že s ní půjde na oběd – ten chlápek, který se jí tak nějak vryl do paměti, když se jí zeptal, jestli náhodou nemá sklony k násilí. Trochu ji však odradilo, že seděl s dalšími dvěma ženami. To nebylo až takové překvapení. Moulton byl zatracený kus chlapa. Vypadal trochu jako Brad Pitt za svých mladých let.
Rozhodla se, že ho nebude rušit a místo toho se vydala k Rigginsovi. Líbila se jí myšlenka na pokec s někým, kdo ví o jejím ranním úspěchu a obdivuje ji za to, jakkoliv ješitně takové smýšlení mohlo působit.
„Je tu místo?“ zeptala se a sedla si na stoličku vedle něj.
„Jasně,“ řekl Riggins. Vypadal upřímně potěšeně, že ji tu vidí, a jeho baculaté tváře se roztáhly v širokém úsměvu. „Jsem rád, že jsi se rozhodla přijít. Můžu ti koupit něco k pití?“
„Určitě. Jenom pivo. Prozatím.“
Riggins mávl na barmana za pultem a požádal ho, ať na jeho lístek přidá pivo pro Chloe. Riggins si zároveň pro sebe objednal už druhou colu s rumem.
„Tak, jak to dnes šlo? První den?“ zeptala se Chloe.
„Dalo se to. Většinu jsem strávil hledáním informací k případu s mezistátním drogovým dealerem. Zní to jako pěkná nuda, ale celkem dost mě to bavilo. A jakej byl celej den s Rhodesovou?“ zeptal se Riggins. „Jasně, úspěšný zakončení případu je skvělý, ale ona je proslulá tím, že s lidma nevychází zrovna dobře.“
„Bylo to napjaté. Je skvělá agentka, ale…“
„Jen to řekni,“ pobídl ji Riggins. „Já o ní nemůžu říct, že je to kráva, protože takhle o ženách nerad mluvím před jinou ženou.“
„Není to kráva,“ řekla Chloe. „Jenom je… hodně přímočará a důkladná.“
Jejich konverzace ještě nějakou dobu pokračovala na podobně nonšalantní vlně. Chloe se během toho párkrát ohlédla směrem, kde seděl agent Moulton. Jedna z žen už odešla a nechala ho tak s tou druhou o samotě. Nakláněl se k ní a usmíval se. Chloe měla sklony být trochu naivní co se vztahů týče, ale byla si celkem jistá, že byl tou ženou přinejmenším okouzlený.
Zklamalo ji to způsobem, který vůbec nečekala. Od doby, co to se Stevenem mezi sebou odpískali, uplynuly sotva dva měsíce. Předpokládala, že ji Moulton zajímal jen proto, že to byl první přátelský člověk, který se s ní včera obtěžoval bavit poté, co jí Johnson hodil kládu pod nohy. Tahle myšlenka spolu s tím, že se do svého nového bytu bude zase vracet úplně sama, ji zrovna dvakrát nelákaly. Svou roli samozřejmě hrál i fakt, že byl neskutečně přitažlivý.
Jo, byla chyba jít ven. Doma můžu pít za daleko menší peníze.
„Jsi v poho?“ zeptal se Riggins.
„Jo, jsem. Jenom jsem měla dlouhý den. A vypadá to, že zítřek bude podobný.“
„Jsi tu autem nebo pěšky?“
„Autem.“
„No… tak to bych ti asi neměl nabízet další drink, co?“
Chloe se navzdory své situaci usmála. „To je od tebe velice zodpovědné.“
Znovu se nenápadně ohlédla po Moultonovi a té ženě, se kterou mluvil. Oba právě vstávali od stolu. Když pak spolu mířili k východu, Moulton jí zlehka položil ruku na kříž.
„Můžu se zeptat, co tě přimělo k tomu dát se touhle cestou? Dělat tuhle práci?“ zeptal se Riggins.
Nervózně se usmála a dopila zbytek piva. „Rodinné záležitosti,“ odpověděla. „Díky, že jsi mě pozval, Rigginsi. Ale už bych měla jít.“
Přikývl, jako by její důvody chápal. Také si všimla, že se pomalu rozhlédl po baru, jen aby zjistil, že tady pak zůstane už úplně sám. Zauvažovala, jestli má Riggins taky nějaké kostlivce ve skříni, se kterými se snaží bojovat.
„Dávej na sebe pozor, agentko Fineová. Ať se zítra daří stejně tak dobře jako dnes.“
Vydala se k východu a v hlavě už plánovala, jak stráví zbytek dnešního večera. Pořád měla plný byt nevybalených krabic, musela si postavit postelový rám a probrat se hromadou prádla a kuchyňských drobností.
To nevypadá jako ten vzrušující život, který jsem čekala, pomyslela si s náznakem sarkasmu.
Když se blížila k autu, které předtím zaparkovala v garáži pod velitelstvím FBI, zazvonil jí telefon. Podívala se na displej. Při pohledu na zobrazené jméno se přes ni převalila vlna zlosti, takže hovor málem úplně ignorovala.
Steven. Neměla nejmenší tušení, z jakého důvodu jí mohl volat. A přesně proto se rozhodla, že to zvedne. Věděla, že pokud to neudělá, tak se z té záhady zblázní.
Stiskla zelené tlačítko a vůbec se jí nelíbilo, jak nervózně se najednou cítila. „Ahoj Stevene.“
„Chloe, ahoj.“
Čekala a doufala, že přejde rovnou k věci a řekne jí, proč volá. Ale tohle nikdy nebyl jeho styl.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se.
„Jo, všechno v pohodě. Promiň… Ani jsem nepomyslel na to, jak by ti tenhle telefonát mohl připadat…“
Odmlčel se a připomněl tak Chloe jednu z mnoha svých otravných vlastností, které si o sobě neuvědomoval.
„Co potřebuješ, Stevene?“
„Chci se sejít a promluvit si,“ řekl, „jenom abychom zase byli v kontaktu a věděli, že je všechno v pohodě, chápeš?“
„To bych neřekla. Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“
„Nemám žádné postranní úmysly,“ řekl, „slibuju. Já jen… přijde mi, že se ti musím za pár věcí omluvit. A potřebuju… no, myslím, že my oba potřebujeme něco jako vyrovnání.“
„Mluv za sebe. Já jsem s věcmi celkem vyrovnaná. Žádné vyrovnání nepotřebuju.“
„Dobře. Pak to ber jako laskavost. Chci jenom půl hodiny. Je pár věcí, které ti potřebuju říct. A abych byl naprosto upřímný… chtěl bych tě aspoň ještě jednou vidět.“
„Stevene… nemám čas. Můj život je teď jeden velký kolotoč a…“
Zarazila se, nevěděla, jak dál pokračovat. A vlastně to ani nebyla pravda – rozhodně neměla diář nabitý sociální aktivitou, která by jí bránila v tom, aby se s ním setkala. Věděla, že pro Stevena byl takový hovor velká věc. Musel kvůli němu překlenout svou pýchu, což bylo něco, co mu nikdy nešlo.
„Chloe…“
