zmatením a prachem hlavního města dostihnout. Duncan se podíval dolů a byl užaslý, když shora viděl město, viděl vrcholky budov, vinuté uličky, které pod ním vypadaly jako bludiště.
Kyra báječně vedla Theona, a Duncan byl pyšný na svou dceru, tak užaslý, že dokáže vést takové stvoření. Za okamžik byli volní na otevřeném nebi, za zdmi hlavního města a letěli nad krajinou.
“Musíme zamířit na jih!” vykřikl Anvin. “Jsou tam skály za hranicemi města. Všichni muži nás tam čekají! Ustoupili tam.”
Kyra směrovala Theona a brzy všichni letěli na jih, směrem k ohromným výčnělkům skály na horizontu. Duncan spatřil vpředu na horizontu, jižně od zdí hlavního města, stovky masivních balvanů, posetých malými jeskyněmi.
Jak se blížili, Duncan spatřil uvnitř jeskyní brnění a zbroj, v pouštním světle se třpytila, a jeho srdce zaplesalo, když uvnitř spatřil stovky mužů, kteří na něj na tomto shromaždišti čekali.
Jak Kyra směrovala Theona dolů, přistáli u vstupu do masivní jeskyně. Duncan viděl hrůzu v tvářích mužů pod sebou, jak se drak blížil, připravovali se na útok. Ale potom si všimli Kyry a ostatních na jeho hřbetě a jejich výraz se změnil v šok. Uvolnili se.
Duncan seskočil s Kyrou a ostatními a utíkal, aby se objal se svými muži, plný radosti, že je znovu vidí živé. Byl tam Kavos a Bramthos, Seavig a Arthfael, muži, kteří kvůli němu riskovali své životy, muži, o kterých si nemyslel, že znovu spatří.
Duncan se otočil a uviděl Kyru a byl překvapen, že neseskočila s ostatními.
“Proč tam stále sedíš?” zeptal se. “Nepřidáš se k nám?”
Ale Kyra tam seděla, její záda byla tak rovná a hrdá a jen zatřásla hlavou.
“Nemohu, Otče. Mám práci jinde. Ve jménu Escalonu.”
Duncan se na ni zmateně díval, podivoval se nad tím, jakou silnou bojovnicí se jeho dcera stala.
“Ale kde?” zeptal se Duncan. “Kde je to důležitější, než po našem boku?”
Zaváhala.
“V Mardě,” odpověděla.
Duncana při tom slově zamrazilo.
“Mardě?” zalapal po dechu. “Ty? Sama? Nikdy se nevrátíš!”
Pokývala a on v jejích očích viděl, že už to ví.
“Slíbila jsem, že půjdu,” odpověděla, “a nemohu svou misi opustit. Nyní, když jsi v bezpečí mě volá má povinnost. Cožpak jsi mě vždycky neučil, že povinnost je na prvním místě, Otče?”
Duncan cítil, jak se při jejích slovech dme pýchou. Přistoupil blíž, natáhl se a objal ji, držel ji, zatímco je jeho muži obestoupili.
“Kyro, má dcero. Jsi lepší částí mé duše.”
Viděl, jak se její oči zalily slzami, pokývala, silnější, mocnější, bez sentimentu, který mívala. Trochu Theona pobídla a rychle se vznesli do vzduchu. Kyra letěla pyšně na jeho hřbetu, výš a výš, až do nebes.
Duncanovo srdce zabolelo, jak ji sledoval odlétat, mířila na jih, přemýšlel, jestli ji znovu spatří, protože letí vstříc temnotě Mardy.
KAPITOLA DESÁTÁ
Kyra se nahnula dopředu a chytila za letu Theonovy šupiny, držela se pevně, zatímco jí vítr čechral vlasy. Letěli do mraků a zase z nich, její ruce se z vlhka a zimy třásly, ale Kyra to ignorovala, zatímco se hnali přes Escalon na cestě do Mardy. Nic ji nyní nezastaví.
Kyřina mysl byla zaplavená vším, čím si právě prošla, snažila se to všechno zpracovat. Vzpomněla si na svého otce a byla šťastná, když pomyslela na to, že je v bezpečí se svými muži mimo Andros. Cítila se spokojená. Znovu téměř zemřela, když se snažila se za ním dostat, byla varována, aby se držela stranou. A přesto se nevzdala, hluboko v srdci cítila, že ji potřebuje. Ponaučila se hodnotnou lekci: musí vždy důvěřovat svému instinktu, ať ji lidé jakkoli varují a odrazují.
A vskutku, jak nad tím přemýšlela, nyní si uvědomovala, že to bylo přesně proč ji Alva odrazoval: byl to test. Řekl jasně, že zemře, vrátí-li se za svým otcem, protože chtěl otestovat její odhodlání, otestovat její kuráž. Celou dobu věděl, že přežije. Chtěl vidět, zda se pustí do bitvy, i když si myslí, že zemře.
Samozřejmě ji její otec zároveň zachránil; kdyby zrovna nepřišel, Theon by stále ležel pod sutí a byl by jistě již mrtev. Přemýšlela o svém otci, o tom, že pro ni vše obětoval, a to ji také povzbudilo. Vehnalo jí to slzy do očí, když pomyslela na to, jak se potýkal s plameny, draky a smrtí, vše kvůli ní.
Kyra se usmála, když pomyslela na svého bratra Aidana, byla šťastná, že byl také naživu a v bezpečí. Pomyslela na své dva mrtvé bratry a i když mezi nimi bylo mnoho nesvárů a rivality, stále ji to velmi bolelo. Přála si, aby tam mohla být a ochránit je.
Kyra myslela na Andros, jednou velké hlavní město, nyní jen ohnivý kotel a zabolelo ji u srdce. Vrátí se někdy Escalon ke své dřívější slávě?
Tolik se toho najednou přihodilo, Kyra to nemohla téměř všechno ani pojmout. Bylo to jako by nad světem byla ztracena kontrola, jako by jediná neměnná věc v těchto dnech byla změna.
Kyra se snažila to setřást z mysli a soustředit se na cestu, kterou měla před sebou: Mardu. Kyra se cítila plná pocitu cíle, jak letěla, srdce jí bušilo, nervózní z toho tam už být a najít Hůl Pravdy. Vrhla se skrze mraky a jak letěla, podívala se dolů, hledala záchytné body, snažila se zjistit, jak blízko je hranicím, Plamenům. Jak si prohlížela krajinu, její srdce zabolelo, když viděla, co se z její domoviny stalo: uviděla zem, která je rozervaná, zjizvená, spálená plameny. Uviděla celé osady, které byly zničené, ať už pandesianskými vojáky nebo loupeživými skřítky, nebo rozlícenými draky. Uviděla zemi tak zpustošenou, že nebyla k rozeznání od místa, které kdysi znala a milovala. Bylo těžké tomu uvěřit. Escalon, jak ho znala, už nebyl.
Vše jí připadalo neskutečné, těžké představit si, že taková změna nastala tak drasticky a tak rychle. Donutilo ji to přemýšlet. Co kdyby, za jedné sněžné noci, nikdy nepotkala zraněného Theose? Změnil by se osud Escalonu a nabral by jiný směr?
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на
